The cooperation and prosociality are among traditional research issues in many scholarly disciplines, whereby they also have received attention in ethnology. In the text I address the complex relationship between forms of cooperation and kinship. My aim is to analyse particular types of cooperation recorded during ethnographic research and to show what mechanisms support its effective functioning. When resolving this research issue I apply the theoretical perspective of evolutionary anthropology, which is a powerful tool to explain how universal characteristics, such as cooperation, manifest themselves in different social and cultural contexts. The treatise is based on empirical data collected during ethnographic research in a rural setting in western Slovakia. Long-term ethnographic research based on the method of ethnographic interviewing and participant observation makes it possible to describe and analyse all the nuances of cooperation in a particular locality. The village in which the research took place is located in the White Carpathians near the border with the Czech Republic, and it features a scattered settlement. The treatise analyses specific mechanisms supporting the functioning and maintenance of cooperation in the locality: kinship, reciprocity (direct and indirect) and reputation. As resulting from the data analysis, the people do not limit cooperation to close or distant relatives. The choice of a cooperation partner depends on many factors, with the degree of kinship being only one of them.
Die Entwicklung des Volksbauwesens im jugoslawischen Banat, wo seit dem Ende der dreissiger Jahre des 19. Jahrhunderts eine kleine tschechische Sprachinsel mit heute mehr als 2500 Einwohnern liegt, stand vor allem unter dem Einfluss der planmässigen Gründung von Dörfern für die Kolonisten und die nicht allzu zahlreiche einheimische Bevölkerung seit der Mitte des 18. Jahrhunderts. Die damals von der österreichisch-ungarischen Zivil- und Militärbehörden verwirklichte urbanistische Absicht wurde im Verein mit den geographischen Bedingungen zum integrierenden Faktor der dortigen Siedlungen. Die Differenzierungsmerkmale zwischen dem tschechischen (ähnlich auch dem slowakischen und deutschen) Kolonistenhaus und der Behausung der einheimischen Bevölkerung äusserten sich - wie der Autor in seiner Arbeit erläuterte - eher in Details, die durch den Akkulturationsprozess seit dem ausgehenden 19. Jahrhundert allmählich verschwanden. Zu diesen Differenzierungsmerkmalen gehörte, abgesehen von einer im allgemeinen grösseren ästhetischen Gestaltung und einem besseren Aussehen der Kolonistengehöfte und -interieurs, sowie einer intensiveren Wirtschaftsart, hauptsächlich in Beibehaltung der Innenkommunikation zwischen der beim Eingang gelegenen Küche und der beiden Stuben. Andererseits übernahmen die tschechischen Kolonisten von der einheimischen Bevölkerung Vorlauben und einige Wirtschaftsgebäude (z. B. "hambár" - Speicher), was mit dem Maisanbau in Verbindung stand. Gegenwärtig gibt es mit Ausnahme der Hausterminologie im wesentlichen keinen Unterschied zwischen dem tschechischen und dem serbischen Haus, sofern allerdings die älteren Haustypen nicht noch bis heute einige traditionelle, ethnisch bedingte Bauelemente beibehalten. and Článek zahrnuje poznámkový aparát a 21 fotografií
a1_V Portugalsku je velmi složitá situace, pokud se týká typového zařazení jednotlivých místních forem jařem, a to z toho důvodu, že se často na jednom jařmu setkáváme s oběma principy zápřahu - kohoutkovým i nárožním. Proto portugalští autoři zvolili pro rozdělení jařem, vyskytujících se v jejich zemi, kritérium formové. Jařma dělí do dvou základních skupin: na jařma desková a trámcová a uvnitř těchto dvou skupin rozeznávají lokální formy. První formou deskovitých jařem je forma d’Ovar s kolíky či žebérky, a to bud' ve dvou párech na každé straně nebo pouze s vnitřními; lato forma má princip kohoutkový i nárožní. Druhá deskovitá forma - de Vila da Feira et Maia - je opatřena jen vnitřními kolíky a nákrčníky; i u ní se uplatňuje princip kohoutkový a nárožní. Další deskovitá forma - du Minho - má oblouky; na jihu této oblasti se kombinuje princip kohoutkový a nárožní, na severu jsou jařma výlučně kohoutková.
Jha trámcová mají tylo lokální formy: na prvním místě třeba jmenovat formu, která je rozšířena ve veliké části Portugalska, především na jihu; je charakteristická dvěma páry kolíků¨a mísí se tu princip kohoutkový i nárožní. Další forma je rozšířena v severovýchodní části země; jde o typické nárožní jho, tedy bez kolíků. A konečně poslední formou trámcových jařem je forma ostrovní; v tomto případě jde o typické jařmo žebérkové, tedy kohoutkové. and a2_Desková jařma jsou rozšířena na severozápadě země a patří mezi nejzajímavější a výzdobně nejbohatší jařma vůbec; na jihu od řeky Doura se uplatňuje i polychromie. Autoři pak popisují podrobně jednotlivé formy jařem, které se liší kromě morfologických znaků rozměry desky, ornamentikou a někdy i malebnou výzdobou.
Pokud jde o jařma trámcová, je zajímavé především jejich regionální rozdělení. Jak jsme řekli, jejich první forma se vyskytuje na rozsáhlém území jižním, pro hornatý severovýchod je charakteristické jho nárožní, opatřené poduštičkou. Kohoutkový typ na ostrovech je nápadný zejména zakřivením trámce. Trámcová jha
jsou jen prostě zdobena, na ostrově Terceira i jednobarevně natřena.
V závěru studie jsou zajímavé údaje o materiálu na výrobu jařem, o výrobcích a jejich nástrojích; portugalská jařma dělali kromě tesařů i schopní jedinci, a to i z řad rolníků. Zdobená deskovitá jařma vyráběli specialisté, zvaní jugueiros, jichž však neustále ubývá.
a1_Dnešní situace v bádání o českém a slovenském lidovém umění je téměř nepřehledná. Ač jde o nesmírně bohaté odvětví tradiční lidové kultury, přece odborná národopisná literatura neoplývá materiálově i teoreticky fundovanými pracemi, jež by se problematikou geneze, vývoje, územní diferenciace a zejména pak teorií lidového výtvarného projevu obíraly. Existuje množství obrazových publikací o jednotlivých odvětvích lidového umění, popřípadě o jeho projevech v některých výrazných národopisných oblastech, avšak většina těchto prací spočívá na velmi nízké teoretické a metodické úrovni, ba dokonce mnohé z těchto publikací jsou pro vědeckou práci nepoužitelné, protože jsou namnoze nespolehlivé též po stránce faktografické. Tyto okolnosti značně ztěžují studium českého a slovenského lidového umění výtvarného a brání v syntetickém pohledu na jeho problematiku. Vedle bezradných a chaotických pokusů vznikaly i seriózní dílčí práce, ale i pro ně je charakteristická značná míra náhodnosti ve volbě tematických okruhů i jednotlivých otázek, naprostá odlišnost teretických východisek i metodických postupů.
Vskutku vědecký proud bádání reprezentuje jen několik jmen národopisců a uměleckých historiků i teoretiků z generace, která se dostala ke slovu záhy po první světové válce. Jedním z těch národopisců, jimž se podařilo i za cenu omylů a tápání posunout vědecké bádání vpřed, byl Antonín Václavík, který by se byl dožil 12. července 1966 pětasedmdesáti let. Nemůže být sporu o tom, že nejpřínosnější a dnes stále nejpodnětnější zůstávají jeho teoretické názory z oblasti lidového umění výtvarného, k němuž si velmi časně nalezl cestu a jež se v posledních desítiletích jeho života stalo ústředním bodem jeho vědeckých zájmů.
I této stránce Václavíkovy činnosti byla již věnována pozornost, i když ve vědě způsobem poněkud neobvyklým: v letech 1951-1952 vyšlo několik statí, v nichž byl Václavíkův přínos pro národopis znevážen
tím, že byl označen jako "nejvýraznější představitel antihistorické tendence" v české etnografii, který "eklekticky spojil všechny současné buržoasní teorie vysloveně reakčního rázu". Trapným nedorozuměním těchto let bylo mimo jiné to, že i pro studium lidového umění se vydávala za vzor sovětská etnografie, o níž je dobře známo, že v této oblasti nepřinášela nic podnětného, ba naopak - snad i pod vlivem estetických názorů A. A. Ždanova - až neuvěřitelně zaostala. Václavík hledal vždy oporu v mnohem rozvinutějším a teoreticky i metodicky vyspělejším bádání o lidovém umění v Polsku. Prostřednictví polské etnografie (Moszyński, Poniatowski) se seznamoval s většinou teoretických výdobytků tehdejších věděckých škol., a2_Václavík, který se po celý život vyrovnával s otázkami teorie lidového umění, nepublikoval ani jediný samostatný příspěvek věnovaný speciálně tomuto tématu. Většina jeho poznatků a stanovisek je obsažena promiscue v různých pracích z oblasti studia lidových obřadů a obyčejů, popřípadě uměleckých projevů s nimi spjatých, lidového kroje, jednotlivých odvětví lidovho umění v regionálních monografiích. Nejsouhrnnější pohled poskytuje první hlava jeho posmrtně vydané knihy "Výroční obyčeje a lidové umění". Do této části práce pojal řadu základních otázek, jako například vymezení podstatných znaků lidového umění, třídění lidových uměleckých projevů, jejich systematiku podle technických hledisek, názory na vznik lidového umění, studium lidového umění v rámci historických věd, otázky lidové estetiky apod. Ovšem způsob, jakým jsou v této části Václavíkovy knihy zodpovězeny tyto principiální otázky, je naprosto neuspokojivý. V této části knihy se totiž střetly dvě zcela odlišné koncepce. Výsledkem je rozpornost nejen uvnitř této teoretické části, nýbrž i mezi touto úvodní hlavou a celým ostatním textem téměř šestisetstránkové publikace. Nevěnovali bychom této práci tak mimořádnou pozornost, kdyby právě ona nebyla měla být Václavíkovým vědeckým kredem a kdyby i přes všechny nedostatky a omyly nebyla v mnohém ohledu přínosná a podnětná. Za základně chybné východisko ke studiu lidového umění je třeba pokládat to, že se staví do protikladu kvalita uměleckých projevů dvou vrstev - umění vládnoucích tříd a umění utlačovaných mas. Je to silně zvulgarizovaná teze o dvojí kultuře, jejíž platnost je ostatně v oblasti umění velmi problematická, vzdor tomu, že ji lze podepřít bezpočtem dobře myšlených, nicméně nepravdivých citátů od nejrůznějších klasiků. Stanovení základních znaků lidového umění na tomto vratkém základě vede k absurdním závěrům. Jsou prý jimi realističnost, demokratičnost a pokrokovost. Tyto požadavky jsou příčinou zcela chybného pojetí otázky lidovosti a jejich uplatnění přivedlo Václavíka až k nesmyslnému předpokladu existence bojovného lidového umění českého a slovenského v letech 1750 až 1850. Elementární národopisný pojem "lidovosti" je v těchto souvislostech vykládán z hlediska srozumitelnosti lidovým vrstvám, což je ovšem zcela odlišný problém, který nepřísluší řešit národopisu. Protože celý další text Václavíkovy knihy svědčí o tom, že její autor chápal tyto otázky jinak a mnohem přesvědčivěji je vykládal, nezbývá než označit cizorodá místa textu za apokryfy., a3_Václavíkovy práce přinášejí řadu osobitých pokusů o řešení otázek geneze a vývoje lidové výtvarnosti, avšak se staršími názory, na něž bud navazují nebo je odmítají svým odlišným pojetím, nepolemizují. Václavíkova teorie vzniku a vývoje lidového umění totiž nijak zvlášť nerespekturje starší názory hlásané představiteli národopisu a jiných disciplín; je založena spíš na vlastní zkušenosti nabyté dlouholetým terénním a muzejním bádáním. je motivvána nápadně intuitivně a teoreticky se opírá víc o polskou etnografii než o domácí vědecké tradice., a4_Výchozím momentem Václavíkovy teorie lidového umení je to, že je považuje za neodlučitelnou součást lidové kultury a pokládá za nezbytné nalézt příčiny vytváření vzájemných konstantních i nekonstantních vztahů různých představ a obyčejů, v nichž jako v jednom ze záíkladních zdrojů se vytvářely estetické projevy, popřípadě popudy estetické projevy vyvolávající. To je základní pozitivní rys Václavíkovy teorie lidového umění, jímž se jeho práce liší od prací těch badatelů, kteří studovali projevy lidové výtvarnosti izolovaně od života a kultury lidu. Václavík považoval za určující tvořivou složku umění skutečný obsahový význam jevů, který spočívá v práci a v životě, jejich pojištění a upevnění. Práce vyvolávala obřad, který lid povýšil na nejpřednější kolektivní hodnotu, zveleboval ho a v něm a pro něj vyzrávaly mnohé estetické hodnoty. Z toho Václavík vychází, když rozděluje projevy lidové výtvarnosti na dvě základní kategorie: umění aktivní a umění pasívní. Aktivním lidovým uměním rozumí umění autochtonní, pasívním recipované, charakteristické v lidovém prostředí bezvztahovostí. Neúspěch většiny vykladačů lidového umění spočívá v tom, že z neznalosti způsobu života lidu a jeho kultury nerozlišují tyto dvě základní kategorie.
Václavíkovu teorii nemusíme bez výhrad přijímat; v některých detailech se mýlil, hlavně proto, že jeho pracovní metody nebyly příliš exaktní, v jiných svých postulátech a závěrech nebyl zcela původní. Autor tohoto článku například podrobně dokládá, že podnětnou myšlenku kategorizace lidového umění převzal Václavík bez udání pramene ze starší práce Petra Bogatyreva o aktivně-kolektivních, pasívně-kolektivních, produktivních a neproduktivních etnografických faktech. Přednost Václavíkovy teorie spočívá mimo jiné v její průzračné prostotě, což ovšem s sebou nese řadu úskalí. Je třeba ji chápat jako východisko, a to za použití preciznějších pracovních postupů, omezujících možnosti omylů na nejmenší míru. Václavík dospěl ve svých výkladech k určitému pracovnímu stadiu, které se mu již nepodařilo překlenout, by ani důsledně uplatnit ve vlastní práci. Nadhodil pozoruhodnou otázku diferenciace projevů lidové výtvarnosti podle kvality jejich vztahů v lidovém prostředí, ale bohužel se mu nepodařilo aplikovat tuto podnětnou myšlenku v nezdařeném pokusu o systematiku lidového umění, již nakonec podřídil takovému hledisku, které jinak zásadně odmítal.
Všechny Václavíkovy práce o lidovém umění jsou v plném slova smyslu problémové. Mnohé z nich zajisté další vědecký vývoj překoná. Skutečná hodnota Václavíkova díla je uložena spíš v bezpočtu podnětů pro český, slovenský a vůbec slovanský národopis., and Článek zahrnuje poznámkový aparát
Die Erzähllieder in der Sammlung "Písně národní v Čechách“ (d. h. "Volkslieder in Böhmen“) von Erben (1842-45) lösten damals grosse Überraschung aus, denn in den älteren Sammlungen (Rittersberg 1825, Čelakovský 1822 -27) kamen sie nur vereinzelt vor und es herrschte sogar die Meinung, das tschechische Volkslied sei fast ausschliesslich lyrischen Charakters. In der definitiven Ausgabe des Werkes "Prostonárodní české písně a říkadla“ (d. h. "Volkstümliche tschechische Lieder und Sprüche “) aus dem J. 1864 erhöhte sich die Zahl der Erzähllieder noch auf 61 Nummern; diese bilden den interessantesten und wertvollsten Teil dieser klassischen Sammlung tschechischer Volkslieder. Die Verfasser der vorliegenden Abhandlung untersuchen den Quelllenwert des Balladenkomplexes in der Sammlung Erbens auf Grund gedruckter und publizierter Aufzeichnungen aus Böhmen, angefangen vom vorigen Jahrhundert bis auf den heutigen Tag, und erörtern unter diesem Aspekt jedes einzelne Lied. Sie stellen fest, dass Erben die Gruppe der Erzähllieder nach der inneren Ordnung zusammenstellte, worin sich seine romantische Einstellung widerspiegelt (grösste Bedeutung mass er den Liedern mit dämonologischen Motiven bei). In der Sammlung aus dem J. 1864 hielt Erben den Kern der volkstümlichen Balladik in Böhmen fest, denn er trug darin ungefähr vier Fünftel balladenhafter Typen zusammen. Ein Vergleich mit späteren gedruckten und handschriftlichen Varianten zeigt aber, dass der Balladenkomplex bei Erben einige Lücken aufweist und dass darin mehr als zehn in Böhmen verbreitete Balladen fehlen, ganz abgesehen von einigen weiteren vereinzelten Typen. Zusammenfassend kann auch gesagt werden, dass lediglich eine einzige von den Balladen der Erbenschen Sammlung in späteren Aufzeichnungen nicht enthalten ist; die erdrückende Mehrheit der Balladen und Legenden der Sammlung Erbens ist durch weitere Sammlungen bis in die neueste Zeit hinein belegt.
a1_Die vorliegende Arbeit besteht aus zwei Teilen. Der erste Teil enthält die Analyse der Familienformen auf Grund des rezenten Materials, der zweite Teil beinhaltet die Analyse der Bauformen volkstümlicher Wohnstätten im Zusammenhang mit den Familienformen. Die Schlussfolgerung, die über die Familienformen in der Slowakei bezogen wurde, ist die, dass die Grossfamilie, d. h. eine Familie in der die Familien der Söhne mit den Eltern leben, in der Regel nicht die Anzahl von zwanzig Familienmitgliedern übertraf, ferner, dass diese Familien vom Standpunkt jeder Gemeinde wie auch jedes Gebietes eine verhältnismässig vereinzelte Erscheinung waren und dass die überwiegenden Familienformen weniger zahlreiche Grossfamilien oder individuelle Familien bildeten, in denen nur ledige Kinder bei den Eltern lebten.
Der Abschnitt über die Bauformen enthält Material, das von einer verhältnismässigen Beständigkeit des Kammertypgrundrisses in der Slowakei zeugt, der aus einer lichten heizbaren Stube, einem dunklen kühlen Flur und einer dunklen kühlen Kammer besteht. Dieser Grundrisstyp diente sowohl den Grossfamilie als auch den individuellen Familien als Obdach. Die Zusammensetzung der Familienmitglieder bzw. ihre Anzahl modifizierte nur die Funktion der einzelnen Räume, trug jedoch nicht zu baulichen Veränderungen in dem Sinne bei, dass man in der Slowakei zwischen Wohnstätten für grosse und kleine Familien unterscheiden könnte. Die Modifikation der Funktionen der einzelnen Räume beruht darin, dass in manchen Gebieten bestimmte Familienmitglieder in den Kammern schliefen, während die Stube in anderen Gebieten wiederum nur zur Zeit der grössten Fröste als Nachtlager für sämtliche Familienmitglieder diente. Im ersten Falle erhöht sich oft die Zahl der Kammern im oder am Hause, wobei der Hausgrundriss im Wesentlichen unverändert bleibt, im anderen Falle begeben sich in wärmeren Jahreszeiten manche Familienmitglieder zur Nachtruhe in ausserhalb des eigentlichen Wohnhauses befindliche Räumlichkeiten., a2_Manche Volkskundler fassten in der Vergangenheit Häuser mit mehreren Wohnungen, die von einigen selbständigen Familien bewohnt wurden, als Grossfamilienbauten auf. Diese Bauten mit mehreren Wohnungen, die gewöhnlich durch Anbauten an die ursprüngliche Wohnstätte entstanden sind, sind Folge der Familienteilung und nicht des Zusammenlebens der Familienmitglieder. Die reale Teilung, die allen Söhnen den gleichen Anteil am väterlichen Eigentume sicherstellte, führte dazu, dass der Hof, das Haus und schliesslich sogar nur die Stube in soviel Teile geteilt wurde, wie Teilhaber auf diesen Teil des Eigentumes Anspruch erhoben. In den Höfen kam es zu Anbauten, in den Häusern wurde die Kammer zu einer neuen Wohnung adaptiert, in der Stube wurde eine ideale Raumverteilung auf Ecken durgeführt, welche von mehreren Familien bewohnt und in Besitz genommen wurden. Dieserr Prozess des Anbauens, der Wohnungsadaptationen und des Zusammenlebens mehrerer Familien in einem Raum ist das Ergebnuis der wirtschaftlichen Pauperisierung der Bauernfamilien in agrar rückständigen Gebieten, wo sie keine Möglichkeit haben, ein selbständiges Haus auf einem eigenen Grundstück zu bauen. Das Zusammenleben der Familien auf einem Hofe, in einem Haus oder sogar in einem Raum ist also weder die Folge einer Verwandschaftszusammengehörigkeit, noch breiter Familiengemeinschaften, sondern drückt vor allem die wirtschaftlichen Bedingungen aus, die es selbständigen Familien nicht ermöglichten, selbständig zu wohnen oder die Gemeinde zu verlassen., a3_Diese Erklärung bezeugt auch die beigelegte Landkarte, die die durchschnittliche Anzahl der Bewohner eines Hauses im Jahre 1900 kartographisch darstellt. Die hohe Durchschnittszahl der Bewohner eines Hauses ist nicht in den Gebieten zu verzeichen, in denen die ethnographische Literatur Nachrichten über die Grossfamilien vermerkt. Das bedeutet, dass das Leben in Form grösserer Familiengemeinschaften zur Überdimensionierung der Bewohner eines Hauses vor allem aus dem Grunde nicht beigetragen hat, weil die Grossfamilien weder im Rahmen gewisser Gemeinden noch gewisser Gebiete eine allgemein verbreitete Erscheinung waren. Die niedrigen Durchschnittszahlen der Bewohner eines Hauses decken sich mit den wirtschaftlich entwickelten Gebieten, wo mehr Möglichkeiten für den Bau neuer Häuser oder den Auszug der Familien aus den zerstückelten Grundstücken und überbevölkerten Gemeinden bestanden. Niedrige Durchschnittszahlen erscheinen auch dort, wo die Hackbaubesiedlung den Familien die Möglichkeit bot, die Grundstücke in der Gemeinde zu verlassen und eine eigene Siedlung in einem anderen Teil des Katasters zu gründen. Diese und weitere Bedingungen, die zu der Durchschnittszahl der Hausbewohner in den einzelnen Gemeinden und Gebieten beitragen, zeugen davon, dass die engen Wohnungsverhältnisse, die viele Autoren als Folge des patriarchalen Familienlebens auffassen, die Folge der Not und des Raummangels waren, welche die geteilten Familien dazu zwang, nicht nur in dem Heimatsdorfe sondern auch auf gemeinsamen Höfen und in gemeinsamen Häusern zu verbleiben.
Die Bedeutung der wirtschafllichen Faktoren als der grundlegenden Ursache der beschriebenen Wohnformen im slowakischen Dorf spiegelt sich auch in der Liquidierung dieser Wohnungsverhältnisse wider. In den letzten Jahrzehnten unseres Jahrhunderts erscheinen im Zusammenhang mit der Industrialisierung der Slowakei am Rande des engen Intravilans Neubauten, welche für das slowakische Dorf nun charakteristisch sind, so dass die gemeinsamen Höfe und Bauten mit mehreren Wohnungen nur als Zeugen der Vergangenheit verbleiben., and Článek zahrnuje poznámkový aparát