Does a coherentist version of rationality issue requirements on states? Or does it issue requirements on processes? This paper evaluates the possibility of process-requirements. It argues that there are two possible definitions of state- and process-requirements: a satisfaction-based definition and a content-based definition. I demonstrate that the satisfaction-based definition is inappropriate. It does not allow us to uphold a clear-cut distinction between state- and process-requirements. We should therefore use a content-based definition of state- and process-requirements. However, a content-based definition entails that rationality does not issue process-requirements. Content-based process-requirements violate the principle that ''rationality requires'' implies ''can satisfy''. The conclusion of this paper therefore amounts to a radical rejection of process-requirements of rationality., Vyžaduje koherentní verze racionálních požadavků požadavky na státy? Nebo vydává požadavky na procesy? Tento článek hodnotí možnost procesních požadavků. Tvrdí, že existují dvě možné definice požadavků na stav a proces: definice založená na spokojenosti a definice založená na obsahu. Prokazuji, že definice založená na spokojenosti je nevhodná. To nám neumožňuje prosazovat jednoznačný rozdíl mezi požadavky na stav a proces. Měli bychom proto použít obsahovou definici požadavků na stav a proces. Definice založená na obsahu však znamená, že racionalita nevyžaduje procesní požadavky. Požadavky na obsah založené na obsahu porušují zásadu, že ,,racionalita vyžaduje'' znamená ,,uspokojit''., and Julian Fink
Cílem této práce je rozebrat možnosti argumentu holandské sázky ve prospěch probabilismu a stanovit jeho meze. Existuje mnoho podob argumentu, proto se nejprve budu věnovat popisu argumentu v jeho klasické podobě. Následně je podroben kritice ve třech oblastech: (1) problémy behaviorismu, (2) užitku peněz, (3) vztah koherence, jisté ztráty a racionality. Zásadní je dle mého především třetí oblast týkající se neschopnosti jednoduše propojit probabilistickou nekoherenci stupňů přesvědčení s jistou ztrátou a pragmatickou racionalitou. Věnuji se třem současným reinterpretacím argumentu ve prospěch probabilistických norem (Armendt, Howson, Christensen), přičemž v textu docházím k závěru, že ani jedna z nich není uspokojivá. Selhávají v řešení problémů (Armendt, Christensen), nebo neříkají nic zajímavého ve prospěch probabilismu (Howson). Proto se domnívám, že rozbor argumentu především ukazuje, že pragmatická obhajoba epistemických norem racionality, jako je ta v argumentu holandské sázky, není pro probabilismus schůdnou cestou. Závěr se snaží nastínit, proč tomu tak je. and The aim of this study is to consider possibilities of a Dutch Book Argument in favor of Probabilism and to determine its limits. There are many versions of the argument; therefore at first I analyze a description of a classic version of the argument. After that it sheds light on three problematic areas of the argument: (1) problems of behaviorism, (2) an utility of money, (3) relation between a coherence, a sure lose and rationality. The significant is mainly the third area regarding a failure to create a simple connection between probabilistic coherence of degrees of belief, a concept of sure lose and pragmatic rationality. I consider three contemporary reinterpretations of the argument in favor of probabilistic norms (Ardment, Howson, Christensen), and I conclude that neither of them is acceptable. They fail to solve the problems (Armendt, Christensen) or they don't speak in favor of Probabilism (Howson). Therefore I think the analysis of the argument primarily shows that pragmatic defense of epistemic norms of rationality by means of the Dutch Book Argument is not workable solution for Probabilism. The conclusion tries to briefly describe why it is so.
Text vykládá jednotlivé pojmy, které v Aristotelově díle představují kandidáty na protějšek moderního pojmu zdravého rozumu, a uvádí je do vzájemné souvislosti. Především v logických a rétorických textech Aristotelés pracuje s termínem endoxos, který používá pro výroky a osoby, které jsou v daném společenství uznávány. V epistemologii pracuje s termínem koiné aisthésis v souvislosti s vnímáním jako takovým. Autor poukazuje na vazbu, kterou u Aristotela díky jeho práci ve fyziologii má obecná schopnost vnímat třetí klíčový pojem, který patří do etiky, totiž na fronésis. V rámci výkladu fronésis má místo také poslední bezprostředně relevantní pojem – orthos logos. Aristotelova koncepce jednání, jež Aristotelés vykládá někdy pomocí tzv. praktického sylogismu, pak ukazuje na roli uznávaných výroků jako typických obecných premis v těchto sylogismech a roli osob uznávaných pro svou fronésis jako měřítek určujících kritéria pro to, co je dobré jednání., The text interprets the particular concepts in Aristotle’s work which present themselves as candidates for being the counterpart to the modern concept of common sense, and it introduces them in their mutual relatedness. Aristotle works with the term endoxos, particularly in his logical and rhetorical texts, which he uses for statements and persons which are recognised in a given community. In epistemology he works with the term koiné aisthésis in connection with perception as such. The author points to a third concept, which Aristotle, thanks to his work in physiology, has a general ability to perceive, and which belongs to ethics: this is fronésis In an interpretation of fronésis there is also a place for the last directly relevant concept – orthos logos. Aristotle’s conception of conduct, which he sometimes interprets with the help of a so-called practical syllogism, displays the role of recognised statements as the typical general premisses in these syllogisms, and the role of persons recognised for their fronésis as the measure of the determining criteria for what is good conduct., and Petr Glombíček.
In this paper, I aim to do three things. First, I introduce the distinction between the Uniqueness Thesis (U) and what I call the Conditional Uniqueness Thesis (U*). Second, I argue that despite their official advertisements, some prominent uniquers effectively defend U* rather than U. Third, some influential considerations that have been raised by the opponents of U misfire if they are interpreted as against U*. The moral is that an appreciation of the distinction between U and U* helps to clarify the contours of the uniqueness debate and to avoid a good deal of talking past each other.
David Miller v pracích Critical Rationalism (1994) a Out of Error (2006) se jako jeden z mála Popperových žáků snaží nejen o vysvětlení a obhájení Popperova kritického racionalismu, ale zároveň i o jeho další rozvinutí. Millerovo znovunastolení kritického racionalismu ovšem předpokládá, že k racionálnímu jednání není třeba žádných „dobrých důvodů“, ale jen argumentů. Uvedená stať se zaměřuje právě na tuto otázku existence tzv. „dobrých důvodů“ ve spojení s racionalitou a racionálním rozhodováním a ukazuje, že Millerův požadavek neexistence „dobrých důvodů“ je nejen příliš radikální, ale i nepřijatelný z hlediska Popperova nebo Musgravova pojetí kritického racionalismu. and David Miller in his books Critical Rationalism (1994) and Out of Error (2006), as one of the few Popper’s students, tries not only to explain and defend Popper’s critical rationalism but also to develop it further. Miller’s restatement of critical rationalism, however, assumes that no “good reason,” but only arguments are needed for rational action. Th is article focuses precisely on this question of the existence of the so-called “good reasons” in connection with rationality and rational decision-making and shows that Miller’s demand for the absence of “good reasons” is not only too radical but also unacceptable in terms of Popper’s or Musgrave’s concepts of critical rationalism.
I consider and reject a specific criticism advanced by Korsgaard against virtue ethics and epistemology when these are conceived with the help of what she calls the image of the “Good Dog.” I consider what virtue ethics and epistemology would look like if the Good Dog picture of virtues were largely correct. I argue that attention to the features that make Korsgaard undermine the usefulness of virtues when conceived along the lines of the Good Dog picture reveals the opposite of what she claims. On the Good Dog picture, virtue ethics and epistemology are seen as more promising approaches to rationality than Korsgaard’s own advocacy of reflection.
Rationality requires you to intend to do what you believe you ought to do. This is a rough formulation of the requirement I call ''Enkrasia''. This article presents a precise formulation. It turns out to be complicated, and the article also explains the need for each complication., Racionalita vyžaduje, abyste měli v úmyslu dělat to, co si myslíte, že byste měli dělat. To je hrubá formulace požadavku, který nazývám ,,Enkrasia''. Tento článek představuje přesnou formulaci. Ukázalo se, že je to složité a článek také vysvětluje potřebu každé komplikace., and John Broome
This paper aims to assess current theoretical findings on the origin of coordination by salience and suggests a way to clarify the existing framework. The main concern is to reveal how different coordination mechanisms rely on specific epistemic aspects of reasoning. The paper highlights the fact that basic epistemic assumptions of theories diverge in a way that makes them essentially distinctive. Consequently, recommendations and predictions of the traditional views of coordination by salience are, in principle, based on the processes related to the agent’s presumptions regarding the cognitive abilities of a co-player. This finding implies that we should consider these theories as complementary, and not competitive, explanations of the same phenomenon.
In this paper I argue that the enkratic principle in its classic formulation may not be a requirement of rationality. The investigation of whether it is leads to some important methodological insights into the study of rationality. I also consider the possibility that we should consider rational requirements as a subset of a broader category of agential requirements., V tomto příspěvku tvrdím, že enkratický princip ve své klasické formulaci nemusí být požadavkem racionality. Šetření, zda vede k některým důležitým metodickým pohledům na studium racionality. Také zvažuji možnost, že bychom měli zvážit racionální požadavky jako podmnožinu širší kategorie agenčních požadavků., and Andrew Reisner
The aim of the article is to apply the concept of the hermeneutical circle to the position of a sociologist. The hermeneutical problem in sociology is exemplified by research into social action that examines how sociological understanding captures meanings attributed to the action by the actors themselves. Although several distinguished theorists have already introduced the idea of hermeneutics into sociology, none of them pursued the topic of the hermeneutical circle in detail. This article applies the hermeneutical circle to sociology through the concepts of ‘pre-understanding’ and the ‘fusion of horizons’. The analysis results in the acknowledgement of epistemological pluralism in sociology and leads to the conclusion that the justification of truth in sociology cannot be simply a matter of correspondence-based verification, but must involve a form of decision-making about true knowledge within an intersubjective sociological rationality.