a1_Nápadná podobnost projevů lidového stavitelství na území západního Bulharska a východního Srbska dala podnět ke vzniku vážných úvah o podstatě těchto shod i nekritických a nacionálně předpojatých tezích o etnické příslušnosti kulturních jevů v bulharsko-srbském pohraničí. Autor nechce ve svém příspěvku podat vyčerpávající obraz o vývoji všech složek lidového stavitelství na uvedeném území. Pokouší se jen v hlavních rysech naznačit vývoj lidového domu a postihnout momenty, které vedly k vytváření společných stavitelských projevů v západním Bulharsku a východním Srbsku. Pro západní Bulharsko a východní Srbsko byla typická volná zástavba dvora. V rovinných vesnicích byly dvory uzavřenější, v horách převažovaly dvory otevřené a nepravidelně zastavěné. Ve srovnání s oblastí Šumadije a Starého Vlachu, kde byly typické velké dvory s mnoha budovami, měly usedlosti ve vesnicích bulharsko-srbského pohraničí menší dvory s malým počtem hospodářských staveb. Některé zvláštní znaky vykazovaly dvory velkorodinné.
V oblasti bulharsko-srbského pohraničí zaujímá zvláštní postavení Podunají. V lidovém stavitelství se to projevilo ve výskytu podzemních obydlí. V bulharském Podunají byly zemnice obecně rozšířeny ještě v druhé polovině 19. století, v Jugoslávii se vyskytovaly ve velkém počtu do počátku 19. století. V pozdějších obdobích ubývalo těchto primitivních obydlí; ve zbytcích se místy ovšem dochovala do dneška. Máme je doložena v březích Dunaje, Tisy, Velké Moravy, Sávy, Neretvy, Lepenice aj. Zemnice v bulharském a srbském Podunají je možno považovat za jednu z nejstarších forem obydlí na Balkáně. Znalost budování podzemních příbytků si osvojili Slované již na území severně od Dunaje. V nově osídlovaných oblastech jižně od Dunaje nalezli příhodné podmínky geografické (výskyt sprašové půdy, příhodné klimatické podmínky), které jim umožnily využít dřívějších stavitelských zkušeností. Je nutno ovšem mít na zřeteli i starší tradice, s nimiž se slovanské obyvatelstvo setkávalo při dočasném soužití s Tráky, kteří se postupně slavinizovali, až úplně zanikli.
V druhé polovině 19. století (zejména po roce 1878) docházelo v severozápadním Bulharsku k častým pohybům obyvatelstva. Do rovinných podunajských oblastí se stěhoval z horských území Staré planiny lid, který začal stavě domy nadzemní, obvyklého západobulharského typu. Obdobný proces probíhal i v podunajské oblasti severovýchodního Srbska., a2_Archeologické výzkumy dokládají, že vedle zemnicových obydlí byly jižním Slovanům známy také domy budované nad zemí. Na území západního Bulharska převažovaly nadzemní domy po příchodu Slovanů na Balkán především v oblastech na jih od Staré planiny.
Základním půdorysným typem byl na celém území západního Bulharska i východního Srbska dům jednoprostorový, který zde převažoval v období turecké okupace. V druhé polovině 19. století se stal základním půdorysným typem dům dvojdílný, který se skládal z místnosti s ohništěm, zvané "kăšta" (převážná část bulharského území), "kuča" (většina srbského zemí) nebo "chiža" (oblast severozápadního Bulharska, Trănsko, v Srbsku Timočka Krajina), a z "odaje" (termín je obvyklý hlavně v Bulharsku) nebo "soby" (východní Srbsko, severozápadní Bulharsko), popřípadě ze zastřešeného otevřeného prostoru. Koncem 19. a hlavně začátkem 20. století prodělával dům v oblasti bulharsko-srbského pohraničí vývoj k složitějšímu půdorysnému členění, v němž jsou patrné nejen odlišnosti mezi bulharskou a srbskou stranou pohraničí, ale i místní zvláštnosti uvnitř západobulharského a východosrbského území. Tento proces neprobíhal rovnoměrně a jsou zde zřetelné i časové rozdíly.
Vedle přízemních domů se vyskytují v bulharsko-srbském pohraničí i domy patrové. Jsou rozšířeny především v horských oblastech, kde byl vyvolán jejich vznik nerovností terénu. V rovinných oblastech severozápadního Bulharska přispěli k rozšíření těchto staveb osadníci, kteří se sem přestěhovali z horských území Staré planiny. V Srbsku jsou známy patrové domy hlavně v dolině Západní Moravy, na Kosovu a v Metochiji. Tento typ staveb byl sem přenesen z jižních oblastí, zvláště z Makedonie. Domy byly stavěny sloupkovou konstrukcí se stěnami vyplétanými proutím. Tato konstrukce je na bulharském území doložena již v 9. a 10. století. Zatímco na bulharském území se udržovaly vyplétané stěny po staletí až do počátku našeho století, ve východním Srbsku docházelo v důsledku řady příčin k častější záměně stavebního materiálu. Autor popisuje další konstrukční prvky domu, které jsou společné pro obě strany pohraničí. Shodné prvky jevící úzkou souvislost s ostatními územími Balkánského poloostrova se vyskytují i v interiéru. Zvláštní pozornost věnuje autor výtvarnému i architektonickému řešení domu. Do osvobození Srbska a Bulharska z tureckého panství byla podobnost lidového domu po obou stranách bulharsko-srbského pohraničí dosti výrazná. Nejvýrazněji se to projevovalo v domovém půdorysu. Z hlediska stavebního materiálu existovaly již v 18. a 19. století odlišnosti., a3_V uvedeném období můžeme tedy hovořit o kulturním společenství, které existovalo nejen ve vesnickém a městském stavitelství, ale i v jiných složkách lidové kultury Srbů a Bulharů. Územní rozsah typu domu, jehož charakteristickými znaky jsou jednodílný nebo dvojdílný půdorys s předstupujícím zástřeším a pletená konstrukce stěn, přesahuje území východního Srbska a západního Bulharska (Kosovo, Metochija, velká část Makedonie)., a4_Výraznějšího architektonického vzhledu nabývá dům ve východním Srbsku a západním Bulharsku koncem 19. století, kdy se stávájí jeho součástí arkádové oblouky u zástřeší. A právě tato mladá vývojová forma dala podnět k úvahám o etnickém původu domu v srbsko-bulharském pohraničí.
V další části studie sleduje autor podmínky, které působily na vytváření společných prvků ve stavitelství v oblasti bulharsko-srbského pohraničí. Mírné kontinentální podnebí spolu s nedostatkem vhodného stavebního dřeva byly základním předpokladem k rozšíření domů s pletenou konstrukcí stěn, která se v důsledku obdobných geografických podmínek ujala nejen v západním Bulharsku a východním Srbsku, ale i v oblastech Makedonie, Kosova a Metochije. Domy s trámovou kostrou a vyplétanými stěnami můžeme tedy považovat za stavby oblastí s mírným podnebím. Průčelní stěny olepené blátem bylo třeba chránit před deštěm a sluncem. Tento požadavek řešili lidoví stavitelé tím, že protáhli střechu před zdí a vytvořili tak otevřený zastřešený prostor ("trem", "předkăšti"), který pak sehrál důležitou úlohu v půdorysném vývoji zdejšího domu. Geografické prostředí sehrálo důležitou roli při formování lidového domu zejména ve starších obdobích. Pro ostřejší rozhraničení domových typů měly význam též řeky a pohoří. Na bulharské straně to byly především řeky Iskăr, Struma a pohoří Stará planina, v Srbsku zejména řeka Morava. Zvláštní postavení zaujímá po této stránce Dunaj se svými přítoky. Celé Podunají tvoří kulturní celek (ve stavitelství zastoupený pásmem zemnic a hliněným domem), který zasahuje do několika etnických území a nese řadu společných kulturních znaků.
Zatímco v západním Bulharsku byl osídlovací proces ukončen v podstatě již v 16. století, pro území dnešní Jugoslávie byly příznačné velké pohyby obyvatelstva. Podle Cvijiče se od konce 14. století, v období tureckého panství i po osvobození přemístilo téměř všechno obyvatelstvo v prostoru od Velešské Klisury na Vardaru až po pohoří Zagrebačka Gora. Většina východosrbských sídel se formoval v 18. a 19. století, tedy v období, do něhož spadá také vznik domů, které je možno podrobit etnografickému výzkumu. Tato situace umožňuje sledování souvislostí mezi typem domu a původem zdejšího obyvatelstva. Po celé oblasti východního Srbska byly rozšířeny domy roubené a domy se stěnami vyplétanými proutím. Bereme-li v úvahu původ převážné většiny východosrbského obyvatelstva, vidíme, že pochází ze zemí, kde byly na jedné straně známy stavby roubené (Šumadija, Stari Vlach, Černá Hora, Bosna, Hercegovina), na straně druhé domy pletené (západní Bulharsko, Kosovo, Metochija, Makedonie)., a5_Půdorysné členění bylo v době migrací v podstatě stejné ve všech uvedených oblastech; všechny také spadají k oblasti, kde byly typické domy jednoohnišťové. Je možno předpokládat, že obdobné stavební formy znalo také obyvatelstvo starousedlické (kromě rovinných oblastí při Dunaji a jeho přítocích). Z toho, že stavby roubené se jeví ve východním Srbsku jako historicky starší, je možno vyvodit, že nejstarší osídllovací formou bylo obyvatelstvo dinarské skupiny., a6_Kulturní vývoj balkánských Slovanů probíhal za těžkých historicko-politických podmínek. Turecká okupace, která zasáhla na několik století jak Bulharsko, tak Srbsko, vedla k rozšíření a oživení primitivních kulturních projevů a starých forem společenské organizace, které ve středověku začaly zanikat nebo se alespoň jejich význam zeslaboval. V lidovém stavitelství v oblasti bulharsko-srbského pohraničí se to projevilo především v rozšíření jednoprostorových domů s elipsovým nebo kruhovým, popřípadě polygonálním půdorysem a v primitivních formách bydlení. Ke vzniku
obdobných forem v lidovém stavitelství v bulharsko-srbském pohraničí přispěla i velkorodinná instituce, která se zde udržovala do počátku našeho století. Její vliv byl nejzřetelnější ve formách bydlení, v uspořádání společného dvora a ve výskytu jednoprostorových staveb bez ohniště ("vajati"). Nedostatečně objasněna zůstává otázka vlivu činnosti tesařských a zednických mistrů na vývoj lidového stavitelství v západním Bulharsku a východním Srbsku. S jejich činností je možno spojovat rozšíření dekorativních oblouků u domů.
Významným činitelem, který byl nositelem etnografických tradic v lidovém stavitelství bulharsko-srbského pohraničí, byla etnografická skupina zvaná Šopi. Pro šopské obyvatelstvo je příznačný konzervatismus a lpění na zděných kulturní formách a tradicích, které také přispívaly k udržování zvláštností i společných rysů v lidovém stavitelství a k vytváření kulturního společenství v oblasti bulharsko-srbského pohraničí.
Vznik obdobných stavebních projevů po obou stranách bulharsko-srbského pohraničí byl tedy podmíněn řadou činitelů a ne jednostranným kulturním vlivem jednoho nebo druhého etnika. Etničtí činitelé sehráli významnější roli hlavně až po osvbození Bulharska a Srbska z turecké nadvlády a projevili se zejména ve výzdobné stránce domu. Státní hranice, která nebyla neměnná, nezanechala v kulturním vývoji před osvobozením žádné zřetelnější stopy., and Článek zahrnuje širší poznámkový aparát
a1_Die vorliegende Arbeit besteht aus zwei Teilen. Der erste Teil enthält die Analyse der Familienformen auf Grund des rezenten Materials, der zweite Teil beinhaltet die Analyse der Bauformen volkstümlicher Wohnstätten im Zusammenhang mit den Familienformen. Die Schlussfolgerung, die über die Familienformen in der Slowakei bezogen wurde, ist die, dass die Grossfamilie, d. h. eine Familie in der die Familien der Söhne mit den Eltern leben, in der Regel nicht die Anzahl von zwanzig Familienmitgliedern übertraf, ferner, dass diese Familien vom Standpunkt jeder Gemeinde wie auch jedes Gebietes eine verhältnismässig vereinzelte Erscheinung waren und dass die überwiegenden Familienformen weniger zahlreiche Grossfamilien oder individuelle Familien bildeten, in denen nur ledige Kinder bei den Eltern lebten.
Der Abschnitt über die Bauformen enthält Material, das von einer verhältnismässigen Beständigkeit des Kammertypgrundrisses in der Slowakei zeugt, der aus einer lichten heizbaren Stube, einem dunklen kühlen Flur und einer dunklen kühlen Kammer besteht. Dieser Grundrisstyp diente sowohl den Grossfamilie als auch den individuellen Familien als Obdach. Die Zusammensetzung der Familienmitglieder bzw. ihre Anzahl modifizierte nur die Funktion der einzelnen Räume, trug jedoch nicht zu baulichen Veränderungen in dem Sinne bei, dass man in der Slowakei zwischen Wohnstätten für grosse und kleine Familien unterscheiden könnte. Die Modifikation der Funktionen der einzelnen Räume beruht darin, dass in manchen Gebieten bestimmte Familienmitglieder in den Kammern schliefen, während die Stube in anderen Gebieten wiederum nur zur Zeit der grössten Fröste als Nachtlager für sämtliche Familienmitglieder diente. Im ersten Falle erhöht sich oft die Zahl der Kammern im oder am Hause, wobei der Hausgrundriss im Wesentlichen unverändert bleibt, im anderen Falle begeben sich in wärmeren Jahreszeiten manche Familienmitglieder zur Nachtruhe in ausserhalb des eigentlichen Wohnhauses befindliche Räumlichkeiten., a2_Manche Volkskundler fassten in der Vergangenheit Häuser mit mehreren Wohnungen, die von einigen selbständigen Familien bewohnt wurden, als Grossfamilienbauten auf. Diese Bauten mit mehreren Wohnungen, die gewöhnlich durch Anbauten an die ursprüngliche Wohnstätte entstanden sind, sind Folge der Familienteilung und nicht des Zusammenlebens der Familienmitglieder. Die reale Teilung, die allen Söhnen den gleichen Anteil am väterlichen Eigentume sicherstellte, führte dazu, dass der Hof, das Haus und schliesslich sogar nur die Stube in soviel Teile geteilt wurde, wie Teilhaber auf diesen Teil des Eigentumes Anspruch erhoben. In den Höfen kam es zu Anbauten, in den Häusern wurde die Kammer zu einer neuen Wohnung adaptiert, in der Stube wurde eine ideale Raumverteilung auf Ecken durgeführt, welche von mehreren Familien bewohnt und in Besitz genommen wurden. Dieserr Prozess des Anbauens, der Wohnungsadaptationen und des Zusammenlebens mehrerer Familien in einem Raum ist das Ergebnuis der wirtschaftlichen Pauperisierung der Bauernfamilien in agrar rückständigen Gebieten, wo sie keine Möglichkeit haben, ein selbständiges Haus auf einem eigenen Grundstück zu bauen. Das Zusammenleben der Familien auf einem Hofe, in einem Haus oder sogar in einem Raum ist also weder die Folge einer Verwandschaftszusammengehörigkeit, noch breiter Familiengemeinschaften, sondern drückt vor allem die wirtschaftlichen Bedingungen aus, die es selbständigen Familien nicht ermöglichten, selbständig zu wohnen oder die Gemeinde zu verlassen., a3_Diese Erklärung bezeugt auch die beigelegte Landkarte, die die durchschnittliche Anzahl der Bewohner eines Hauses im Jahre 1900 kartographisch darstellt. Die hohe Durchschnittszahl der Bewohner eines Hauses ist nicht in den Gebieten zu verzeichen, in denen die ethnographische Literatur Nachrichten über die Grossfamilien vermerkt. Das bedeutet, dass das Leben in Form grösserer Familiengemeinschaften zur Überdimensionierung der Bewohner eines Hauses vor allem aus dem Grunde nicht beigetragen hat, weil die Grossfamilien weder im Rahmen gewisser Gemeinden noch gewisser Gebiete eine allgemein verbreitete Erscheinung waren. Die niedrigen Durchschnittszahlen der Bewohner eines Hauses decken sich mit den wirtschaftlich entwickelten Gebieten, wo mehr Möglichkeiten für den Bau neuer Häuser oder den Auszug der Familien aus den zerstückelten Grundstücken und überbevölkerten Gemeinden bestanden. Niedrige Durchschnittszahlen erscheinen auch dort, wo die Hackbaubesiedlung den Familien die Möglichkeit bot, die Grundstücke in der Gemeinde zu verlassen und eine eigene Siedlung in einem anderen Teil des Katasters zu gründen. Diese und weitere Bedingungen, die zu der Durchschnittszahl der Hausbewohner in den einzelnen Gemeinden und Gebieten beitragen, zeugen davon, dass die engen Wohnungsverhältnisse, die viele Autoren als Folge des patriarchalen Familienlebens auffassen, die Folge der Not und des Raummangels waren, welche die geteilten Familien dazu zwang, nicht nur in dem Heimatsdorfe sondern auch auf gemeinsamen Höfen und in gemeinsamen Häusern zu verbleiben.
Die Bedeutung der wirtschafllichen Faktoren als der grundlegenden Ursache der beschriebenen Wohnformen im slowakischen Dorf spiegelt sich auch in der Liquidierung dieser Wohnungsverhältnisse wider. In den letzten Jahrzehnten unseres Jahrhunderts erscheinen im Zusammenhang mit der Industrialisierung der Slowakei am Rande des engen Intravilans Neubauten, welche für das slowakische Dorf nun charakteristisch sind, so dass die gemeinsamen Höfe und Bauten mit mehreren Wohnungen nur als Zeugen der Vergangenheit verbleiben., and Článek zahrnuje poznámkový aparát