Předkládaná studie interpretuje význam času v díle francouzského filosofa Jacquesa Rancièra Les Temps modernes (2018). Čas zde znamená způsob uspořádávání živého a současně skladbu vyprávění, které formu strukturace živého distribuuje. Takto pojatý čas představuje politikum, což se ozřejmuje na způsobu práce s časem rozdílných vyprávění. Rancière se zaměřuje na marxismus a současnou historiografii. Kořeny obou diskurzivních praxí zasazuje do moderny jakožto období definovaného zrušením hierarchie časů (zrovnoprávněním časových forem) a zkoumá, nakolik se obě svých kořenů drží. Druhá polovina studie se věnuje Rancièrovým analýzám toho, jak se zrovnoprávnění časů odráží v moderním umění. Rekapituluje Rancièrovy rozbory vybraných moderních děl, v nichž umění – vzhledem k užitým formám vyprávění – představuje až jakýsi konkurenční nárok vůči politice. Autorka okrajově reflektuje také jiné Rancièrovy texty., This paper interprets the meaning of time in the French philosopher Jacques Rancière’s 2018 work, Les Temps modernes (2018). Time here means the manner of organizing the living and at the same time the composition of the narrative, whose form is distributed by the structuration of the living. Time conceived in this way constitutes a political matter, which is becomes clear in the manner of working with the time of different narratives. Rancière focuses on Marxism and present-day historiography. He places the roots of both discursive practices in the modern period, which was defined by the abolition of the hierarchy of times (emancipation of time forms), and examines the degree to which their roots have endured. The second half of the study is devoted to Rancière’s analyzes of how the emancipation of time is reflected in modern art. It reviews Rancière’s analyzes of selected modern works, in which art – on account of the forms of narrative used – can even constitute a kind of competitive claim to politics. The author also tangentially addresses other of Rancière’s texts., and Notre étude essaye d’interpréter ce que veut dire l’utilisation de la notion du temps dans l’ouvrage de Jacques Rancière, Les Temps modernes (2018). Le temps signifie ici la manière d’agencement simultané du vivant et du récit qui distribue l’architecture du vivant. Le temps ainsi conçu représente le politique, ce qui se manifeste par les manières du travail avec le temps de récits différents. Rancière se tourne vers le marxisme et vers l’historiographie contemporaine en trouvant les racines de ces deux pratiques discursives dans la modernité comprise comme la période temporelle définie par l’abolition des hiérarchies des temps (par l’émancipation des formes temporelles). Il examine aussi à quel point les deux pratiques arrivent à maintenir leurs racines. Rancière dans la seconde partie examine le reflet de l’émancipation des temps dans l’art moderne en récapitulant ses propres analyses des œuvres modernes choisies dans lesquelles l’art – par rapport aux formes utilisées par des récits – représente presque une concurrence pour la politique. L’auteure reflète partiellement d’autres textes de Rancière aussi.
Světlana (Svjatlana) Alexijevičová (narozena 1948), spisovatelka s bělorusko-ukrajinskými kořeny, která píše rusky a pokládá své dílo za součást především ruské literatury, obdržela Nobelovu cenu za literaturu za rok 2015. Kniha Doba z druhé ruky je poslední částí volné pentalogie o pozdní sovětské a postsovětské (hlavně ruské a ukrajinské) společnosti „Hlasy Utopie“ (Golosy Utopii) a poprvé vyšla v českém překladu v roce 2015 (původní ruské vydání: Vremja sekond chend. Moskva, Vremja 2013). Recenzentka přibližuje způsob tvorby autorky na pomezí dokumentu a beletrie a její přijetí v Rusku a na Západě. Doba z druhé ruky je založena na řadě rozhovorů, které Alexijevičová vedla s lidmi různého sociálního postavení (většinou „obyčejných lidí“) v Rusku v letech 1991 až 2012 a jež poté zpracovala do působivého celku. Recenzentka dává nahlédnout do výpovědí dotazovaných, v nichž se prostřednictvím svých životních příběhů i osudů blízkých osob vracejí hluboko do sovětské minulosti, a konstatuje, že kniha je pronikavou sondou do podob postsovětské mentality., Svetlana Alexievich (/born in 1948), a writer with Byelorussian-Ukrainian roots who writes in Russian and sees her work mainly as a part of Russian literature, was awarded the Nobel Prize for literature in 2015. The book Secondhand time. The last of the Soviets is the last part of the loose pentalogy "Voices of Utopia" (Golosy Utopii) on the late Soviet and post-Soviet (mainly Russian and Ukrainian) society, which was whose Czech translation was first published in 2015 (original Russian edition: Vremya sekond chend. Moscow, Vremya, 2013). The reviewer describes her writing style bordering on both fiction and non-fiction and, Alexievich´s acceptance in Russia and in the West. The Secondhand Time is based on a number of interviews that Alexievich had with people with a diverse social status (mostly "ordinary people") in Russia between 1991 and 2012, which the authoress amalgamated into an impressive work. The reviewer provides an insight into life stories of the interviewees and their close relatives and friends, in which they return deep into the Soviet past, concluding that the book is a penetrating probe into forms of post-Soviet mentality., [autor recenze] Dagmar Petišková., and Obsahuje bibliografii a bibliografické odkazy
a1_Verf. behandelt die Frage, ob man sogar nach 50 Jahren, die von Bedřich Václavek als späteste Grenze für die wiederholte Aufzeichnung aus dem Munde der weiteren Erzählergenerationen angesehen werden, den betreffenden Erzählungen noch begegnen kann. Dabei berührt er vor allen die Problematik der Mode und der Tradition und erwähnt die Gründe, die das Weiterleben oder das Aussterben der Erzählstoffe verursachen. Eine grössere Aussicht auf das Beharren der Geschichte in der mündlichen Überlieferung entsteht dann, wenn diese Erzählung auf diese oder jene Weise fest mit dem Leben der Volksgemeinschaft oder der Volksmenschen verbunden ist - wenn sie der Weltanschauung der "Produzenten" oder "Konsumenten", ihrer Vorliebe, ihrem ästhetischen Ideal, ihren Lebensschicksalen usw. entspricht. Diesem sozialpsychologischen Standpunkt kann man den eigentlichen volkskundlichen Aspekt beiordnen: Der Erzählstoff erhält sich oft dann, wenn er sich breit und tief in der lokalen Tradition eingewurzelt hat. Verf. bringt mehrere Beispiele, die im Verlauf von 50 Jahren durch wiederholte Aufzeichnungen gesammelt wurden. Besonders vergleicht er die Varianten, welche voneinander mehr als 60 Jahre entfernt sind, und welche man mit Vorbehalt als besondere Redaktion des Lenore-Typus (AaTh 365) bezeichnen kann. Im Grunde ist diese Geschichte kein Märchen mehr, sondern eine dämonologische Erzählung (Sage) mit den analogen Motiven des Lenore-Stoffes. Zum ersten Male wurden die Varianten durch Ignác Hošek im Jahre 1900 und 1903 in zwei verschiedenen Fassungen zweier miteinander verwandter Erzähler aus dem Dorfe Škrdlovice an der böhmisch-mährischen Grenze registriert, die Neuaufzeichnungen erfolgten ebenda im Jahre 1967 in zwei Varianten bei einem Gewährsmann, einem Nachkommen von Hošeks Erzähler. Diese zwei letzten Varianten ermöglichen die Feststellung der Normalform in der Interpretation des Erzählers und tragen bei zur Erkennung der Normalform der ganzen Erzählung. Die jüngere Aufzeichnung Hošeks vom Jahre 1903 bewahrt zwar die stoffliche Grundkonzeption, auf der anderen Seite aber trägt sie die Spuren einer starken individuellen Umwandlung bzw. eines allmählichen "Zersagens". Die gegenwärtigen Aufzeichnungen stehen der ersten Variante aus dem Jahre 1900 näher als der aus dem Jahre 1903. Sie erhalten treu die ererbte Tradition. and V příloze je uvedena démonologická povídka "O gránovi"