a1_V slovenskej etnografii chýbajú dosiaľ špeciálne práce zamerané na problematiku záprahu; s opisom tradičných foriem záprahu sa stretávame iba v súvislosti s riešením problematiky vývoja poľnohospodárstva a chovu dobytka. Cieľom tejto práce je zhrnúťvýsledky doterajších výskumov tejto otázky na území Slovenska,utriediť získané poznatky, poskytnúť podklady pre pripravovaný národopisný atlas a pre súhrnné dielo o slovenskej ľudovej kultúre,prípadne naznačiť smer ďalšieho systematického štúdia na tomto úseku. Teoretickým a metodologickým východiskom sú pre autora práce niektorých slovanských a nemeckých autorov, menovite L. Niederlu, K. Moszyńského, J. Czekanowského, B. Bratanića a z novšieho obdobia predovšetkým W. Jacobeita a J. Kramaříka. Údaje k príspevku získal autor predovšetkým vlastným terénným výskumom na väčšine slovenského územia, ktoré dopĺňa skromnými poznatkami z doterajšej etnografickej a jazykovednej literatúry.
V prvej části príspevku sa autor venuje otázke používania jednotlivých druhov hospodárskych zvierat na priahanie, pričom si
osobitne všíma používania hovädzieho dobytka u individuálne
hospodáriacich roľníkov. Vývoj otázky sa sleduje v období približne
posledných sto rokov. Konkrétne hospodárske údaje sú doplnené
ľudovými názvami majiteľov zápražného dobytka, ako aj názvami
záprahu v jednotlivých oblastiach Slovenska., a2_Základnú časť príspevku tvorí kapitola o formách a názvoch dobytčieho jarma a jeho základných súčiastok. Základnú pracovnú
časť jarma tvorí vrchné vodorovne na šijach dobytka preložené
masívne drevo, ktoré autor označuje názvom šijovisko (synonymum
jarmisko). Spodnú časť vodorovne spájajúcu jarmo pod krkom
zvierat označuje autor termínom podhrdelnica (syn. podhrdlica).
Zvislé doštičky spájajúce vrchnú a spodnú časť jarma a z vnútornej
strany oddeľujúce šíje spriahnutych zvieral navrhuje autor nazvať
termínom mäčíky alebo bilnice. Poslednú základnú čiastku rámového jarma tvoria drevené alebo železné ihlice. Napokon sa v
tejto časti príspevku hovorí o spôsobe výroby jarma, o jeho velkosti,
funkcii a o spôsoboch výzdoby jarma.
Ďalšiu časť príspevku tvoria opisy spôsobov pripevnenia jarma k
dopravnému prostriedku alebo k pracovnému nástroju. Z hľadiska funkcie rozoznáva autor trojaký spôsob pripevnenia jarma: pri ťahaní voza a saní sa jarmo pripevňuje na pevné oje, ktoré je
neoddeliteľnou súčiastkou dopravného prostriedku, pri ťahaní pluhu a brán sa jarmo pripevňuje na prenosné ťažadlo a napokon
jeden i druhý spôsob býva v núdzových prípadoch nahrádzaný
pripevnením jarma pomocou reťaze alebo povrazu. Z konštrukčného hľadiska rozoznáva autor spôsoby pripevnenia jarma pomocou dreveného alebo železného svorňa a spôsoby bez
použitia svorňa, na ktorých možno dokumentovať celú škálu foriem
predstavujúcich staré štádia vývoja. Napokon
sa podáva opis jarma na priahanie jedného kusa hovädzieho dobytka. Na základe niekoľkých kusov jarmice z rozmanitých oblastí
Slovenska poukazuje autor jednak na formy jarmice, jednak na jej
názvy (celku i jednotlivých súčiastok) a spôsoby použitia. Autor dospieva k záveru, že jarmica bola rozšírená na slovenskom etnickom území pomerne neskoro: o jej masovejšom používaní
možno hovoriť predovšetkým v súvislosti s pestovaním zemiakov a
s ich obrábaním pomocou jednotlivých kusov záprahu (teda približne od počiatku 19. stor.)., and a3_Formy drevenej jarmice možno na Slovensku jednak odvodzovať od podhrdelnicových jariem používaných na priahanie páru dobytka, jednak možno ich vznik pripisovať vplyvu konského chomúta, pravda, prispôsobeného na šiju hovädzieho dobytka a na použitý drevený materiál. Na základe doterajšieho výskumu tradičných foriem záprahu hovädzieho dobytka autor dospieva k záveru, že v období posledných sto rokov bol na území slovenského etnika rozšírený iba jeden typ párového jarma, a to rámové jarmo podhrdelnicové. Súvislá oblasť rozšírenia tohto typu jarma sa začína na západe na slovensko-českom etnickom rozhraní (vyskytuje sa aj odtial na západ, no nie ako jediný typ) a postupuje slovenským etnickým územím smerom na sever a na východ, kde prechádza na územie etnika poľského a ukrajinského. Nárožné jarmo nebolo dosial na slovenskom etnickom území zistené; ojedinelo zmienky o výskyte tohto typu sa vzťahujú iba na oblasti kolonizované nemeckým obyvateľstvom (Spiš, horný Turiec). Párové jarmo s podhrdelnicou možno teda považovať na slovenskom etnickom území za jediný rozšírený typ, ktorý je pre slovenskú ľudovú kultúru charakteristickým. Na rozdiel od iných slovanských krajín Slovensko predstavuje jedinú slovanskú oblasť, kde sa na jednom etnickom území iný typ jarma nevyskytuje. Vzhľadom na typologickú jednotnost na Slovensku se vyskytujúceho jarma neukazuje sa predbežne naliehavým vytvárať podrobnejšiu klasifikáciu dobytčieho jarma na území slovenského etnika. Preto na rozdiel napr. od českých krajín, kde sa používajú na rozlíšenie termíny jho kohoutkové a ]ho šíjové, na Slovensku sa vystačí s používaním termínu jarmo, pod ktorým rozumieme drevený postroj na priahanie páru hovädzieho dobytka. V príspevku sa poukazuje na potrebu dalšiebo systematického preskúmania záprahu na celom
slovenskom území, kartografického spracovania údajov a zistenia
typologických súvislostí medzi spôsobmi záprahu na slovenskom
území a záprahom v súsedných slovanských a neslovanských
krajinách.
a1_Na území Jugoslávie existuje pět hlavních forem jařma. Je to za prvé kohoutkové párové jařmo s podhrdelnicí, které zaujímá největší oblast: je rozšířeno v panonske části země, dále v povodí řeky Moravy v Srbsku a v Makedonii. Má řadu variant, pokud jde o vzhled a rozměry, také v terminologii jsou místní rozdíly. Další formou je tzv. obloukové jařmo, které je však územně omezeno: vyskytuje se směrem od Istrie a Slovinska podél jadranského pobřeží až k Albánii a po celé dinárské oblasti (na Černé Hoře a v jejím východním sousedství, v Bosně a Hercegovině, ve vnitřní Dalmácii a v jihozápadním Chorvatsku) i na jihovýchod od dinárské oblasti, roztroušeně v srbském a makedonském Pomoraví. Po stránce názvoslovné je tento typ jednotnější. Třetí forma se od předešlé liší tím. že má vnitřní příčky zahnuté (jde tedy o tzv. jarzmo kulowe podle Moszyńského). Používá se jí na ostrovech severního Jadranu a ojediněle na pevnině. Samorostle zahnutá vnitřní příčka se nazývá kumba. Čtvrtým typem je tzv. forma žebérková (podle Moszyńského); příčky jsou dřevěné nebo železné a dole jsou spojeny provazem. Rozšíření tohoto typu je okrajové: objevuje se v Jadranu, hlavně na tamních ostrovech, častější výskyt má v Makedonii. Oblast nárožního párového jha je v severozápadním Slovinsku, v pohraniční oblasti mezi Jugoslávií a Rakouskem.
Vedle párových jařem je znám v Jugoslávii i zápřah pro jeden kus dobytka. Je to jednak rozpůlené jařmo obloukové, jehož oblasti rozšíření a názvosloví jsou tytéž jako v případě jařma párového. Také jednoduché nárožní jho má podobný poměr ke svému párovému vzoru a předku. Existují též oblasti, ve kterých se mísí jednotlivé formy, jako např. v jižním Srbsku a Makedonii, do jisté míry také ve Slovinsku atd. and a2_Autor se pak zabývá dějinami jařmového zápřahu v Jugoslávii. Staroslovanskou formou jařma byl typ rámový (s podhrdelnicí); ta zatlačila velmi pravděpodobně, tu rychleji, lam pomaleji, původní párové jařmo obloukové - vyobrazení jednoho takového jařma nacházíme v archeologických nálezech známého bulharského politického a kulturního centra Plisky z 10. století. Proces zatlačování obloukového jařma rámovým probíhá vlastně až do dnešní doby a není uzavřen; tento proces je bohatě doložen i lidovou tradicí. Svědectví o dějinách jařmového zápřahu v Jugoslávii jsou na nástěnných malbách a dalších vyobrazeních sakrálního rázu. Zajímavý materiál k otázce historie zápřahu skýtá recentní materiál skupin obyvatelstva, které žijí v etnické izolaci na území jiných národů. Jde např. o jařma chorvatských kolonistů, kteří se v 16. století usadili v jižní Itálii; používají do dnešní doby jařem, která se liší od podobných potažních nástrojů sousedních Italů. Jejich terminologie je převážně slovanská a oblouková forma jařma má týž vzhled jako současná jařma na území, odkud v 16. století Chorvaté emigrovali. Stejně lak lze dokázat přítomnost rámového jařma pro dobu 16. století v západním Chorvatsku na základě národopisného a jazykového materiálu Chorvatů, kteří v oné vysídlili do Gradišče (Burgenlandu). To zároveň svědčí o velké časové a prostorové kontinuitě jednotlivých forem jařmových zápřahů. Ne zcela objasněn e vznik žebérkového jařma v srbském a makedonském území řeky Moravy. Geneticky se váže lato forma podle aulora k jařmu rámovému.
V závěru stati autor zdůrazňuje, že bádání o jařmech v Jugoslávii a vůbec v celé jihovýchodní Evropě má širší kulturně historický dosah.
Studium jednotlivostí v souboru otázek lidové kultury úžeji vymezeného regionu, jakým je jihovýchodní Morava, přináší jisté metodické potíže, ale pro přípravu syntetických prací je nezbytné.
Jednou z těchto jednotlivostí je i otázka zápřahu skotu, která se jeví
jako důležitý kulturně historický doklad zejména proto, že jde o
nářadí regionálně odlišené a tím i pro řešení některých
inter-etnických problémů zajímavé.
První klasifikaci zápřahového ústrojí podává K. Moszyński, již
upřesňuje W. Jacobeit a u nás J. Kramařík. Na jihovýchodní Moravě
se podle jejich klasifikace setkáváme pouze s typem dvojitých jařem kohoutkových, z nichž se v 2. polovině 19. století vyvíjí jařmice
pro jeden kus dobytka. Autor sleduje zejména rozšíření dvojitých kohoutkových jařem na území jihovýchodní Moravya vývoj jařmic,
který je zajímavý tím, že má jisté regionální rozdíly. Zatímco v Pomoraví se vyvíjejí těžké kovové jařmice s poduškou v pozdější chomouty, na severním území této oblasti se udržují dřevěné jařmice s podhrdelnicí. Pokud jde o jha nárožní, známá z jižních
Čech i jihozápadní Moravy, nebyla v lidovém inventáři zkoumané
oblasti doložena. Výjimku tvoří nárožní jha z okolí Hranic, která však
nepochybně patří mezi nálezy z velkostatků, na nichž se i jinde na
Moravě používala.
Zápřah skotu a jeho vývoj souvisí zřetelně se změnami ve způsobu
hospodaření a je proto třeba mu z tohoto hlediska věnovat pozornost.
a1_Volský zápřah má v Británii velmi zajímavou a rozmanitou historii, kterou možno sledovat hluboko do pravěku. Nejstarší britská jha jsou nárožního typu. Je to zvláštní proto, že převládajícím typem se stalo později, v historické době, kohoutkové jařmo, a to tzv. obloukové (viz Moszyński). S ním se totiž setkáváme již na středověkých obrazových dokladech, stejně jako v jazykovém materiálu (termín ox bow je doložen již ve 14. století v Anglii a v 16. století ve Skotsku). Ze století 16. a 17. pocházejí další výtvarné doklady tohoto typu na náhrobních kamenech a z posledně uvedeného věku je pravděpodobně recentní exemplář, který chová edinburgské The National Museum of Antiquities; autor tento vzácný doklad podrobně popisuje. Zmíněný typ jařma byl v zásadě na celém britském území jednotný a vykazoval jen menší, nepodstatné místní varianty. Velmi rozličné byly v Británii způsoby zapřahání tahounů do jařma, jejich počet, řazení, kombinace párových a jednoduchých zápřahů v pozdějších stoletích a délky jařem, jež byly od středověku i uzákoněny.
Zvlášť podrobně pak podává autor situaci na Orknejích, Shetlendách a Caithness od nejstarší doby do současnosti; nahrazování vola koněm je důsledkem procesu, ke kterému dochází nejdříve v západní Anglii, v 16. století začíná se objevovat ve Skotsku, v 17. století v Irsku, v 19. století na severních ostrovech, kde se však volský zápřah udržuje až do našeho století. Stejně
podrobně se zabývá skotský autor poměry v aberdeenském hrabství, kde se pomocí volů tahalo déle než ve většině jiných částí Británie, až na Sussex., a2_Zajímavé výsledky poskytují statistická dala z r. 1790 a 1845; zračí se v nich rozdíly mezi hornatou oblastí a nížinou v hospodaření a šíření soudobých novinek, podobně i rozdíly mezi velkostatky, většími a menšími usedlostmi. Stejně jako v předchozím oddílu, podává tu autor vyčerpávající popis potažních nástrojů a řazení tažných zvířat do zápřahu. V dalším oddílu se probírají poměry v Sussexu, a to proto, že v léto oblasti, jak již naznačeno, se voly
tahalo nejdéle v Anglii. Překvapuje tu vysoký počet zapřahaných
kusů, který se dá vysvětlit tím. že zvířata byla v této oblasti chována speciálně na žír.
Volská jařma však počala v celé Británii postupně ustupovat chomoutům. Ve Skotsku jsou nejstarší zmínky o užívání volského chomoutu a postraňků na konci osmého desítiletí 18. století; zavádění nového potažního nástroje souviselo s prací novým, dokonalejším orebným nářadím; už na konci 18. století se jařmo vyskytuje jen řídce a stává se odznakem chudoby a zaostalosti.
Tažného vola vystřídává nyní ve velké míře kůň, takže zavádění volského chomoutu je do značné míry násilným pokusem o zachování, či později o znovuoživení chovů tažných volů v Británii, který však měl úspěch jen na několika málo místech. Vzhled těchto chomoutů, chomoutků. jejich užívání i historie v Británii připomíná v mnohém poměry v českých zemích.
Studie je v prvé řadě analytická, ale poskytuje velmi dobrý přehled otázky, množství dat i nejrůznějších problémů a podnětů, plodných i pro jiné země. V závěru své práce autor mimo jiné konstatuje, že nahrazování vola koněm v Británii, které probíhalo zejména intenzívně v 19. století, bylo spjato s pokrokem v zemědělství - v
rotaci, v obdělávání půdy a její výnosnosti, s vývojem komunikací, v zavádění strojů do zemědělství, jež potřebovaly rychlejší tažné síly a jejího vhodného uzpůsobení pro zápřah. Snahy o znovuoživení volského potahu byly jim ozvěnou určitých agrárních spisů a teorií a neujaly se ve větší míře., and Článek zahrnuje široký poznámkový aparát
a1_V Portugalsku je velmi složitá situace, pokud se týká typového zařazení jednotlivých místních forem jařem, a to z toho důvodu, že se často na jednom jařmu setkáváme s oběma principy zápřahu - kohoutkovým i nárožním. Proto portugalští autoři zvolili pro rozdělení jařem, vyskytujících se v jejich zemi, kritérium formové. Jařma dělí do dvou základních skupin: na jařma desková a trámcová a uvnitř těchto dvou skupin rozeznávají lokální formy. První formou deskovitých jařem je forma d’Ovar s kolíky či žebérky, a to bud' ve dvou párech na každé straně nebo pouze s vnitřními; lato forma má princip kohoutkový i nárožní. Druhá deskovitá forma - de Vila da Feira et Maia - je opatřena jen vnitřními kolíky a nákrčníky; i u ní se uplatňuje princip kohoutkový a nárožní. Další deskovitá forma - du Minho - má oblouky; na jihu této oblasti se kombinuje princip kohoutkový a nárožní, na severu jsou jařma výlučně kohoutková.
Jha trámcová mají tylo lokální formy: na prvním místě třeba jmenovat formu, která je rozšířena ve veliké části Portugalska, především na jihu; je charakteristická dvěma páry kolíků¨a mísí se tu princip kohoutkový i nárožní. Další forma je rozšířena v severovýchodní části země; jde o typické nárožní jho, tedy bez kolíků. A konečně poslední formou trámcových jařem je forma ostrovní; v tomto případě jde o typické jařmo žebérkové, tedy kohoutkové. and a2_Desková jařma jsou rozšířena na severozápadě země a patří mezi nejzajímavější a výzdobně nejbohatší jařma vůbec; na jihu od řeky Doura se uplatňuje i polychromie. Autoři pak popisují podrobně jednotlivé formy jařem, které se liší kromě morfologických znaků rozměry desky, ornamentikou a někdy i malebnou výzdobou.
Pokud jde o jařma trámcová, je zajímavé především jejich regionální rozdělení. Jak jsme řekli, jejich první forma se vyskytuje na rozsáhlém území jižním, pro hornatý severovýchod je charakteristické jho nárožní, opatřené poduštičkou. Kohoutkový typ na ostrovech je nápadný zejména zakřivením trámce. Trámcová jha
jsou jen prostě zdobena, na ostrově Terceira i jednobarevně natřena.
V závěru studie jsou zajímavé údaje o materiálu na výrobu jařem, o výrobcích a jejich nástrojích; portugalská jařma dělali kromě tesařů i schopní jedinci, a to i z řad rolníků. Zdobená deskovitá jařma vyráběli specialisté, zvaní jugueiros, jichž však neustále ubývá.
Stať sofijského badatele je prvým pokusem v odborné literatuře o etnografickou charakteristiku jařem v Bulharsku. Autor podává nejprve historický přehled jařmového zápřahu ve své zemi od antiky přes středověk, přes dobu tureckého nadvládí až po naše dny. Druhá část pojednává o terminologii a různých druzích jařem, jichž se používá do vozu i k orbě, přičemž si podrobněji všímá zejména jařem k oradlům; z našeho hlediska třeba zdůraznil skutečnost, že se v Bulharsku do současné doby udrželo orebné nářadí s dlouhým hřídelem - ojí, ke kterému se bezprostředně připojovalo jařmo. V
třetí části popisuje autor názvy jednotlivých součástí probíraných potažních nástrojů a objasňuje jejich funkci. V dalším oddíle se zabývá otázkou výroby jařem, a to i jednotlivými nástroji a příslušným materiálem, kromě toho i výzdobou.
K stati bulharského národopisce jsou přiloženy dvě mapy, z nichž na jedné je naznačeno geografické rozšíření termínů: jarem, chomot a bojundruk, na druhé rozšíření jařem do vozu a do oradel, a variant jařem k orbě na území Bulharska.
V závěru shrnuje autor přehledně probranou látku. and Článek zahrnuje širší poznámkový aparát
a1_Na území SSSR jako málokde jinde na světě lze sledovat velikou rozmanitost, jak pokud jde o druhy tahounů, tak co se týká forem zápřahu. Ačkoli volský zápřah se během doby hojně rozšířil, přece v bývalém Rusku zaujímal jen určité teritorium a nebyl zdaleka znám všem národům a etnickým skupinám. Studie se soustřeďuje však především na poměry východoevropské, přesněji řečeno východoslovanské, z nich zvláště na ukrajinské. V první části podává autor stručný přehled dějin volského zápřahu na území východoslovanském, cituje zprávy, týkající se v tomto ohledu Skytů a
Antů, a uvádí archeologické doklady. Podle všeho šlo tu o zápřah
volů do párového kohoutkového jařma.
Ve druhé části se autor zabývá otázkou volského zápřahu od 18. do počátku 20. století. Jařma se zpravidla dělila na jařma k orbě a do
vozu; poslední byla masívnější, malovaná a zdobená. Zvláštní místo
zaujímala jařma z Polesí. Zajímavé je sledovat názvosloví jařem, zejména některých termínů. Tak název čašina, užívaný pro jařmo, se
vyskytoval podle autorových studií na ukrajinském území východně
od Dněpru, na severním Kavkazu a na Donu u Rusů i Ukrajinců. V
okolí Kijeva, na západ od Dněpru a v západní Ukrajině existuje název jarmo nebo čačevina. Další rozdíly nejsou již tak podstatné a
většina součástí párového kohoutkového jařma je totožná. Zvláštní
postavení mají jařma z Polesí, která nemají podhrdelnice, ale zvláštní ustrojení pro hlavu zvířete, tzv. kulbaki (vnitřní samorostlé
zahnuté příčky, podle nichž nazval Moszyński tuto formu - jarzmo
kulowe); také terminologie součástí je odlišná od obecně ukrajinské., a2_Tylo závěry potvrzují i sběry a fotografické doklady Státního muzea etnografického v Leningradu z 19. a 20. století. Pro studium jařem z 18. století jsou důležité spisy Ruské svobodné ekonomické
společnosti, která r. 1760 rozeslala dotazník o stavu zemědělství v celém carském Rusku. V tabelách pro Ukrajinu je 11 přesných
vyobrazení jařem, která jsou shodná s recentnimi národopisnými
doklady.
Zvláštní oddíl věnuje autor výrobě jařem. Dělali je specialisté, a to
jak na přímou objednávku, tak pro trh. K výrobě se používalo tesařského náčiní a techniky, kterou autor podrobně popisuje. Ve 20. století se nahrazují některé součásti dřevěné železnými. Poučný
je popis technických detailů.
V dalším oddílu pojednává autor o rozšíření jařem. Typická ukrajinská jařma (s podhrdelnicí) byla v gubernii poltavské, charkovské, černigovské, kijevské, chersonské, podolské, na Kubáni a ve východní Haliči; poleský typ v gubernii volyňské, minské, sedlecké a lublinské. Ukrajinský typ jařem se rozšířil i do
asijské části Ruska s ukrajinskou kolonizací.
Závěrečná poznámka autorova platí kavkazským jařmům. Lze říci, že
původní kavkazská jařma byla kohoutková, primitivní a hrubě
opracovaná. Mladší vykazují již ruský, případně ukrajinský vliv.
Podobná jařma jako na Kavkaze byla známa do dávných dob i u
Uzbeků, Tadžiků a Karakalpaků, byla však ještě prostší a představují pravděpodobně nejslarší středoasijskou formu jařma,
která se udržela v nezměněné podobě až do novověku., and Článek zahrnuje poznámkový aparát