Tato glosa se věnuje dualismu praktického rozumu, který zformuloval Henry Sidgwick. Podle jeho názoru to byl filozoficky neřešitelný konflikt mezi egoismem a utilitarismem, který ohrožoval samotnou koherenci praktického rozumu. V pojetí racionálních egoistů by konečným cílem jednání mělo být
vlastní štěstí aktéra. V pojetí utilitaristů by konečným cílem jednání mělo být štěstí ostatních lidí stejně jako vlastní štěstí. Sidgwick měl za to, že pouze existence utilitaristického Boha by mohla tento konflikt spolehlivě vyloučit, a tak vyřešit dualismus. Jenomže, Sidwick nevzal v úvahu jinou verzi dualismu, která znamená, že v případech konfliktu zvažujeme relativní sílu egoistických a nestranných důvodů.Tato verze se nápadně podobná ústavnímu vážení, které se používá při poměřování relativního významu veřejného zájmu a zásahu do individuálního práva. and This gloss deals with dualism of practical reason, as formulated by Henry Sidgwick.For him, it was the philosophically irresolvable conflict between egoism and utilitarianism that threatened the coherence of practical thought. According to rational egoists, the ultimate end of one’s action should be one’s own happiness. According to utilitarians, the ultimate end of one’s action should be other people’s happiness as well as one’s own. In Sidgwick’s opinion, only the existence of the utilitarian God could reliably exclude the conflict and thus solve the dualism.However, Sidgwick does not consider
another version of dualism which means, in cases of conflict, we weigh the relative strength of egoistic and impartial reasons. This version strikingly resembles constitutional balancing used to weigh up the relative importance of the public interest and the detriment to an individual right.