In the years 2004 and 2005 a survey was conducted that focused on recording of authentic testimonies about the everyday lives of women in the country predominantly in the second half of the 20th century. Correspondents of the Czech Ethnographical Society, students and female seniors from different parts of the Czech Republic took part in the survey. this report reveals the results including characteristic quotations. The information was obtained from different localities on an uneven basis. There is a compact set of records from four villages in eastern Moravia and four authentic testimonies from Těšín region in the foothills of Beskydy Mountains. The information was either handwritten by the respondents, or their narration was recorded by the Czech Ethnographical Society correspondents, students of Silesian University or by a local chronicler. The outline of the research was available to everyone. We were above all interested in the changes which rural families had to go through in the second half of the 20th century due to collectivization of land and changes in social and economic conditions.
a1_V slovenskej etnografii chýbajú dosiaľ špeciálne práce zamerané na problematiku záprahu; s opisom tradičných foriem záprahu sa stretávame iba v súvislosti s riešením problematiky vývoja poľnohospodárstva a chovu dobytka. Cieľom tejto práce je zhrnúťvýsledky doterajších výskumov tejto otázky na území Slovenska,utriediť získané poznatky, poskytnúť podklady pre pripravovaný národopisný atlas a pre súhrnné dielo o slovenskej ľudovej kultúre,prípadne naznačiť smer ďalšieho systematického štúdia na tomto úseku. Teoretickým a metodologickým východiskom sú pre autora práce niektorých slovanských a nemeckých autorov, menovite L. Niederlu, K. Moszyńského, J. Czekanowského, B. Bratanića a z novšieho obdobia predovšetkým W. Jacobeita a J. Kramaříka. Údaje k príspevku získal autor predovšetkým vlastným terénným výskumom na väčšine slovenského územia, ktoré dopĺňa skromnými poznatkami z doterajšej etnografickej a jazykovednej literatúry.
V prvej části príspevku sa autor venuje otázke používania jednotlivých druhov hospodárskych zvierat na priahanie, pričom si
osobitne všíma používania hovädzieho dobytka u individuálne
hospodáriacich roľníkov. Vývoj otázky sa sleduje v období približne
posledných sto rokov. Konkrétne hospodárske údaje sú doplnené
ľudovými názvami majiteľov zápražného dobytka, ako aj názvami
záprahu v jednotlivých oblastiach Slovenska., a2_Základnú časť príspevku tvorí kapitola o formách a názvoch dobytčieho jarma a jeho základných súčiastok. Základnú pracovnú
časť jarma tvorí vrchné vodorovne na šijach dobytka preložené
masívne drevo, ktoré autor označuje názvom šijovisko (synonymum
jarmisko). Spodnú časť vodorovne spájajúcu jarmo pod krkom
zvierat označuje autor termínom podhrdelnica (syn. podhrdlica).
Zvislé doštičky spájajúce vrchnú a spodnú časť jarma a z vnútornej
strany oddeľujúce šíje spriahnutych zvieral navrhuje autor nazvať
termínom mäčíky alebo bilnice. Poslednú základnú čiastku rámového jarma tvoria drevené alebo železné ihlice. Napokon sa v
tejto časti príspevku hovorí o spôsobe výroby jarma, o jeho velkosti,
funkcii a o spôsoboch výzdoby jarma.
Ďalšiu časť príspevku tvoria opisy spôsobov pripevnenia jarma k
dopravnému prostriedku alebo k pracovnému nástroju. Z hľadiska funkcie rozoznáva autor trojaký spôsob pripevnenia jarma: pri ťahaní voza a saní sa jarmo pripevňuje na pevné oje, ktoré je
neoddeliteľnou súčiastkou dopravného prostriedku, pri ťahaní pluhu a brán sa jarmo pripevňuje na prenosné ťažadlo a napokon
jeden i druhý spôsob býva v núdzových prípadoch nahrádzaný
pripevnením jarma pomocou reťaze alebo povrazu. Z konštrukčného hľadiska rozoznáva autor spôsoby pripevnenia jarma pomocou dreveného alebo železného svorňa a spôsoby bez
použitia svorňa, na ktorých možno dokumentovať celú škálu foriem
predstavujúcich staré štádia vývoja. Napokon
sa podáva opis jarma na priahanie jedného kusa hovädzieho dobytka. Na základe niekoľkých kusov jarmice z rozmanitých oblastí
Slovenska poukazuje autor jednak na formy jarmice, jednak na jej
názvy (celku i jednotlivých súčiastok) a spôsoby použitia. Autor dospieva k záveru, že jarmica bola rozšírená na slovenskom etnickom území pomerne neskoro: o jej masovejšom používaní
možno hovoriť predovšetkým v súvislosti s pestovaním zemiakov a
s ich obrábaním pomocou jednotlivých kusov záprahu (teda približne od počiatku 19. stor.)., and a3_Formy drevenej jarmice možno na Slovensku jednak odvodzovať od podhrdelnicových jariem používaných na priahanie páru dobytka, jednak možno ich vznik pripisovať vplyvu konského chomúta, pravda, prispôsobeného na šiju hovädzieho dobytka a na použitý drevený materiál. Na základe doterajšieho výskumu tradičných foriem záprahu hovädzieho dobytka autor dospieva k záveru, že v období posledných sto rokov bol na území slovenského etnika rozšírený iba jeden typ párového jarma, a to rámové jarmo podhrdelnicové. Súvislá oblasť rozšírenia tohto typu jarma sa začína na západe na slovensko-českom etnickom rozhraní (vyskytuje sa aj odtial na západ, no nie ako jediný typ) a postupuje slovenským etnickým územím smerom na sever a na východ, kde prechádza na územie etnika poľského a ukrajinského. Nárožné jarmo nebolo dosial na slovenskom etnickom území zistené; ojedinelo zmienky o výskyte tohto typu sa vzťahujú iba na oblasti kolonizované nemeckým obyvateľstvom (Spiš, horný Turiec). Párové jarmo s podhrdelnicou možno teda považovať na slovenskom etnickom území za jediný rozšírený typ, ktorý je pre slovenskú ľudovú kultúru charakteristickým. Na rozdiel od iných slovanských krajín Slovensko predstavuje jedinú slovanskú oblasť, kde sa na jednom etnickom území iný typ jarma nevyskytuje. Vzhľadom na typologickú jednotnost na Slovensku se vyskytujúceho jarma neukazuje sa predbežne naliehavým vytvárať podrobnejšiu klasifikáciu dobytčieho jarma na území slovenského etnika. Preto na rozdiel napr. od českých krajín, kde sa používajú na rozlíšenie termíny jho kohoutkové a ]ho šíjové, na Slovensku sa vystačí s používaním termínu jarmo, pod ktorým rozumieme drevený postroj na priahanie páru hovädzieho dobytka. V príspevku sa poukazuje na potrebu dalšiebo systematického preskúmania záprahu na celom
slovenskom území, kartografického spracovania údajov a zistenia
typologických súvislostí medzi spôsobmi záprahu na slovenskom
území a záprahom v súsedných slovanských a neslovanských
krajinách.
Zatímco o lidových stavbách v saském Krušnohoří máme řadu prací, z nichž současné vynikající studie A. Fiedlera a J. Helbiga tento seznam završují (citace publikací a pramenů je v poznámkách), z oblasti českých Krušných hor jsou k dispozici - s výjimkou tří studií autora tohoto článku - vesměs jen drobné popisy starších německých vlastivědných pracovníků v různých regionálních časopisech; z větších prací je to vedle článků W. Wachsmanna kniha učitele J. Hofmanna, který v ní již ve dvacátých letech zevrubně zobrazil dům Karlovarska, chebský statek a okrajově si všiml i lidového stavitelství v západním Krušnohoří. Uměleckou výzdobou dost chudý dům zapadlých krušnohorských vesnic zdaleka tedy nepřilákal tolik badatelů, jako např. sousední dům chebský, jehož hrázděná konstrukce ve štítě roubených domů nebo v patře velkých usedlostí dosáhla už na počátku 19. století tvarově tak bohatých obrazců barevně harmonicky zladěných, že se pro to obtížně hledají analogie i v západní Evropě, odkud tato konstrukce pronikla na území Čech. Je známo, že lidový dům na české i saské straně Krušných hor podobně jako na území ostatních Čech s výjimkou novodobých překryvů tradičního domu zděného byl převážně dům roubený, jehož poslední doklady se na rozdíl od západní saské oblasti dochovaly v českém Krušnohoří jen velmi vzácně, ba výjimečně. Dřevěný dům v Krušných horách ustupoval domu zděnému a hrázděnému pozvolna již od 16. století. Přechod od jedné domové konstrukce k druhé byl velmi pomalý, takže po celá další stalettí existovalo tam vedle zanikajícího roubení i zdivo a hrázdění, kterého se zpravidla používalo jen v polopatře, patře nebo ve štítě. Dům zděný nebo hrázděný nabyl zřetelné povahy v 18. století, což vedle recentního materiálu potvrzuje i řada grafických listů, které jsou důležitým pramenem ke studiu lidového stavitelství v této oblasti. Dřevěný dům však ani tehdy ještě zcela nezanikl. Vedle několika dokladů např. ve zmíněném díle J. Hofmanna stojí za zmínku zajímavá rytina "Osek - hrad" od K. F. Wolfa a A Pucherny z roku 1797, na níž vedle zřícenin hradu Oseka vidíme na levé straně tři přízemní roubené chalupy s doškovou střechou.
a1_Na území Jugoslávie existuje pět hlavních forem jařma. Je to za prvé kohoutkové párové jařmo s podhrdelnicí, které zaujímá největší oblast: je rozšířeno v panonske části země, dále v povodí řeky Moravy v Srbsku a v Makedonii. Má řadu variant, pokud jde o vzhled a rozměry, také v terminologii jsou místní rozdíly. Další formou je tzv. obloukové jařmo, které je však územně omezeno: vyskytuje se směrem od Istrie a Slovinska podél jadranského pobřeží až k Albánii a po celé dinárské oblasti (na Černé Hoře a v jejím východním sousedství, v Bosně a Hercegovině, ve vnitřní Dalmácii a v jihozápadním Chorvatsku) i na jihovýchod od dinárské oblasti, roztroušeně v srbském a makedonském Pomoraví. Po stránce názvoslovné je tento typ jednotnější. Třetí forma se od předešlé liší tím. že má vnitřní příčky zahnuté (jde tedy o tzv. jarzmo kulowe podle Moszyńského). Používá se jí na ostrovech severního Jadranu a ojediněle na pevnině. Samorostle zahnutá vnitřní příčka se nazývá kumba. Čtvrtým typem je tzv. forma žebérková (podle Moszyńského); příčky jsou dřevěné nebo železné a dole jsou spojeny provazem. Rozšíření tohoto typu je okrajové: objevuje se v Jadranu, hlavně na tamních ostrovech, častější výskyt má v Makedonii. Oblast nárožního párového jha je v severozápadním Slovinsku, v pohraniční oblasti mezi Jugoslávií a Rakouskem.
Vedle párových jařem je znám v Jugoslávii i zápřah pro jeden kus dobytka. Je to jednak rozpůlené jařmo obloukové, jehož oblasti rozšíření a názvosloví jsou tytéž jako v případě jařma párového. Také jednoduché nárožní jho má podobný poměr ke svému párovému vzoru a předku. Existují též oblasti, ve kterých se mísí jednotlivé formy, jako např. v jižním Srbsku a Makedonii, do jisté míry také ve Slovinsku atd. and a2_Autor se pak zabývá dějinami jařmového zápřahu v Jugoslávii. Staroslovanskou formou jařma byl typ rámový (s podhrdelnicí); ta zatlačila velmi pravděpodobně, tu rychleji, lam pomaleji, původní párové jařmo obloukové - vyobrazení jednoho takového jařma nacházíme v archeologických nálezech známého bulharského politického a kulturního centra Plisky z 10. století. Proces zatlačování obloukového jařma rámovým probíhá vlastně až do dnešní doby a není uzavřen; tento proces je bohatě doložen i lidovou tradicí. Svědectví o dějinách jařmového zápřahu v Jugoslávii jsou na nástěnných malbách a dalších vyobrazeních sakrálního rázu. Zajímavý materiál k otázce historie zápřahu skýtá recentní materiál skupin obyvatelstva, které žijí v etnické izolaci na území jiných národů. Jde např. o jařma chorvatských kolonistů, kteří se v 16. století usadili v jižní Itálii; používají do dnešní doby jařem, která se liší od podobných potažních nástrojů sousedních Italů. Jejich terminologie je převážně slovanská a oblouková forma jařma má týž vzhled jako současná jařma na území, odkud v 16. století Chorvaté emigrovali. Stejně lak lze dokázat přítomnost rámového jařma pro dobu 16. století v západním Chorvatsku na základě národopisného a jazykového materiálu Chorvatů, kteří v oné vysídlili do Gradišče (Burgenlandu). To zároveň svědčí o velké časové a prostorové kontinuitě jednotlivých forem jařmových zápřahů. Ne zcela objasněn e vznik žebérkového jařma v srbském a makedonském území řeky Moravy. Geneticky se váže lato forma podle aulora k jařmu rámovému.
V závěru stati autor zdůrazňuje, že bádání o jařmech v Jugoslávii a vůbec v celé jihovýchodní Evropě má širší kulturně historický dosah.