Uvádíme a porovnáváme názory největších myslitelů antiky a středověku - Platóna, Aristotela, Augustina a Tomáše Akvinského - na povahu a vlastnosti času. Všímáme si, jak se jimi formulované názory a problémy odrážejí v současné fyzice., Pavel Macků, Jan Novotný., and Obsahuje seznam literatury
Brentanova teorie času a časového vědomí patří mezi základní témata celé Brentanovy filosofie. Nabízí celou řadu spjatých témat, která určují dvě hlavní otázky. Jak bychom měli ontologicky popsat čas jako takový? A jak vlastně vnímáme čas? Na tyto otázky poskytl Brentano různé odpovědi v celé řadě různých pozic, které vypracovával od počátku své filosofické práce během své Würzburgské profesury až do posledních okamžiků před smrtí. Cílem této studie je představit souhru těchto problémů v Brentanově analýze času a ukázat, že je bohatým zdrojem filosofických hádanek, jejichž řešení je stále otevřenou otázkou. and Brentano's theory of time and time consciousness belongs among the main topics of his philosophy. It presents a number of connected topics dominated by two questions. How should we ontologically describe time? How do we perceive time? These questions found various answers in a series of diverse positions worked out from the beginning of Brentano's philosophical work during his Würzburg professorship till the last moments before his death. This study aims at outlining the interplay of the issues in Brentano's analysis of time and presenting it as a rich source of philosophical puzzles that remain open for further treatment.
Předkládaná studie interpretuje význam času v díle francouzského filosofa Jacquesa Rancièra Les Temps modernes (2018). Čas zde znamená způsob uspořádávání živého a současně skladbu vyprávění, které formu strukturace živého distribuuje. Takto pojatý čas představuje politikum, což se ozřejmuje na způsobu práce s časem rozdílných vyprávění. Rancière se zaměřuje na marxismus a současnou historiografii. Kořeny obou diskurzivních praxí zasazuje do moderny jakožto období definovaného zrušením hierarchie časů (zrovnoprávněním časových forem) a zkoumá, nakolik se obě svých kořenů drží. Druhá polovina studie se věnuje Rancièrovým analýzám toho, jak se zrovnoprávnění časů odráží v moderním umění. Rekapituluje Rancièrovy rozbory vybraných moderních děl, v nichž umění – vzhledem k užitým formám vyprávění – představuje až jakýsi konkurenční nárok vůči politice. Autorka okrajově reflektuje také jiné Rancièrovy texty., This paper interprets the meaning of time in the French philosopher Jacques Rancière’s 2018 work, Les Temps modernes (2018). Time here means the manner of organizing the living and at the same time the composition of the narrative, whose form is distributed by the structuration of the living. Time conceived in this way constitutes a political matter, which is becomes clear in the manner of working with the time of different narratives. Rancière focuses on Marxism and present-day historiography. He places the roots of both discursive practices in the modern period, which was defined by the abolition of the hierarchy of times (emancipation of time forms), and examines the degree to which their roots have endured. The second half of the study is devoted to Rancière’s analyzes of how the emancipation of time is reflected in modern art. It reviews Rancière’s analyzes of selected modern works, in which art – on account of the forms of narrative used – can even constitute a kind of competitive claim to politics. The author also tangentially addresses other of Rancière’s texts., and Notre étude essaye d’interpréter ce que veut dire l’utilisation de la notion du temps dans l’ouvrage de Jacques Rancière, Les Temps modernes (2018). Le temps signifie ici la manière d’agencement simultané du vivant et du récit qui distribue l’architecture du vivant. Le temps ainsi conçu représente le politique, ce qui se manifeste par les manières du travail avec le temps de récits différents. Rancière se tourne vers le marxisme et vers l’historiographie contemporaine en trouvant les racines de ces deux pratiques discursives dans la modernité comprise comme la période temporelle définie par l’abolition des hiérarchies des temps (par l’émancipation des formes temporelles). Il examine aussi à quel point les deux pratiques arrivent à maintenir leurs racines. Rancière dans la seconde partie examine le reflet de l’émancipation des temps dans l’art moderne en récapitulant ses propres analyses des œuvres modernes choisies dans lesquelles l’art – par rapport aux formes utilisées par des récits – représente presque une concurrence pour la politique. L’auteure reflète partiellement d’autres textes de Rancière aussi.
In societies described as “cold” by Claude Lévi-Strauss, the historical dimension is coded into myths, traditions and rituals. Lévi-Strauss says that ritual is an “instrument for the destruction of time”. The key to the author’s idea of the opposition of synchronicity and diachronicity is found in his work The Savage Mind, in which he talks about a never-ending struggle between these two which initiates totemic thinking. In current sociology, Levi-Strauss’ concept of reversible time is utilised by Anthony Giddens, who adapts it in his structuration theory. However the concept of synchronous (structuralist) reversible time is simultaneously the subject of a critique from the perspectives of cultural anthropology (Alfred Gell) and sociology (Barbara Adam). At the article’s conclusion, the argument is made that when Lévi-Strauss talks about cold societies, which tend to banish history from the consciousness, it doesn’t mean that he is trying to over rule the laws of logic or physics (as he is accused by Gell) but at tempting to see the world through the eyes of a specific type of society and to understand time from the perspective of a “native”. and Jiří Šubrt.
The purpose of this paper is to present a new paradigm and an innovative technology for thinking about the future. The concept of time synchronization is introduced as a technology to improve individual competency for balancing the continuous construciton of reinterpreted pasts, presents and futures in order to cope with the aceleration of change, complexity, and uncertainty. This new paradigm is driven by recognition of three factors: 1. Humans are both conservative and novelty generating. 2. Novelty is a key factor of life and humans address novelty through pattern-evolvign creativity. 3. Reality is defined through the unique ability of humans to anticipate and define experience in terms of pattern and category. This article asserts that rapidly expanding human pluarity and novelty require new models concerning relationships of past, present, and future. Such models should adequately address the rapidly changing and more complex conditions in which they are constructed and deconstructed, including the expanding opportunities that accompany them. and Arthur M. Harkins, George H. Kubik, John Moravec.
If the motif of sociality has its roots in sexuality, then sexuality itself is situated in the ambiguous throbbing of immanence and transcendence. Desirous Eros thus brings us to fundamental immanence, and also elevates us to the Other, to a love without desire. The deformalization of time undergoes several registers in Totality and Infinity. It goes from the “the night of the erotic”, to “the equivocal […, that] allows profanation”, bringing us to Eros, which delivers us from “encumberment” and “it goes toward a future which is not yet and which I will not merely grasp, but I will be […]”. Here, Levinas alludes to the eroticism of time, to fecundity, which manifests the social structure of enamored subjectivity. The affected identity is truly fecund, and that with the fecundity of voluptuosity, which never withdraws into itself. The time variations described in such a manner culminate the movement of the deformalization of time, from the first generative cell (sexuality) to the highest ethical demand (Justice).
The text is divided into two parts. In the first part, the author describes the eternalists’ and presentists’ positions as the two basic possible statements of the ontology of time (there exists only what is present - presentism - and there also actually exists both what is past and what is future). The eternalist position and the emphasis it puts on the actual existence of past and future events (expressed usually by the use of present tense or of some tenseless form of the verb) are thoroughlly analysed in order to show that in fact, they end up making strings of symbols that are not correct statements. It is therefore necessary to step beyond these clumsy statements and try to understand more exactly the eternalist intuitions on a deeper, metaphysical level. That is the main concern of the second part of the text, in which the metaphysical implications of both positions are compared. At the end of the linguistical analysis in the first part, we got to a point where it may seem that presentism and eternalism are only different attempts at expressing what is in fact the same understanding of the nature of time, but in the metaphysical analysis that follows, it will turn out that they are not. Presentism and eternalism are shown to be two different ontological approaches of time in relation to space (time as a basically homogenous fourth dimension and time as something essentially different from space). The author then focuses on the consequences these two positions have especially on the concept of the present and of its flow through time. In the end, presentism and eternalism turn out to be completely different positions that - in parallel with the famous McTaggart’s argument - claim a very strong reality of time on the one hand (presentism) or, on the other hand, its utter unreality (eternalism)., Text je rozdělen do dvou částí. V první části autor popisuje postoje eternalistů a presentistů jako dvě základní možná prohlášení ontologie času (existuje pouze to, co je přítomno - presentismus - a tam také skutečně existuje to, co je minulost a co je budoucnost) . Postavení eternalistů a důraz, který kladou na skutečnou existenci minulých a budoucích událostí (vyjádřených obvykle pomocí přítomného času nebo nějaké napjaté podoby slovesa), jsou důkladně analyzovány, aby se ukázalo, že ve skutečnosti končí řetězců symbolů, které nejsou správné. Je proto nutné překonat tyto neohrabané výroky a snažit se přesněji pochopit eternalistické intuice na hlubší, metafyzické úrovni. To je hlavním zájmem druhé části textu, ve kterých jsou porovnány metafyzické důsledky obou pozic. Na konci lingvistické analýzy v první části jsme se dostali do bodu, kdy se může zdát, že presentismus a eternalismus jsou pouze různými pokusy o vyjádření toho, co je vlastně stejné chápání podstaty času, ale v metafyzické analýze, že následuje, ukáže se, že nejsou. Současnost a věčnost jsou ukázány jako dva rozdílné ontologické přístupy času ve vztahu k prostoru (čas jako v podstatě homogenní čtvrtá dimenze a čas jako něco, co je v podstatě odlišné od prostoru). Autor se pak zaměřuje na důsledky, které tyto dvě pozice mají zejména na koncepci přítomnosti a jejího toku v čase.Současnost a eternismus se nakonec ukázaly jako zcela odlišné pozice, které - paralelně s proslulým argumentem McTaggarta - tvrdí na jedné straně velmi silnou realitu času (presentismus) nebo na druhé straně její naprostou neskutečnost (eternalismus)., and Jacques Joseph
Martin Heidegger (1889 –1976) svým poukázáním na mathématický charakter novověké vědy vyostřil rozbor její bytnosti prostřednictvím výkladu klíčové části její metody, jež podle něj spočívá v "souvislosti hypo-téza-experiment“. V Heideggerově výkladu experimentální charakter novověké vědy znamená předchůdný metafyzický akt logického stanovení obecného porozumění významu "jsoucna“. Heidegger tedy analyzuje čtyři stupně konceptu "zakoušení“, jenž rozlišuje moderní vědu ode všech starších pojetí "vědy“. Ovšem vše, čeho chce Heidegger dosáhnout, je jasné nahlédnutí do podstaty časového charakteru "existence“., While showing the mathéma-character of modern science, Martin Heidegger (1889–1976) sharpens his analysis of its essence by interpreting the key part of its method, which he claims to consist of the “hypothesis-experiment complex”. In Heidegger’s interpretation, the experimental feature of modern science means the former metaphysical act of logical prescription for the general understanding of the meaning of “being”. Thus, Heidegger analyses the fourfold concept of “experience”, which distinguishes the modern science from all the older conceptions of “science”. Nevertheless, all what Heidegger ultimately tries to achieve, is to gain a clear insight into the essence of the temporal character of “being”., and Aleš Novák.
Similar to other advanced semiotic systems, we differ three aspects in the magic fairy-tale - creation of information, its transfer and retaining in memory. The creation and retaining of an information can be based on more sources and show a different nature.
We proceed on the assumption that folklore works reflect the reality to a certain extent, but it is necessary to understand its limits. The language provides / acknowledges importance to the described world in a strange way, if formed in the environment in which the narrator and the audience live. The language, we use even today for usual communication, includes features of particular stages of development. Therefore, while taking into account the historical, social and cultural context, it is possible to approximate to the paradigm where these stories captured vivid ideas of the world. In this way, the texts fix a set of convictions, values, knowledge and ideas about the world, shared by members of a certain community, which in a specific way allowed them to explain the world to themselves and to understand it.
Pozornosť autorky textu sa sústredila na rodovo exponovanú prózu M. Durasovej. Ambíciou nie je sonda do feministickej prózy. Skutočnosť, že v próze dominuje práca s literárnym časom a literárnym priestorom zaujala dominantné postavenie pri analýze a interpretovaní výrazu a možných významov v koncepte stratégie autorky a jej odraz v stratégii textu. Extrémne rozpätie literárneho času (vtedy - teraz), fyzického času rozprávačky a postavy (mladosť - staroba), odlišnosť literárneho priestoru (Ázia - Európa) vytvorili takú naračnú príležitosť pre ženskú postavu, v ktorej zaujme jej tenzijný vzťah voči všetkému, čo ju identifikuje ako konkrétny subjekt konzervatívnom spoločenskom prostredí. Senzuálne rozvíjaná erotická línia, zmyslové reflektovanie subjektu svojho jestvovania má svoje epicentrum v emocionálnej, sociálnej a rodinnej träume. Práve problému uchovania a navrstvovania traumy v pamäti sa premietol do kompozične precízne organizovanej deštrukcie tajomstva subjektu. and The author's attention is focused on the phenomenon of the strongly exposed motif of a family line in the prose work of M. Duras. The ambition of the study is not to analyse feminist prose, rather the fact that the dominant feature of the prose's poetics is handling with literary time and space which occupied a dominant position in the analysis and interpretation of literary expression and its potential meanings in the concept of the prose writer's strategy and its reflection in the strategy of the text itself. The extreme range of literary time (once - now), the physical time of the female narrator and the literary character (youth - old age), the otherness of literary space (Asia - Europe) formed a specific narrative chance for a female character in which she adopted the narrative position as a permanent tension in relation to all that identified her as a concrete subject in the conservative social environment. The sensually developed erotic plot, the sensual reflection of the subject of its existence has its focus in the emotional, social, and family trauma. The very problem of the protection and formation of the layers of the trauma in memory were reflected in the precisely organised composition of destruction of the secret of the subject's enigma.