Freedom or control of how we act is often and very naturally understood as a kind of power-a power to determine for ourselves how we act. Is freedom conceived as such a power possible, and what kind of power must it be? The paper argues that power takes many forms, of which ordinary causation is only one; and that if freedom is indeed a kind of power, it cannot be ordinary causation. Scepticism about the reality of freedom as a power can take two forms. One, found in Hume, now often referred to as the Mind argument, assumes incompatibilism, and concludes from incompatibilism that freedom cannot exist, as indistinguishable from chance. But another scepticism, found in Hobbes, does not assume incompatibilism, but assumes rather that the only possible form of power in nature is ordinary causation, concluding that freedom cannot for this reason exist as a form of power. This scepticism is more profound-it is in fact presupposed by Hume’s scepticism-and far more interesting, just because freedom cannot plausibly be modelled as ordinary causation., Svoboda nebo kontrola toho, jak jednáme, je často a velmi přirozeně chápána jako druh moci - moc určovat si, jak jedeme. Je svoboda koncipována jako taková moc a jaká moc musí být? Příspěvek tvrdí, že moc má mnoho podob, z nichž obyčejná příčina je pouze jedna; a že pokud je svoboda skutečně určitým druhem moci, nemůže to být obyčejná příčina. Skepticismus o realitě svobody jako moci může mít dvě podoby. Jeden, nalezený v Hume, nyní často odkazoval se na jako myslargument, předpokládá neslučitelnost, a uzavře z neslučitelnosti že svoboda nemůže existovat, jak nerozeznatelný od šance. Ale další skepticismus, nalezený v Hobbes, nepředpokládá nekompatibilitu, ale předpokládá spíše to, že jedinou možnou formou moci v přírodě je obyčejná příčinná souvislost, závěr, že svoboda nemůže z tohoto důvodu existovat jako forma moci. Tento skepticismus je hlubší - ve skutečnosti je předpokládán Humeovým skepticismem - a mnohem zajímavějším, protože svoboda nemůže být věrohodně modelována jako obyčejná příčina., and Thomas Pink
The aim of the article is to develop the dialectics and potential of a specific philosophical approach to the problem of epistemological scepticism: Wittgenstein’s ideas about the function of fundamental certainties in our epistemic practices. I begin with an excursion into the problematic of sceptical arguments and explain G. E. Moore’s anti-sceptical strategy, which influenced Wittgenstein’s thoughts in On Certainty. I then offer a reconstruction of the Wittgensteinian approach that I favour. On this basis I argue that although there is a grain of truth in scepticism, the idea of an indefinitely-iterated doubt and request for reasons (driving the Pyrrhonian-style of scepticism), as well as the idea of a hyperbolic doubt (driving Cartesian-style scepticism), are philosophical illusions from the perspective of the rules and standards of our epistemic operating - the would-be sceptic offers us no compelling alternative., Ladislav Koreň., and Obsahuje poznámky a bibliografii
Empirical examinations about cross-cultural variability of intuitions, the well-known publication of Stich and his colleagues criticiz-ing thought-experiments and intuitions in philosophical debates, is still a challenge that faces analytical philosophers, as any systematic investigation of the methodology of philosophy must give answers to these basic questions: What is intuition? What role should intuitions play in philosophy? I present and examine the sceptical argument of experimental philosophers, and claim that experimental philosophers misunderstand the role of evidence in philosophy. My argument will utilize Goldman’s view, according to which intuitions give reliable (though not infallible) evidence about a person’s concepts, and this knowledge is valuable for further philosophical research as well. I will argue that the sceptical conclusions of experimental philosophers are harmless against this conception of philosophy, because even from a naturalist perspective certain kind of intuitive judgments about our concepts can be warranted, and this grants the specific epistemic status of intuitions. Of course, the reliability of introspection can be challenged. However, denying self-knowledge about my internal mental states is disputable - as I will show - both from a philosophical and a scientific point of view., Empirické zkoušky o mezikulturní variabilitě intuic, známá publikace Sticha a jeho kolegů, kteří kritizovali myšlenkové experimenty a intuice ve filosofických debatách, jsou stále výzvou, před níž stojí analytičtí filozofové, jako jakékoli systematické zkoumání metodologie filosofie musí odpovědět na tyto základní otázky: Co je to intuice? Jakou roli by měly ve filozofii hrát intuice? Předkládám a zkoumám skeptický argument experimentálních filosofů a tvrdím, že experimentální filozofové nepochopili roli důkazu ve filozofii. Můj argument využije Goldmanovy názory, podle kterých intuice dávají spolehlivé (i když neomylné) důkazy o pojetí člověka, a tyto znalosti jsou cenné i pro další filosofický výzkum. Tvrdím, že skeptické závěry experimentálních filosofů jsou proti tomuto pojetí filosofie neškodné, protože i z naturalistického hlediska může být odůvodněn určitý druh intuitivních úsudků o našich pojmech, což poskytuje specifický epistemický stav intuic. Samozřejmě, že spolehlivost introspekce může být zpochybněna. Nicméně popírání sebepoznání mých vnitřních duševních stavů je sporné - jak ukážu já - jak z filozofického, tak vědeckého hlediska., and Péter Hartl
Pierre-Daniel Huet, významný učenec, který se zabýval filosofií, teologií, historií i literaturou, zemřel právě před 300 lety. Své současníky Huet nejvíce zaujal ostrou kritikou kartezianismu. Ze stanoviska empirismu a skepticismu odmítl pozici arogance rozumu v epistemologii a důvěryhodnost racionálních důkazů Boha v teologii. Největší vliv na vývoj novověké filosofie měl však jeho skepticismus, ve kterém Huet rozvíjel myšlenky antických skeptiků především s důrazem na nemohoucnost lidské mysli dospět k pravdivému či jistému poznání. V článku rozvíjím analýzu Huetova skepticismu v širším kontextu znovuoživení antické skeptické tradice v západní Evropě v 16. a 17. století a propaguji relativně novou interpretaci formování novověké filosofie, v níž hraje tato tradice klíčovou roli., Pierre-Daniel Huet (Huetius, 1630–1721), a scholar of immense erudition, died 300 years ago. Huet wrote many works on philosophy, theology, history and literature. At his time Huet was best known for his fierce criticism of Cartesianism. From an empiricist and sceptical standpoints, he attacked the position of the arrogance of reason in epistemology and the credibility of rational proofs of God in theology. But it was Huet’s scepticism, developing the arguments of the ancient sceptics and insisting on the principal weakness of human mind to achieve true and certain knowledge, that had the biggest impact on the development of early-modern philosophy. I analyze Huet’s scepticism in the context of the revival of the ancient sceptical tradition in Western Europe in the 16th and 17th centuries and promote a relatively new interpretation of the formation of early-modern philosophy, in which scepticism is supposed to play a constitutive role., and Pierre-Daniel Huet (Huetius, 1630–1721), éminent savant, théologien, historien, littéraire, mort il y a 300 ans. Huet passionna ses contemporains par sa critique lancinante du cartésianisme. Il refusa, en s’appuyant sur l’empirisme et le scepticisme, l’arrogance de la raison dans l’épistémologie ainsi qu’il refusa dans la théologie la confiance dans les preuves rationnelles de Dieu. Huet influença significativement l’essor de la philosophie moderne par son scepticisme en développant les pensées des vieux sceptiques tout en accentuant l’impuissance de l’esprit humain d’arriver à la connaissance vraie ou certaine. Je développe dans mon article l’analyse du scepticisme par Huet dans le contexte plus large de la renaissance de l’antique tradition sceptique vivante en Europe occidentale aux XVIIe et XVIIIe siècles tout en diffusant une interprétation relativement neuve de la formation de la philosophie moderne dans laquelle cette tradition joue le rôle clé.
Grotius in the Prolegomena examines the reasons for the validity of natural law in a polemical discussion with the sceptical critic of Stoical philosophy, Carneades. The latter, in one of his speeches in Rome, asserted that all human conduct is motivated by one’s own utility and that justice does not exist. Grotius rejects these sceptical objections because people have an innate desire for community and, on the basis of their reason, are able to conduct themselves according to general rules. These rules are, as a series of norms of natural right, evident in themselves and unalterable. They would even be valid were there no God. Natural law is, according to Grotius, superordinate to the civil law and is the source of international law.
The Prolegomena opens with the remark that we lack a systematic work dealing with international law (ius gentium; § 1), although classical texts provide numerous examples of how ancient Romans and Greeks understood the question of a justlywaged war (§ 2–27). By providing a solution to this question Grotius wishes to help his times (§ 28–32): some of his contemporaries, after all, disparaged all use of weapons. After presenting the themes of each of the three books (§ 33–35) Grotius explained how he classifi ed his sources according to their usefulness in drawing up a groundplan of the natural elements of international law (§ 36–55) and he characterised the principles of the work (§ 56–61).
The revival of Pyrrhonian scepticism in European thought of the seventeenth century had a significant influence not only on the further development of epistemology, but also on the sphere of theology. Sceptical denial of the legitimacy of rational judgement affected even the legitimacy of traditional arguments for God’s existence. The attempt to “save God” led to fideism in which faith is transferred to the sphere of inner experience, and is fraught with mystery. One of the main propagators of Pyrrhonism, and representatives of the fideistic turn, was Montaigne. What about Hume? Do we not find a similar strategy here too? After all, Hume accepted the irresolvability of epistemological scepticism by rational means, and he founded the positive structure of knowledge on human nature instead. Analogically, he might be inclined to go for the opposite pole of religious scepticism by endorsing the private faith of the heart, and he might perhaps even recognise this as a natural need in human life. The author, in her investigation of these questions, treats above all of Hume’s Dialogues and she arrives at the conclusion that Hume - in contrast to his predecessor Bayle - is perfectly devoted to an enlightened world where religion, especially in its fideistic form, belongs to the old times of “darkness”. It may be replaced, though, by the almost secular true religion practiced in an enlightened community., Zuzana Parusniková., and Obsahuje poznámky a bibliografii
This study aims to articulate and compare the structure, presuppositions and implications of two paradigmatic sceptical arguments, i.e. arguments from underdetermination of scientific theories by observational data (UA) and Cartesian-style arguments (CA) invoking sceptical scenarios of severe cognitive dislocation. Although salient analogies between them may prompt one to think that a unified diagnosis of what is amiss with them is called for, it will be argued that this may be a false hope, if those analogies do not underwrite a complete homology. That said, possible parallels of one promising anti-sceptical exposure of CA are pointed out for the case of UA, which conspire together to render the problem of underdetermination less threatening than it could at first appear., Tato studie si klade za cíl artikulovat a porovnávat strukturu, předpoklady a implikace dvou paradigmatických skeptických argumentů, tj. Argumentů z podceňování vědeckých teorií pozorovacími daty ( UA ) a argumenty kartézského stylu ( CA ), které vyvolávají skeptické scénáře těžké kognitivní dislokace. Ačkoli výrazné analogie mezi nimi mohou vést k tomu, aby si někdo myslel, že je požadována jednotná diagnóza toho, co je s nimi v rozporu, bude to argumentovat, že to může být falešná naděje, pokud tyto analogie nepodléhají úplné homologii. To znamená, že případné paralely jedné slibné antiseptické expozice CA jsou poukazovány na případ UA, které spolu splynou k tomu, že problém nedostatečného určení je méně ohrožující, než by se mohlo na první pohled zdát., and Ladislav Koreň