Text vykládá jednotlivé pojmy, které v Aristotelově díle představují kandidáty na protějšek moderního pojmu zdravého rozumu, a uvádí je do vzájemné souvislosti. Především v logických a rétorických textech Aristotelés pracuje s termínem endoxos, který používá pro výroky a osoby, které jsou v daném společenství uznávány. V epistemologii pracuje s termínem koiné aisthésis v souvislosti s vnímáním jako takovým. Autor poukazuje na vazbu, kterou u Aristotela díky jeho práci ve fyziologii má obecná schopnost vnímat třetí klíčový pojem, který patří do etiky, totiž na fronésis. V rámci výkladu fronésis má místo také poslední bezprostředně relevantní pojem – orthos logos. Aristotelova koncepce jednání, jež Aristotelés vykládá někdy pomocí tzv. praktického sylogismu, pak ukazuje na roli uznávaných výroků jako typických obecných premis v těchto sylogismech a roli osob uznávaných pro svou fronésis jako měřítek určujících kritéria pro to, co je dobré jednání., The text interprets the particular concepts in Aristotle’s work which present themselves as candidates for being the counterpart to the modern concept of common sense, and it introduces them in their mutual relatedness. Aristotle works with the term endoxos, particularly in his logical and rhetorical texts, which he uses for statements and persons which are recognised in a given community. In epistemology he works with the term koiné aisthésis in connection with perception as such. The author points to a third concept, which Aristotle, thanks to his work in physiology, has a general ability to perceive, and which belongs to ethics: this is fronésis In an interpretation of fronésis there is also a place for the last directly relevant concept – orthos logos. Aristotle’s conception of conduct, which he sometimes interprets with the help of a so-called practical syllogism, displays the role of recognised statements as the typical general premisses in these syllogisms, and the role of persons recognised for their fronésis as the measure of the determining criteria for what is good conduct., and Petr Glombíček.
The article analyses the terms ''value'' and ''explanation'' as used in ethical studies, offers a critique of this usage and an alternative, pragmatically oriented semantics of ethical terms, based on the illocutionary act of judging. The term ''value'' is supposed to describe a super-predicate common to both ethical and aesthetical value judgments. However, the traditional over-reliance on the copulative predication and the idea that language describes reality lead to a one-sided view of ethical terms, and a construction of sentences like ''The intentional torturing of little children is morally wrong'', whose pragmatic function, and consequently meaning, is very unclear. If, on the other hand, we take as our paradigm the act of judging (in the literal sense of a judge presiding over a case) we will be able to sketch a new, lighter ethics which, admittedly, falls short of the traditional demands placed on this discipline, but whose semantics is closer to the actual words used in expressing approval and disapproval., Článek analyzuje pojmy ,,hodnota'' a ,,vysvětlení'' používané v etických studiích, nabízí kritiku tohoto užití a alternativní, pragmaticky orientovanou sémantiku etických pojmů, založenou na iluminačním aktu soudnictví. Termín ,,hodnota'' má popisovat super-predikát společný jak pro etické, tak pro estetické hodnoty. Avšak tradiční přehnané spoléhání se na kopulační predikci a myšlenka, že jazyk popisuje realitu, vede k jednostrannému pohledu na etické pojmy a konstrukci vět jako ,,úmyslné mučení malých dětí je morálně špatné'', jehož pragmatická funkce a tudíž význam, je velmi nejasný. Pokud na druhou stranu vezmeme jako naše paradigma akt posuzování (v doslovném smyslu soudce předsedajícího případu), budeme schopni načrtnout novou, lehčí etiku,což, uznávám, nenaplňuje tradiční požadavky kladené na této disciplíny, ale jejichž sémantika je blíž ke skutečné slova používaná v projeví souhlas a nesouhlas., and Marek Tomeček
The article interprets the not of "common sense" as presented in the works of Thomas Reid. The focus is not primarily on Reid's epistomology or metaphysics or even on the history of the notion or its influence. Rather, the article is strictly concerned with Reid's use of the term. The notion is considered vague by some interpreters and it is confused with the "principles of common sense". The "principles of common sense" play the role of axioms in the model of the human mind that Reid is aiming at, and thanks to that they play the role of criteria since they are the rules of our thinking. We must only distinguish them from widely-shared prejudices. The "principles of common sense" are propositions believed by every healthy adult who understands the propositions in question, considering them without any prejudice. They are integrated into the structures of different languages, they hold up against explicit criticism, and the acceptance of these propositions does not have any absurd consequences. By the term "common sense", on the other hand, Reid understands the faculty of judgment in the area of sensory experience., Petr Glombíček., and Obsahuje poznámky a bibliografii
Rozhodování o „správné“ odpovědi je třetí fází kognitivních procesů, které v hlavě respondentů probíhají během zodpovídání otázky. Poté, co nějakým způsobem zadaný dotaz interpretovali a následně v paměti vyhledali informace potřebné k jeho zodpovězení, musí nyní rozhodnout o náležité odpovědi. V posledním kroku pak bude třeba ještě toto rozhodnutí přizpůsobit formátu nabízených možností. V seriálu, který má za cíl čtenáře provést všemi těmito čtyřmi fázemi, se tedy nyní ocitáme ve třetím kroku., The article stands as the third part of a series about the question answering process during standardized surveys and elaborates the judgment making phase. The first part deals with attitude questions. In this regard, relevant theories of the nature of attitude are explained (true attitude model, construal model, the belief-sampling model); context effects that influence decision-making processes in the course of answering are described (i.e. the inclusion/exclusion model) and the effect of affective reactions like emotions is mentioned. In the second part concrete strategies and criterions of decisi - on making are showed, which respondents use in the course of survey question answering process. This is done both with regard to factual and attitudinal questions., and Jiří Vinopal.
People who do not act on their judgments regarding what they ought to do-their practical judgments-are often considered weak-willed, especially when the judgment is made at a time when the act it favors is plainly possible. Is this a kind of practical irrationality, perhaps due to an incoherence between practical reason, which should guide intention and action, and behavior that fails to conform to a guiding directive? More generally, do normative beliefs with the same kind of self-directive content as practical judgments possess the same sort of rational authority, if indeed they must have any such authority? At least since Aristotle, weak-willed action has often been considered irrational. This paper indicates why that view is plausible, but also why it is too strong. The paper shows how the practical authority of normative judgments can be overridden and why, on the theory of rational action suggested by analysis of such cases, certain initially plausible action-guiding principles are too strong. The concluding part of the paper briefly indicates how that theory can do justice to the analogy between practical and theoretical reason and to the essential connection between the two., Lidé, kteří nečiní podle svých úsudků ohledně toho, co mají dělat - jejich praktických úsudků - jsou často považováni za slabé, zejména když je rozsudek učiněn v době, kdy je čin, který upřednostňuje, jasně možný. Je to taková praktická iracionalita, možná kvůli nesouladu mezi praktickým důvodem, který by měl vést záměr a jednání, a chování, které neodpovídá hlavní směrnici? Obecněji řečeno, mají normativní přesvědčení se stejným druhem sebeobsahu, jako jsou praktická rozhodnutí, stejný druh racionální autority, pokud skutečně musí mít takovou autoritu? Přinejmenším protože Aristotle, slabě-chtěl akce často byl považován za iracionální. Tento článek ukazuje, proč je tento pohled věrohodný, ale také proč je příliš silný. Příspěvek ukazuje, jak může být praktická autorita normativních úsudků potlačena a proč na teorii racionálních kroků navrhovaných analýzou takových případů jsou některé z původně věrohodných principů, které vedou k akci, příliš silné. Závěrečná část práce stručně naznačuje, jak tato teorie může spravedlivě odpovídat analogii mezi praktickým a teoretickým důvodem a podstatným spojením mezi nimi., and Robert Audi