Kultúra a súčasnosť je publikačný priestor na zverejnenie "nových" pohľadov na slovensko-maďarsko-českom vzájomné poznávanie sa v literárnovednom, lingvistickom, sociologickom i politologickom "dialógu". Komparatívne hľadanie vzťahov medzi troma literatúrami smeruje k tomu, čo ich dnes spája a čím sú vo vzájomnom dialógu. and Culture and the present time is a publication space for the presentation of "new" views on Slovak-Hungarian-Czech mutual cognition within a literary-scientific, sociological and politological "dialogue". A comparative searching for relations among the three literatures tends to what they have in common today and to what they are in a reciprocal dialogue.
Literárny vedec Vladimír Petrík patril do výraznej generácie povojnových absolventov filologického štúdia na Univerzite Komenského. Prirodzene svoj kontakt s literárnym životom, literatúrou a jej tvorcami začínal ako literárny kritik v polovici minulého storočia, aby podstatnú časť svojho profesijného pôsobenia v slovenskej literárnej vede spojil s literárnou históriou. Čas aj aktivity jeho generácie prirodzene ustúpili na začiatku milénia mladým kolegom, medzi nimi získal V. Petrík odborný, kolegiálny a ľudský rešpekt pre svoju odbornosť a spôsob, akým sa vyrovnával s vývinom a jeho náročným spoločenským, hodnotovým a personálnym obsahom. Vladimír Barborík a Magdalena Bystrzak sa k osobnosti literárneho historika vrátili, spracovali a doplnili jeho nedokončený rukopis venovaný osobnosti Alexandra Matušku a vývinu slovenskej literárnej vedy v ich vzájomnom prepojení. and Vladimír Petrík belonged to a significant generation of post-war graduates of philological studies at Comenius University. Naturally, he began his contact with literary life, literature and its creators as a literary critic in the middle of the last century, to associate a substantial part of his professional activity in Slovak literary criticism with literary history. The time and activities of his generation naturally retreated at the beginning of the millennium to young colleagues, among them V. Petrík gained professional, collegial and human respect for his expertise and the way he coped with the development and its demanding social, value and personal content. Vladimír Barborík and Magdalena Bystrzak returned to the personality of the literary historian, processed and completed his unfinished manuscript devoted to the personality of Alexander Matuška and the development of Slovak literary criticism in their interconnection.
Ugotovitev, da je človekova ustvarjalnost, kamor spada tudi književnost, brez meja, je postala že obče mesto. Ta članek se zato ne ukvarja s književnostjo per se, temveč z načini gledanja nanjo, kar pa je že samo po sebi odvisno od stanja v tisti družbi, v kateri je bila umetnost, ki jo proučujemo, tudi ustvarjena. Najbrž zato lahko trdimo, da je namen književnosti vselej presegati resničnost, ponuditi vedno pogled "preko", kakršnega resničnost ne ponuja. Kako torej lahko z omejenimi sredstvi dojamemo neomejeno stvar? V zadnjih dvesto letih so bile književnosti v narodnih jezikih razumljene kot nacionalne. Razprava o književnosti zato nujno zajame vprašanje nacije, s katero je bistveno povezano drugo vprašanje: kultura. Ali to pomeni, da je vprašanje nacionalne književnosti bolj politično kot estetsko in obratno? Videti je, da je ekskluzivna, eno-kulturna perspektiva za književnost škodljiva. Pričujoči prispevek se ukvarja s svetovno in primerjalno književnostjo ter njunimi več- in medkulturnimi perspektivami, kakor tudi razlikami v razmerju do samega pojma književnosti. and Realization that human artistic endeavours, where also literature belongs, have no borders has become a common place. This article will thus not deal with literature per se but with ways of looking at it, which, in their own turn, depend on the state of society the studied art was created in. It is probably safe to claim that the purpose of literature is always to transcend reality, to offer a look "across", which the reality does not offer. How then can we with limited means grasp un unlimited entity? For the last two hundred years literatures in vernacular languages have been understood as national. The discussion of literature necessarily spreads to the question of a nation and with the latter another issue is critically linked: the question of culture. Does that mean that the question of national literature is more political than aesthetic or vice versa? As it appears, an exclusive mono-cultural perspective would be detrimental to literature. This article deals with the concepts of world and comparative literatures and their multi- or intercultural perspectives and their own main idiosyncrasies in relation to the concept of literature.
Začátek 21. století je poznamenaný postmodernou a vnáší do ukrajinské literatury nová témata a žánry, projevuje se dříve zakázanou hravostí a pestrostí jak postav a námětů, tak i lexikálním obohacením textů. Jinak je tomu však po první dekádě 21. století. Hlavní hrdinové současných románů, jejichž autoři zpracovávají historická traumata, se proměnili, vzhlíží k minulosti pro přehodnocení a pochopení tohoto světa, ale možná ještě nepřestali ve svém hledání a potřebují projít další cestu sebepoznání, aby se zastavili a zcela určili svoji identitu. Často nevzhlížejí k místu narození, které pro mnohé z nich znamenal SSSR, ale k místu stávajícího bydliště – k městu, které jako živý organismus ovlivňuje utváření nového občana. Pro tuto práci vybíráme romány V. Ameliny Dům pro Doma (2017) a J. Kozlenka Tanger (2017), jejichž odlišnosti a podobnosti ilustrují některé stereotypy obyvatel Lvova a Oděsy. and The beginning of the 21st century is marked by postmodernism and brings new themes and genres to Ukrainian literature, manifested by the previously forbidden playfulness and variety of both characters and themes, as well as lexical enrichment of texts. However, after the first decade of the 21st century the situation is different. The protagonists of today's novels have changed, looking at the past to rethink and understand this world, but they may not have stopped searching and need to go further on the path of self-knowledge in order to stop and fully determine their identity. They often do not look at the place of birth, which for many of them meant the USSR, but at the place of current residence - a city that, as a living organism, influences the formation of a new citizen. For this work, we select the novels by Viktoria Amelina Home for Dom (2017) and Jvan Kozlenko Tangier (2017), whose differences and similarities are refuted or confirmed by some stereotypes of the representatives of Lviv and Odessa.