In this text, the author concentrates on an analysis of the concept of tolerance, which plays an important role in moral and political thought. The semantic framework that he uses in his analysis is moral expressivism. This is one of the influential and intensively discussed theories of contemporary metaethics. The author starts from the assumption that if we are to take tolerance seriously, we must consistently distinguish it from other moral attitudes (approval, indifference, excuse). Only a precise understanding of the concept of tolerance will make it possible for us to better identify tolerance or, as the case may be, appreciate it. Tolerance is understood here as a practical attitude, specifically as a second-order attitude. To tolerate X means to suppress your negative attitude towards X. This approach has surprising consequences. It reveals, in fact, that conservative moral thinking gives us a wider space for the application of tolerance than liberal moral thinking. At the same time, it problematizes the classical tenet of political philosophy that tolerance is a quintessentially liberal virtue. and V tomto textu se autor soustřeďuje na analýzu pojmu tolerance, který hraje významnou roli v morálním a politickém myšlení. Sémantickým aparátem jeho analýzy je morální expresivismus. To je jedna z vlivných a intenzivně diskutovaných teorií současné metaetiky. Autor vychází z předpokladu, že jestliže máme brát toleranci vážně, musíme ji důsledně odlišovat od jiných morálních postojů (schvalování, indiference, omluvení). Teprve precizní porozumění pojmu tolerance nám umožňuje, abychom dokázali toleranci lépe identifikovat a případně také ocenit. Toleranci chápe jako praktický postoj, konkrétně jako postoj druhého řádu. Tolerovat X znamená potlačovat svůj negativní postoj k X. Tento přístup má překvapivé důsledky. Odhaluje totiž, že konzervativní morální myšlení nám poskytuje širší prostor pro uplatnění tolerance než liberální morální myšlení. A zároveň problematizuje klasickou poučku politické filosofie, že tolerance je typicky liberální ctnost.
Jurisprudence není jenom bádáním o právu, izolovaným od všeho ostatního poznání. Jestliže chceme porozumět historickému vývoji jurisprudence, potřebujeme vzít v úvahu širší perspektivu, která zahrne i vývoj fundamentálních názorů v oblasti náboženství, metafyziky, svobodné vůle a metaetiky. Tento text se věnuje výkladu hlavních prvků tzv. naturalistického projektu v jurisprudenci. Můžeme si pak všimnout například skutečnosti, že právní myšlení některých autorů (typicky Olivera W. Holmese) bylo ovlivněné ateismem, materialismem, determinismem, etickým subjektivismem, utilitarismem a sociálním darwinismem. Taková kombinace názorů sice může být dobrou obranou proti manipulativní argumentaci „falešnou metafyzikou“, ale také může sklouznout ke světonázoru, ve kterém je nakonec každá argumentace jenom metodou psychologického ovlivňování druhých lidí, tedy zase jen manipulací. and The jurisprudence is not only legal research, isolated from any other knowledge. If we want to understand to the historical development of jurisprudence, we need to take into consideration a broader perspective, included the development of fundamental beliefs about religion, metaphysics,
free will and metaethics. This essay sets out the main elements of naturalistic project in jurisprudence. We can also find that legal thinking od some authors (e.g.Oliver W.Holmes) had been influenced by atheism, materialism, determinism, ethical subjectivism and social darwinism. Such combination of beliefs may be good defense against manipulative argumentation by “false metaphysics”, but it may also lapse into a world-picture, where all argumentation is only a method for psychological influencing people, in other words, only manipulation.
Toto je první ze dvou dílů eseje o problému legitimní autority. Tato část se zaměřuje na vysvětlení základních pojmových rozdílů. Rozlišujeme několik druhů legitimity, např. etickou, sociologickou a právní legitimitu. Co je to vlastně právní legitimita? Lze ji redukovat na etickou legitimitu? Lze ji redukovat na sociologickou legitimitu? Nebo je něčím specifickým a nezávislým? Velmi důležité je odlišení epistemické a praktické autority. Epistemické (expertní) autority poskytují dobré rady, praktické autority stanoví příkazy. Většina teoretiků uvažuje politickou autoritu spíše jako druh praktické autority než jako druh epistemické autority.Nicméně, lze redukovat praktickou autoritu na epistemickou? I to je velmi zajímavá a hodně diskutovaná otázka. Pojem legitimity má justifikační předpoklady a obligační důsledky. Jak ospravedlnit povinnost k poslušnosti politické autoritě? A jakou povahu má tato povinnost? Je to morální povinnost? and This is the first part of a two parts essay on the problem of legitimate authority. Part I. focuses on the explanation of fundamental conceptual distinctions.We distinguish several kinds of legitimacy, e.g. ethical, sociological and legal legitimacy.What is the nature (if any) of legal legitimacy? Is it reducible to ethical legitimacy? Is it reducible to sociological legitimacy? Or is it something specific and independent? The distinction between epistemic and practical authority is very important in this respect. Epistemic (expert) authorities provide good advice, practical authority provides commands.Most theorists view political authority as a kind of practical authority rather than epistemic authority.However, is it possible to reduce practical authority to epistemic authority? This is also a very interesting and much disputed question. The concept of legitimacy has conditions of justification and obligatory consequences. How to justify the duty to obey political authority? And what is the nature of this duty? Is it moral duty?
Tato glosa se věnuje dualismu praktického rozumu, který zformuloval Henry Sidgwick. Podle jeho názoru to byl filozoficky neřešitelný konflikt mezi egoismem a utilitarismem, který ohrožoval samotnou koherenci praktického rozumu. V pojetí racionálních egoistů by konečným cílem jednání mělo být
vlastní štěstí aktéra. V pojetí utilitaristů by konečným cílem jednání mělo být štěstí ostatních lidí stejně jako vlastní štěstí. Sidgwick měl za to, že pouze existence utilitaristického Boha by mohla tento konflikt spolehlivě vyloučit, a tak vyřešit dualismus. Jenomže, Sidwick nevzal v úvahu jinou verzi dualismu, která znamená, že v případech konfliktu zvažujeme relativní sílu egoistických a nestranných důvodů.Tato verze se nápadně podobná ústavnímu vážení, které se používá při poměřování relativního významu veřejného zájmu a zásahu do individuálního práva. and This gloss deals with dualism of practical reason, as formulated by Henry Sidgwick.For him, it was the philosophically irresolvable conflict between egoism and utilitarianism that threatened the coherence of practical thought. According to rational egoists, the ultimate end of one’s action should be one’s own happiness. According to utilitarians, the ultimate end of one’s action should be other people’s happiness as well as one’s own. In Sidgwick’s opinion, only the existence of the utilitarian God could reliably exclude the conflict and thus solve the dualism.However, Sidgwick does not consider
another version of dualism which means, in cases of conflict, we weigh the relative strength of egoistic and impartial reasons. This version strikingly resembles constitutional balancing used to weigh up the relative importance of the public interest and the detriment to an individual right.
Kniha Viktora Knappa Problém nacistické právní filozofie (první vydání 1947) je významným příspěvkem k porozumění povaze národně-socialistické (= NS) jurisprudence. Knapp správně tvrdí, že základním principem NS-teorie práva je tzv. teze spojení práva a morálky. Právo a morálka tvoří jednotu, takže plnění morálních povinností může být vynucované právem. To je už samo o sobě nebezpečná proti-liberální idea. V konečném důsledku totiž nacistický režim může svým občanům mocensky vnucovat vlastní koncepci dobrého života. Mnohem horší je však skutečnost, že nacisté zneužili morálku k ospravedlnění hrubě nemorálních praktik, včetně vyhlazování jiných národů. I morálka může být nemorální. Nacistická morálka je toho „dobrým“ příkladem. and Viktor Knapp’s book Problém nacistické právní filozofie (first edition 1947) is an important contribution to the understanding of the nature of national socialist (= NS) jurisprudence. Knapp rightly claims that the fundamental principle of NS-legal theory is the thesis of the necessary connection
between law and morality. Law and morality set up unity, therefore moral obligations can be enforced by means of law. This fact alone is a dangerous anti-liberal idea.Ultimately, this is how the nazi regime can impose its own conception of the good life on its citizens. Much worse, Nazis abused morality for justification of grossly immoral practices, including the extermination of other nations.Morality can be immoral as well. Nazi morality is a “good” example.