The article introduces a special themed issue of Theory of Science on epistemologies of spaces and places. It provides a disciplinary context of the theme and reviews some of the key arguments that led to the so-called spatial turn in social sciences and the humanities. Science studies in the broad sense (including social studies of science and technology, history and philosophy of science) have also been affected by this shift of research interest to spatial aspects of science at both micro- and macro-levels. Scientific knowledge has been subject to analyses that stress its local contingencies, mobility and dependencies on spatial arrangements. The ensuing new epistemologies require novel concepts or reconsideration of the older terms, such as universality or objectivity., Tento článek uvozuje zvláštní tematické číslo Teorie vědy věnované epistemologiím prostorů a míst. Článek představuje oborový kontext tématu a poskytuje přehled některých klíčových argumentů, jež vedly k takzvanému prostorovému obratu v sociálních a humanitních vědách. Výzkumy vědy v širokém smyslu (zahrnujícím sociální výzkumy vědy a techniky, dějiny a filosofii vědy) byly také ovlivněny tímto přesunem badatelských zájmů k jejím prostorovým aspektům na mikro i makro úrovni. Vědecké vědění je podrobováno analýzám, které zdůrazňují jeho místní nahodilosti, mobilitu a závislost na prostorových uspořádáních. Následné nové epistemologie vyžadují nové koncepty či přehodnocení starších termínů, jako univerzalita a objektvita., and Radim Hladík.
First part of the text presents a historical excursion searching for the genesis of Popper’s philosophical views in the interwar Vienna. It analyzes the actual writing process and circumstances that surrounded Popper’s work on Die beiden Grundprobleme der Erkenntnistheorie. The aim of this section is to evaluate Popper’s reception and intellectual self-development through the denial of logical positivism. The second “internalist” segment of this article further examines the Grundprobleme itself through the analysis of Popper’s specific interpretation of Kant’s transcendental idealism. We will confront Seubert’s claim that through Die beiden Grundprobleme der Erkenntnistheorie Popper definitely and knowingly accepts Kant’s stance. We show that even though Popper adopted Kant’s transcendental method of questioning, he had later criticized certain aspects of Kant’s transcendental method. As a result, Popper establishes the so called genetic apriorism, which dwells on his own version of the deductive psychology of knowledge. and První část textu představuje historickou exkurzi, která hledá vznik Popperových filozofických názorů v meziválečné Vídni. Analyzuje skutečný proces psaní a okolnosti, které obklopovaly Popperovu práci na Die beiden Grundprobleme der Erkenntnistheorie . Cílem této části je zhodnotit přijetí Poppera a intelektuální sebe-rozvoj prostřednictvím odmítnutí logického pozitivismu. Druhý "internistský" segment tohoto článku dále zkoumá problém Grundprobleme analýzou specifické interpretace Kendova transcendentálního idealismu. Budeme konfrontovat Seubertova tvrzení, že prostřednictvím Die beiden Grundprobleme der Erkenntnistheorie Popper rozhodně a vědomě přijímá Kantův postoj. Ukazujeme, že i když Popper přijal Kantovu transcendentální metodu dotazování, později kritizoval některé aspekty Kantovy transcendentální metody. V důsledku toho Popper zavádí takzvaný genetický apriorismus, který se zabývá jeho vlastní verzí deduktivní psychologie znalostí.
The paper deals with Kosík’s conception of dialectics. First section clarifies Kosík’s essentialism and lays out its normative implications. Second section sheds some light on Kosík’s understanding of reciprocity in connection with Hegel’s conception of interaction. Tird section concerns the distinction between methods of inquiry and methods of explication.
The aim of the article is to apply the concept of the hermeneutical circle to the position of a sociologist. The hermeneutical problem in sociology is exemplified by research into social action that examines how sociological understanding captures meanings attributed to the action by the actors themselves. Although several distinguished theorists have already introduced the idea of hermeneutics into sociology, none of them pursued the topic of the hermeneutical circle in detail. This article applies the hermeneutical circle to sociology through the concepts of ‘pre-understanding’ and the ‘fusion of horizons’. The analysis results in the acknowledgement of epistemological pluralism in sociology and leads to the conclusion that the justification of truth in sociology cannot be simply a matter of correspondence-based verification, but must involve a form of decision-making about true knowledge within an intersubjective sociological rationality.
Myšlenkové experimenty jsou populárním argumentačním nástrojem ve vědě i fi losofi i. Jejich kritika ze strany naturalistických a experimentálních fi losofů vedla k vytvoření defl ačních a minimalistických koncepcí, které oslabují epistemickou sílu myšlenkových experimentů a smiřují je s empirismem. Cílem článku je ukázat, že tyto pokusy nepřekonávají hlavní problémy, se kterými se myšlenkové experimenty ve fi losofi i střetávají. Omezená lidská racionalita a představivost znemožňují experimentátorům řešit nereálné scénáře spolehlivým způsobem. Myšlenkové experimenty se ve fi losofi i používají jinak než ve vědě, protože ty pravé jsou obvykle neuskutečnitelné a uzavřené vůči možnosti empirické falsifi kace. Navíc jsou založeny na vadných analogiích a neoprávněně přenášejí důkazní břemeno. Persvazivní úspěšnost myšlenkových experimentů je velmi nízká, a proto nedokáží přispět k řešení fi losofi ckých problémů. Závěrem článku je, že nejběžnější druhy myšlenkových experimentů by měly být odstraněny ze souboru fi losofi ckých metod. and Th ought experiments are popular tools of argumentation in science and philosophy. Th e criticism of these experiments from naturalized and experimental philosophers has led to the formation of defl ationary and minimalist approaches that weaken the epistemic power of thought experiments and reconcile them with empiricism. Th is paper aims to demonstrate that these attempts do not overcome the main problems encountered by thought experiments in philosophy. Th e limits of human rationality and imagination prevent experimenters from solving unrealistic scenarios in a reliable way. Th ought experiments in philosophy are diff erent from science because the real ones usually cannot be implemented and are not open to the possibility of empirical falsifi cation. Moreover, they are based on defective analogies and they shift the burden of proof unfairly. Th e persuasive success of thought experiments is very low; therefore, they cannot contribute to the solution of philosophical problems. Th e paper concludes that the most common types of thought experiments should be removed from the set of philosophical methods.
The work tackles the question of wheter, and in what sense, Patočka's phenomenology is first philosophy and strict science. It does this by considering the problem ot the relationship of phenomenology, as a doctrine about appearing, to epistomology and to ontology. After an analysis of the conceptation of phenomenology which Patočka works with his dissertation and habilitation on the natural world, the study moves on to Patočka's late thinking, especially to the conception of an "asubjective phenomenology". The interpretation distinguishes various phenomenological approaches which are intertwined in the project of asubjective phenomenology, and its points to their weak points. Finally it identifies an acceptable conception of phenomenology in that which is presented in Patočka's lecture cycle Tělo, společenství, svět (Body, Community, Language, World). and Martin Ritter.
Pierre-Daniel Huet, významný učenec, který se zabýval filosofií, teologií, historií i literaturou, zemřel právě před 300 lety. Své současníky Huet nejvíce zaujal ostrou kritikou kartezianismu. Ze stanoviska empirismu a skepticismu odmítl pozici arogance rozumu v epistemologii a důvěryhodnost racionálních důkazů Boha v teologii. Největší vliv na vývoj novověké filosofie měl však jeho skepticismus, ve kterém Huet rozvíjel myšlenky antických skeptiků především s důrazem na nemohoucnost lidské mysli dospět k pravdivému či jistému poznání. V článku rozvíjím analýzu Huetova skepticismu v širším kontextu znovuoživení antické skeptické tradice v západní Evropě v 16. a 17. století a propaguji relativně novou interpretaci formování novověké filosofie, v níž hraje tato tradice klíčovou roli., Pierre-Daniel Huet (Huetius, 1630–1721), a scholar of immense erudition, died 300 years ago. Huet wrote many works on philosophy, theology, history and literature. At his time Huet was best known for his fierce criticism of Cartesianism. From an empiricist and sceptical standpoints, he attacked the position of the arrogance of reason in epistemology and the credibility of rational proofs of God in theology. But it was Huet’s scepticism, developing the arguments of the ancient sceptics and insisting on the principal weakness of human mind to achieve true and certain knowledge, that had the biggest impact on the development of early-modern philosophy. I analyze Huet’s scepticism in the context of the revival of the ancient sceptical tradition in Western Europe in the 16th and 17th centuries and promote a relatively new interpretation of the formation of early-modern philosophy, in which scepticism is supposed to play a constitutive role., and Pierre-Daniel Huet (Huetius, 1630–1721), éminent savant, théologien, historien, littéraire, mort il y a 300 ans. Huet passionna ses contemporains par sa critique lancinante du cartésianisme. Il refusa, en s’appuyant sur l’empirisme et le scepticisme, l’arrogance de la raison dans l’épistémologie ainsi qu’il refusa dans la théologie la confiance dans les preuves rationnelles de Dieu. Huet influença significativement l’essor de la philosophie moderne par son scepticisme en développant les pensées des vieux sceptiques tout en accentuant l’impuissance de l’esprit humain d’arriver à la connaissance vraie ou certaine. Je développe dans mon article l’analyse du scepticisme par Huet dans le contexte plus large de la renaissance de l’antique tradition sceptique vivante en Europe occidentale aux XVIIe et XVIIIe siècles tout en diffusant une interprétation relativement neuve de la formation de la philosophie moderne dans laquelle cette tradition joue le rôle clé.
The article concerns two basic approaches to the problem of epistemic belief-justification: internalism and externalism. It aims to show that internalism as wel as externalism, when confronted with the problem of philosophical skepticism, face various kinds of problems, which lead to implausibility of their respective accounts of justification. The author focuses especially on the externalist approach which was invented as a direct response to the threat of skepticism. The central part of the article contains a brief analysis of main attributes of externalism, and subsequently its criticism which aims to show that the criteria of justification proposed by externalists do not accomplish the basic function of distinguishing between justified and unjustified beliefs. The author argues that the discussed deficiencies of externalism result from its elementary rationale, which implies that they are incurable, and therefore the externalist criteria of justification inevitably fail., Článek se zabývá dvěma základními přístupy k problematice ospravedlnění epistemické víry: internalizmu a externalismu. Jejím cílem je ukázat, že internacionalismus, stejně jako externismus, když je konfrontován s problémem filosofického skepticismu, čelí různým druhům problémů, které vedou k nepravděpodobnosti jejich příslušných zpráv o ospravedlnění. Autor se zaměřuje především na externalizační přístup, který byl vynalezen jako přímá reakce na hrozbu skepse. Ústřední část článku obsahuje stručnou analýzu hlavních atributů externalismu a následně jeho kritiku, jejímž cílem je ukázat, že kritéria ospravedlnění navrhovaná externisty neplní základní funkci rozlišování mezi oprávněnými a neopodstatněnými vírami., and Martin Nuhlíček
Cílem článku je ukázat, že německá raná romantika, která položila
filosofické základy romantického hnutí, nebere příklon k subjektivitě prožívání jako odklon od poznání, nýbrž jako jiný způsob poznání. Romantická niternost nachází svůj protějšek ve zkušenosti světa, jemuž umění dokáže propůjčit hlubší význam než racionální filosofie a věda. Tento nový pohled na poznání je romantiky použit jak na výklad přírody, tak duchovní lidské skutečnosti. Článek upozorňuje na to, že vedle dědictví spinozismu měla romantická epistemologie důležitý zdroj v některých úvahách Kantovy Kritiky soudnosti. Tato vazba je sledována zvláště na příkladu filosofie umění F. W. J. Schellinga. Argumentace článku je rozvinuta v kritické konfrontaci se subjektivistickou interpretací romantiky H.-G. Gadamera, čímž se ozřejmuje její širší epistemologický dosah i aktuálnost. Návaznost německých romantiků na Kantovu Kritiku soudnosti se spíše než tendencí k subjektivizaci estetiky projevovala ve snaze o estetizaci poznání., The aim of the article is to show how German romanticism, which laid the philosophical foundations for the Romantic Movement, understood the shift toward lived subjectivity not as a deviation from knowledge, but as another form of knowledge. Romantic inwardness finds its counterpart in the experience of the world, which is granted deeper meaning by art than it is by rational philosophy or science. This new view of knowledge is applied to both nature and human spiritual reality. The article notes that, besides the legacy of Spinozism, another importance source of romantic epistemology was the thoughts Kant put forth in his Critique of Judgement. This link is traced in particular in the philosophy of art of F. W. J. Schelling. At the same time, the article pursues a line of argument that critically confronts the subjectivistic interpretation of romanticism espoused by H.-G. Gadamer, what unveils the epistemological reach and current relevance of the topic. Th e German romantics’ embrace of Kant’s Critique of Judgement is manifested not so much in a tendency to subjectivize aesthetics as in their attempt to aestheticize the knowledge., and Martin Ďurďovič.
Studie je vnitřně soudržnou interpretací Rortyho pojetí poznání, jak je lze rekonstruovat na základě knihy Filosofie a zrcadlo přírody. Ačkoli Rorty kritizuje v podstatě všechny teorie poznání, lze ukázat, že sám pracuje s jistou pozitivní představou nejen o tom, v čem poznání nespočívá, nýbrž také o tom, oč v něm pozitivně jde. Studie popisuje podstatné ohledy Rortyho pojetí poznání (poznání jako praxe zdůvodňování, poznání jako popis, poznání jako upravování teorie, poznání jako zvládání) a předvádí Rortyho kritiku epistemologie s pozitivní oporou v konceptu sebeurčení. Závěr studie tematizuje otázku, jakým způsobem Rorty může zdůvodnit odmítnutí epistemologie a přijetí hermeneutického hlediska., This study is a systematic interpretation of Rorty’s conception of knowledge as it can be reconstructed on the basis of the book Philosophy and the Mirror of Nature. Although Rorty is sweeping in his criticism of theories of knowledge, it can still be shown that he himself works with a certain positive conception not only of what knowledge does not consist in, but also of what it positively concerns. The study describes the basic points of Rorty’s conception of knowledge (knowledge as the practice of justification, knowledge as description, knowledge as the modification of theory, knowledge as coping), and it presents Rorty’s critique of epistemology in favour of the concept of self-determination. The conclusion of the study looks at the question of how Rorty is able to justify the rejection of epistemology and the acceptance of a hermeneutical viewpoint., and Martin Ritter.