Freedom or control of how we act is often and very naturally understood as a kind of power-a power to determine for ourselves how we act. Is freedom conceived as such a power possible, and what kind of power must it be? The paper argues that power takes many forms, of which ordinary causation is only one; and that if freedom is indeed a kind of power, it cannot be ordinary causation. Scepticism about the reality of freedom as a power can take two forms. One, found in Hume, now often referred to as the Mind argument, assumes incompatibilism, and concludes from incompatibilism that freedom cannot exist, as indistinguishable from chance. But another scepticism, found in Hobbes, does not assume incompatibilism, but assumes rather that the only possible form of power in nature is ordinary causation, concluding that freedom cannot for this reason exist as a form of power. This scepticism is more profound-it is in fact presupposed by Hume’s scepticism-and far more interesting, just because freedom cannot plausibly be modelled as ordinary causation., Svoboda nebo kontrola toho, jak jednáme, je často a velmi přirozeně chápána jako druh moci - moc určovat si, jak jedeme. Je svoboda koncipována jako taková moc a jaká moc musí být? Příspěvek tvrdí, že moc má mnoho podob, z nichž obyčejná příčina je pouze jedna; a že pokud je svoboda skutečně určitým druhem moci, nemůže to být obyčejná příčina. Skepticismus o realitě svobody jako moci může mít dvě podoby. Jeden, nalezený v Hume, nyní často odkazoval se na jako myslargument, předpokládá neslučitelnost, a uzavře z neslučitelnosti že svoboda nemůže existovat, jak nerozeznatelný od šance. Ale další skepticismus, nalezený v Hobbes, nepředpokládá nekompatibilitu, ale předpokládá spíše to, že jedinou možnou formou moci v přírodě je obyčejná příčinná souvislost, závěr, že svoboda nemůže z tohoto důvodu existovat jako forma moci. Tento skepticismus je hlubší - ve skutečnosti je předpokládán Humeovým skepticismem - a mnohem zajímavějším, protože svoboda nemůže být věrohodně modelována jako obyčejná příčina., and Thomas Pink
I argue that in modern algebraic-formulated science the ‘physical constant’ can be understood, for practical purposes, as an ‘identifier’ of a universal law of nature. This identifying role is possible because the concept of ‘physical constant’ fulfills the same need for universality, stability, and fundamentality (as universal laws) for increasing the epistemic value of a scientific theory. This can be demonstrated in two different ways. The first involves a thought experiment envisioning science without physical constants, which appears to be a science of local and particular laws. The second is the observation that physical constants mostly emerge as components in an algebraic formulation of universal laws, but not in the algebraic formulation of particular laws. This observation about the link between physical constants and universal laws of nature, if correct, makes two contributions. First, it clarifies, at least partially, the ambiguity in the use (and the absence) of the concept ‘law’ in contemporary science. Second, it can help in distinguishing between a universal law and a particular law, while avoiding one of the abiding philosophical problems regarding laws of nature—the problem of the ceteris-paribus criterion for a generalization.