The Evolutionary Argument (EA) plays the central role in the realism- antirealism dispute. Proponents of this argument maintain that evolutionary theory pro- vides a convincing evidence for the reliability of our cognitive capacities. The evolutio- nary function of these capacities is to inform us about the character of our environment; and, as evidenced by the survival of our species, we can surmise that our cognitive capac- ities tend to provide a true, rather than false, picture of the world (cf., e.g., Quine, Kornblith, Munz). However, opponents of this view argue that evolutionary processes are not exclusively adaptive or optimal; indeed, some processes may not be adaptive at all (cf., e.g., Putnam, van Fraassen, Stich, and Bradie). Some of these critics, e.g., Thomson, believe that evolutionary theory demonstrates that our knowledge is not true, and that our cognitive capacities are not only fallible but completely unreliable. They produce only one of the many possible pictures of the world. I criticize this type of argument by means of a non-adaptationist interpretation of evolutionary theory (Wuketits), and I am seeking an evolutionary way out., Evoluční argument (EA) hraje ústřední roli v realisticko-antirealismickém sporu. Zastánci tohoto argumentu tvrdí, že evoluční teorie poskytuje přesvědčivý důkaz spolehlivosti našich kognitivních schopností. Důležitou funkcí těchto kapacit je informovat nás o charakteru našeho prostředí; a, jak dokazuje přežití našeho druhu, můžeme se domnívat, že naše kognitivní kapacity mají sklon poskytovat pravdivý, spíše než falešný obraz světa (srov. např. Quine, Kornblith, Munz). Nicméně, oponenti tohoto pohledu argumentují, že evoluční procesy nejsou výhradně adaptivní nebo optimální; některé procesy nemusí být vůbec adaptivní (srov. např. Putnam, van Fraassen, Stich a Bradie). Někteří z těchto kritiků, např. Thomson, věří, že evoluční teorie dokazuje, že naše znalosti nejsou pravdivé a že naše kognitivní schopnosti nejsou jen omylné, ale zcela nespolehlivé. Vyrábí pouze jeden z mnoha možných obrazů světa. Tento druh argumentů kritizuji prostřednictvím neadaptistické interpretace evoluční teorie (Wuketits) a hledám evoluční cestu ven., and Vladimír Havlík
This study offers a revised classification of the movements involved in Teréza Nováková’s work, with specific reference to the novel Děti čistého živého (Children of Pure Living Spirit). Reference is made to the literary-historical and period metanarrative, emphasizing the presence of the ideal in the author’s work, which, however, was somewhat sidelined in the historical context, so that with the passage of time, Nováková was categorized under documentary realism. In the context of recent literary-history debates over the term ideal realism, and making use of the reception at that time, we demonstrate the stylization techniques Nováková used to construct, through her acknowledged work with oral and written documents, a text referring to the idea of nation-building based on culturally accepted paradigms.
Scientific realism is a positive epistemic attitude towards the content of our best theories/models recommending belief in both observable and unobservable aspects of the world described by the sciences. This attitude has important metaphysical dimension. It is committed to the mind-independent existence of the world investigated by the sciences (Chakravartty 2013). In his papers Mathematics and Experience (2009) and Mathematics and Reality (2011) Ladislav Kvasz holds a position of instrumental realism. Kvasz claims that reality is instrumentally constituted and realism issue should be understood as a relation between two languages instead of world-language relation. Kvasz’s instrumental realism also suggests to build up an ontology of distinctions instead of an ontology of fillings. The paper deals with Kvasz’s version of instrumental realism critically and it aims to show that Kvasz’s position is much closer to antirealism than to scientific realism because it does not meet the metaphysical dimension., Vědecký realismus je pozitivním epistemickým postojem k obsahu našich nejlepších teorií / modelů, které doporučují víru v pozorovatelné i nepozorovatelné aspekty světa popsané vědami. Tento postoj má důležitý metafyzický rozměr. To je oddané mysli-nezávislá existence světa vyšetřovaného vědami (Chakravartty 2013). V příspěvcích Matematika a zkušenosti (2009) a Matematika a realita (2011) zaujímá Ladislav Kvasz pozici instrumentálního realismu. Kvasz tvrdí, že realita je instrumentálně konstituovaná a otázka realismu by měla být chápána jako vztah mezi dvěma jazyky místo vztahu světového jazyka. Kvaszův instrumentální realismus také navrhuje vytvořit ontologii rozdílů místo ontologie výplní., and Pavol Labuda
This study presents a systematic treatment of the critical rationalism of the German philosopher Hans Albert, a follower of Karl R. Popper. On the basis of an analysis of his key works (Traktat über kritische Vernunft, Die Wissenschaft und die Fehlbarkeit der Vernunft, Kritischer Rationalismus, Kritische Vernunft und Rationale Praxis etc.) the eight main methodological tenets of his philosophical conception are presented. They are: 1. universal criticism, 2. consequentialist fallibilism, 3. methodological revisionism, 4. critical realism, 5. theoretical pluralism, 6. constructive metaphysics, 7. the postulate of a single method of science, and 8. a proposal of a way of life. In reference to each of these tenets, the author explains the intellectual tradition in contrast to which Albert defines his own position and, at the same time, considers several critical objections to Albert’s assumptions. The study thus provides a relatively complex view of the subject-matter in question.
The special theory of relativity holds significant interest for scientifi c perspectivists. In this paper, I distinguish between two related meanings of “perspectival,” and argue that reference frames are perspectives, provided that perspectival means “being conditional” rather than “being partial.” Framedependent properties such as length, time duration, and simultaneity, are not partially measured in a reference frame, but their measurements are conditional on the choice of frame. I also discuss whether the constancy of the speed of light depends on perspectival factors such as the idealized defi nition of the speed of light in a perfect vacuum and the Einstein synchronization convention. Furthermore, I argue for the view that the constancy of its speed is a robust property of light according to the conditions of currently acceptable experimental setups pertaining to special relativity, and conclude that this view supports perspectivism. and Speciální teorie relativity je obzvláště zajímavá z hlediska vědeckého perspektivismu. V tomto článku rozliším dva související významy pojmu „perspektiva“ a pokusím se ukázat, že vztažné soustavy lze chápat jako perspektivy za předpokladu, že perspektivou rozumíme spíše „být podmíněný“, a nikoli „být dílčí“. Vlastnosti závislé na vztažné soustavě, jako je délka, časové trvání a simultánnost, nejsou v dané vztažné soustavě měřeny neúplně, ale jejich měření jsou podmíněna výběrem vztažné soustavy. Rovněž se budu zabývat otázkou, zda stálost rychlosti světla závisí na perspektivních faktorech, jako je idealizovaná defi nice rychlosti světla v dokonalém vakuu a Einsteinova synchronizační konvence. Na závěr se pokusím ukázat, že konstantní rychlost je robustní vlastností světla dle podmínek aktuálně přijímaných experimentů týkajících se speciální relativity a že tento pohled podporuje perspektivismus.
This paper analyses the nature of language and its role in realism-antirealism debate. The aim of the paper is (i) to present and defend the common-sense realism as a position, which enables us to offer a plausible explanation of the evolution of linguistic practice, and (ii) to present the realism-antirealism debate as a battle of an accent. The realists emphasize (a) the source of differentiation, while the antirealists accent the process of differentiation. Both of the aims are met via the conceptual analysis of the main realism-antirealism concepts such as language, differentiation, difference, reality, to constitute (to construct) and by the assessment of the impact that the results of the ab- ovementioned analysis would have on the position of common-sense realism., Příspěvek analyzuje povahu jazyka a jeho úlohu v diskusi o realismu a antirealismu. Cílem příspěvku je (i) prezentovat a hájit realismus ve smyslu zdravého rozumu jako pozici, která nám umožňuje nabídnout věrohodné vysvětlení vývoje lingvistické praxe a (ii) prezentovat debatu realismu a antirealismu jako bitva přízvuku. Realisté zdůrazňují (a) zdroj diferenciace, zatímco antirealisté zdůrazňují proces diferenciace. Oba tyto cíle jsou naplňovány koncepční analýzou hlavních konceptů realismu - antirealismu, jako je jazyk, diferenciace, rozdíl, realita, představování (konstruování) a hodnocení dopadu, který by výsledky uvedené analýzy vyplynuly. mají na pozici realistického myšlení., and Pavol Labuda
Wilfrid Sellars’ philosophical system joins issues that have often been regarded as incompatible or at least in mutual tension. Two of these are his holistic approach to language and knowledge on the one hand and his realism on the other hand. In my paper I first outline this tension and then present a number of steps, including the rejection of semantic relations, picturing and the defense of realism, which can help us to accommodate it. I highlight the payoff of these steps for the question to be solved. In the last part of the paper I detect new and more refined tensions revealed by Sellars’ solution. I identify possible dissonances between his Kantian and his naturalist treatment of causality as well as between his two ways of conceiving of language arguing that these new questions furnish a more interesting approach to our initial problem., Filozofický systém Wilfrida Sellara spojuje otázky, které jsou často považovány za neslučitelné nebo alespoň ve vzájemném napětí. Dva z nich jsou jeho holistický přístup k jazyku a znalostem na jedné straně a jeho realismus na straně druhé. Ve svém příspěvku nejprve nastiňuji toto napětí a pak představuji řadu kroků, včetně odmítnutí sémantických vztahů, zobrazování a obrany realismu, které nám mohou pomoci vstříc. Zdůrazňuji výplatu těchto kroků za otázku, která má být vyřešena. V poslední části práce zjišťuji nová a rafinovanější napětí, která odhalila Sellarsova řešení. Identifikuji možné disonance mezi jeho kantiánskou a jeho naturalistickou léčbou kauzality, stejně jako mezi jeho dvěma způsoby chápání jazyka argumentující, že tyto nové otázky poskytují zajímavější přístup k našemu počátečnímu problému., and Stefanie Dach
The familiar division of political thinkers into moralists and realists leads the author to the question of how to classify Ladislav Hejdánek’s unique yet ambiguous approach to public weal and matters politic. Does Hejdánek base his understanding of democracy and liberalism (and of liberties an drights thereunto appertaining) on morality (on philosophy or on system theory) or does he recognise the primacy of matters politic? Though in Hejdánek’s writings moral appeals are frequent and fundamental, the author seeks to show that realism prevails. In the present text, the author delineates the specific realism of this Czech thinker more precisely by analysing Hejdánek’s texts, especially his Epistles to a Friend.
s reality a ''Ready-Made World'' or an entity constructed by individuals and social activity? The concept of the environment seems to be the boundary that clearly shows how we can simultaneously adhere to our apparently contradictory intuitions— that is, those about the external and autonomous features of reality independent of human intervention, and those about its undeniably constructed character. The environment, then, seems to be a concept that shows how non-epistemic and epistemic notions of reality (i.e. respectively seeing reality as independent from and dependent on us) can be understood cohesively., Je realita ,,Ready-Made World'' nebo subjekt vytvořený jednotlivci a sociální činností? Pojem životního prostředí se zdá být hranicí, která jasně ukazuje, jak můžeme současně dodržovat naše zdánlivě protichůdné intuice - to znamená ty, které se týkají vnějších a autonomních rysů reality nezávislé na lidském zásahu, a těch, které mají nesporně postavený charakter. Zdá se tedy, že životní prostředí je pojmem, který ukazuje, jak lze soudržně chápat neepistemické a epistemické představy o realitě (tj. Vidět realitu jako nezávislou na nás a závislou na nás)., and Salvatore Italia
In Taiwanese literature, as in many other national literatures, realism is a term which has been used to serve many aims. Aesthetic and narrative aspects contribute to realism as much as poliical, ideological and/or social convictions. In Taiwam, it has been used as a label by almost all literary groups and schools since the first wave of native literature (xiangtu wenxue) in the 1920s in order to describe and ligitimize their respective literary and - frequently - political claims. Over time, the very meaning of the term "realism" had been subject to multiple changes, thus turning "realism" into an almost empty signifier that needed to be further framed. Realism increasingly tended to be accompanied by an explanatory adjunct, specifying what kind of realism was indicated. The article re-evaluates epistemological issues connected to the use of realism among Taiwan´s modernists and nativists in the 1960s and 1970s. It argues that the struggle between both groups is primarily in relation to the appropriate adjunct to be attached to realism. Both movements illustrate how realism has grown into a meta-term of modernity, while its aesthetics, subject matter, and ethical impact have became increasingly vague.