Neuroscience is a fascinating discipline – its dynamic progress has led to the emergence of new interdisciplinary research programmes with great potential. One of these research areas is neuroeconomics. As will be shown in this article, this discipline, which is diffi cult to clearly characterize and defi ne, is faced with many problems. Th is paper argues that social scientists should be interested in the problems and tendencies in social neuroscience for several reasons. Neuroeconomics, and other disciplines inspired by neuroscience, will compete with their parent disciplines in many fi elds of interest. On one hand it will be necessary for scientists to defi ne and defend the irreplaceable roles of their disciplines, but also critically evaluate the potential of new approaches on the other. In the context of this discussion, which reopens questions about the scientifi c status of economics and its roles, this paper introduces the main problems related to neuroeconomics. Th is paper concludes that these problems represent a wide domain for social scientists and methodologists of science. and Neurověda je fascinující disciplínou – její dynamický rozvoj podněcuje vznik nových interdisciplinárních výzkumných programů s velkým potenciálem. Jednou takovou oblastí je i neuroekonomie. Jak se ukáže v článku, tato disciplína, kterou je obtížné jednoznačně vymezit a určit její defi nici, se potýká se spoustou problémů. Článek y jj fi argumentuje, že by se společenští vědci měli těmito problémy a tendencemi v sociální neurovědě zabývat, a to hned z několika důvodů. Neuroekonomie, a také další neurovědou inspirované disciplíny, budou svým mateřským oborům konkurovat v mnoha oblastech, přičemž bude nezbytné, aby vědci byli schopni na jedné straně defi novat a obhájit nezastupitelné role svých disciplín, na straně druhé kriticky vyhodnocovat potenciál nových přístupů. V kontextu této diskuze, která znovu otevírá otázky ohledně vědeckého statusu ekonomie a jejích rolí, článek vymezuje základní problémy, s nimiž se neuroekonomie potýká. Práce dospívá k závěru, že tyto problémy představují široké pole působnosti pro společenské vědce a metodology vědy.
Richard Rorty, americký filosof (1931-2007), bývá považován za jednoho z nejvlivnějších myslitelů poslední doby. Jeho hlavní teze se soustředí na kritiku reprezentacionalismu, tedy ambici klasické moderní filosofie poznávat přírodu v zrcadle lidské mysli. Odtud Rorty přechází v oblasti poznání, ale i společenské kritiky bigotnosti, k dílu Johna Deweye a chápe ho v zásadě relativisticky. Cílem tohoto článku je ukázat, kde jsou limity tohoto Rortyho relativismu a jak před ním zachránit Rortyho původní kritiku reprezentacionalismu. Navazuje se v něm na intenzivní debaty mezi pozdním Rortym a jeho kritiky a zejména na filosofii přírodních věd, která je v Rortyho díle výmluvně postavena stranou. Článek jako východisko z rortyánského relativismu nabízí pojem „otevřené autority“ a nový filosofický pohled, stále však ukotvený v tradici amerického pragmatismu, na lidskou racionalitu., Richard Rorty, American philosopher (1931-2007) is considered to be one of the most influential thinkers of recent times. His main thesis centres on a critique of representationalism – of the ambition of classical modern philosophy to comprehend nature in the mirror of the human mind. From here Rorty then moves through the area of knowing, and also of a social critique of bigotry, to the work of John Dewey, whom he understands in a fundamentally relativistic way. The aim of this article is to determine the limits of Rorty’s relativism, and to show how we might preserve Rorty’s original critique of representationalism despite these limits. Mention is made of the intensive debates between the late-Rorty and his critics, especially in the area of the philosophy of natural science which, in Rorty’s work, is tellingly left to one side. The article offers, as a way out of Rortian relativism, the concept of “open authority” and a new philosophical view, still in the tradition of American pragmatism, of human rationality., and Boris Cvek.
Myšlenkové experimenty jsou populárním argumentačním nástrojem ve vědě i fi losofi i. Jejich kritika ze strany naturalistických a experimentálních fi losofů vedla k vytvoření defl ačních a minimalistických koncepcí, které oslabují epistemickou sílu myšlenkových experimentů a smiřují je s empirismem. Cílem článku je ukázat, že tyto pokusy nepřekonávají hlavní problémy, se kterými se myšlenkové experimenty ve fi losofi i střetávají. Omezená lidská racionalita a představivost znemožňují experimentátorům řešit nereálné scénáře spolehlivým způsobem. Myšlenkové experimenty se ve fi losofi i používají jinak než ve vědě, protože ty pravé jsou obvykle neuskutečnitelné a uzavřené vůči možnosti empirické falsifi kace. Navíc jsou založeny na vadných analogiích a neoprávněně přenášejí důkazní břemeno. Persvazivní úspěšnost myšlenkových experimentů je velmi nízká, a proto nedokáží přispět k řešení fi losofi ckých problémů. Závěrem článku je, že nejběžnější druhy myšlenkových experimentů by měly být odstraněny ze souboru fi losofi ckých metod. and Th ought experiments are popular tools of argumentation in science and philosophy. Th e criticism of these experiments from naturalized and experimental philosophers has led to the formation of defl ationary and minimalist approaches that weaken the epistemic power of thought experiments and reconcile them with empiricism. Th is paper aims to demonstrate that these attempts do not overcome the main problems encountered by thought experiments in philosophy. Th e limits of human rationality and imagination prevent experimenters from solving unrealistic scenarios in a reliable way. Th ought experiments in philosophy are diff erent from science because the real ones usually cannot be implemented and are not open to the possibility of empirical falsifi cation. Moreover, they are based on defective analogies and they shift the burden of proof unfairly. Th e persuasive success of thought experiments is very low; therefore, they cannot contribute to the solution of philosophical problems. Th e paper concludes that the most common types of thought experiments should be removed from the set of philosophical methods.