Společnost složená z ateistů byla v raném novověku považována za nemožnou, neboť panovalo všeobecné přesvědčení, že na slovo ateisty se nedá spolehnout, protože se nebojí posmrtného trestu. Ateisté nemohou tedy dlouhodobě spolupracovat a vytvořit společnost. Jako první polemizoval s tímto přístupem Pierre Bayle, jeho žák Bernard Mandeville však o padesát let později jeho stanovisko odmítl. O upřímnosti argumentů vznášených v souvislosti s otázkou ateismu koncem sedmnáctého a počátkem osmnáctého století je však možné vždy pochybovat, protože ateismus byl v té době trestný postoj a nikdo se k němu veřejně nehlásil. Proto někteří ateisté psali z předstíraně teistických pozic a svými záměrně slabými argumenty, jimiž podporovali Boží existenci, víru naopak podrývali, jak ukazuje případ Anthonyho Collinse. Ovšem ateismus takových autorů není možné prokázat z jejich publikovaných textů, ale jedině z jiných dokumentů a vzpomínek jejich současníků. Právě takový metodologický přístup nám při analýze koncepcí Pierra Bayla a Bernarda Mandevilla umožní dospět k novým závěrům ohledně jejich představ o fungování náboženství ve společnosti., A society composed of atheists was thought impossible in early modern Europe. An atheist, it was believed, will not keep a promise since he or she does not fear divine retribution. Thus, atheists cannot cooperate in a long-term enterprise and form a viable society. Pierre Bayle was the first thinker to challenge this common assumption, though some fifty years later his follower Bernard Mandeville rejected his arguments. But the sincerity of such arguments is always questionable in the early modern period, it being illegal and punishable to publicly advocate atheism. Some atheists, as was demonstrated to be the case with Anthony Collins, wrote from contrived theistic positions, actually trying to undermine Christianity with purposefully weak arguments for the existence of God. But the atheism of such authors cannot be deduced from their published writings, only from other of their documents and from their contemporaries’ memoirs. Applying this methodological insight to Bayle and Mandeville will enable us to see their arguments for and against an atheistic society in a new light., and Eine aus Atheisten bestehende Gesellschaft galt in der frühen Neuzeit als ein Ding der Unmöglichkeit, da die allgemeine Überzeugung herrschte, auf das Wort eines Atheisten sei kein Verlass, weil dieser keine Angst vor einer Bestrafung nach dem Tod habe. Atheisten könnten also nicht langfristig kooperieren und eine Gesellschaft aufbauen. Als erster polemisierte Pierre Bayle mit diesem Ansatz, wobei sein Schüler Bernard Mandeville diesen Standpunkt fünfzig Jahre später ablehnte. Die Ehrlichkeit der Argumente im Zusammenhang mit der Frage des Atheismus Ende des 17. und Anfang des 18. Jahrhunderts kann jedoch in Zweifel gezogen werden, da Atheismus zu der Zeit unter Strafe stand und sich niemand öffentlich zum Atheismus bekannte. Deshalb schrieben manche Atheisten aus einer vorgetäuschten theistischen Position heraus und trugen mit absichtlich schwachen Argumenten für die Existenz Gottes zu einer Untergrabung des Glaubens bei, wie bei Anthony Collins zu sehen ist. Ein Atheismus kann bei diesen Autoren jedoch nicht anhand veröffentlichter Texte nachgewiesen werden; dies ist nur durch andere Dokumente sowie durch Erinnerungen ihrer Zeitgenossen möglich. Dieser methodologische Ansatz ermöglicht es uns, bei der Analyse der Konzepte Pierre Bayles und Bernard Mandevilles zu neuen Erkenntnissen hinsichtlich der Vorstellung dieser beiden Autoren bezüglich der Funktion der Religion in der Gesellschaft zu gelangen.
The article analyses the terms ''value'' and ''explanation'' as used in ethical studies, offers a critique of this usage and an alternative, pragmatically oriented semantics of ethical terms, based on the illocutionary act of judging. The term ''value'' is supposed to describe a super-predicate common to both ethical and aesthetical value judgments. However, the traditional over-reliance on the copulative predication and the idea that language describes reality lead to a one-sided view of ethical terms, and a construction of sentences like ''The intentional torturing of little children is morally wrong'', whose pragmatic function, and consequently meaning, is very unclear. If, on the other hand, we take as our paradigm the act of judging (in the literal sense of a judge presiding over a case) we will be able to sketch a new, lighter ethics which, admittedly, falls short of the traditional demands placed on this discipline, but whose semantics is closer to the actual words used in expressing approval and disapproval., Článek analyzuje pojmy ,,hodnota'' a ,,vysvětlení'' používané v etických studiích, nabízí kritiku tohoto užití a alternativní, pragmaticky orientovanou sémantiku etických pojmů, založenou na iluminačním aktu soudnictví. Termín ,,hodnota'' má popisovat super-predikát společný jak pro etické, tak pro estetické hodnoty. Avšak tradiční přehnané spoléhání se na kopulační predikci a myšlenka, že jazyk popisuje realitu, vede k jednostrannému pohledu na etické pojmy a konstrukci vět jako ,,úmyslné mučení malých dětí je morálně špatné'', jehož pragmatická funkce a tudíž význam, je velmi nejasný. Pokud na druhou stranu vezmeme jako naše paradigma akt posuzování (v doslovném smyslu soudce předsedajícího případu), budeme schopni načrtnout novou, lehčí etiku,což, uznávám, nenaplňuje tradiční požadavky kladené na této disciplíny, ale jejichž sémantika je blíž ke skutečné slova používaná v projeví souhlas a nesouhlas., and Marek Tomeček