a1_V slovenskej etnografii chýbajú dosiaľ špeciálne práce zamerané na problematiku záprahu; s opisom tradičných foriem záprahu sa stretávame iba v súvislosti s riešením problematiky vývoja poľnohospodárstva a chovu dobytka. Cieľom tejto práce je zhrnúťvýsledky doterajších výskumov tejto otázky na území Slovenska,utriediť získané poznatky, poskytnúť podklady pre pripravovaný národopisný atlas a pre súhrnné dielo o slovenskej ľudovej kultúre,prípadne naznačiť smer ďalšieho systematického štúdia na tomto úseku. Teoretickým a metodologickým východiskom sú pre autora práce niektorých slovanských a nemeckých autorov, menovite L. Niederlu, K. Moszyńského, J. Czekanowského, B. Bratanića a z novšieho obdobia predovšetkým W. Jacobeita a J. Kramaříka. Údaje k príspevku získal autor predovšetkým vlastným terénným výskumom na väčšine slovenského územia, ktoré dopĺňa skromnými poznatkami z doterajšej etnografickej a jazykovednej literatúry.
V prvej části príspevku sa autor venuje otázke používania jednotlivých druhov hospodárskych zvierat na priahanie, pričom si
osobitne všíma používania hovädzieho dobytka u individuálne
hospodáriacich roľníkov. Vývoj otázky sa sleduje v období približne
posledných sto rokov. Konkrétne hospodárske údaje sú doplnené
ľudovými názvami majiteľov zápražného dobytka, ako aj názvami
záprahu v jednotlivých oblastiach Slovenska., a2_Základnú časť príspevku tvorí kapitola o formách a názvoch dobytčieho jarma a jeho základných súčiastok. Základnú pracovnú
časť jarma tvorí vrchné vodorovne na šijach dobytka preložené
masívne drevo, ktoré autor označuje názvom šijovisko (synonymum
jarmisko). Spodnú časť vodorovne spájajúcu jarmo pod krkom
zvierat označuje autor termínom podhrdelnica (syn. podhrdlica).
Zvislé doštičky spájajúce vrchnú a spodnú časť jarma a z vnútornej
strany oddeľujúce šíje spriahnutych zvieral navrhuje autor nazvať
termínom mäčíky alebo bilnice. Poslednú základnú čiastku rámového jarma tvoria drevené alebo železné ihlice. Napokon sa v
tejto časti príspevku hovorí o spôsobe výroby jarma, o jeho velkosti,
funkcii a o spôsoboch výzdoby jarma.
Ďalšiu časť príspevku tvoria opisy spôsobov pripevnenia jarma k
dopravnému prostriedku alebo k pracovnému nástroju. Z hľadiska funkcie rozoznáva autor trojaký spôsob pripevnenia jarma: pri ťahaní voza a saní sa jarmo pripevňuje na pevné oje, ktoré je
neoddeliteľnou súčiastkou dopravného prostriedku, pri ťahaní pluhu a brán sa jarmo pripevňuje na prenosné ťažadlo a napokon
jeden i druhý spôsob býva v núdzových prípadoch nahrádzaný
pripevnením jarma pomocou reťaze alebo povrazu. Z konštrukčného hľadiska rozoznáva autor spôsoby pripevnenia jarma pomocou dreveného alebo železného svorňa a spôsoby bez
použitia svorňa, na ktorých možno dokumentovať celú škálu foriem
predstavujúcich staré štádia vývoja. Napokon
sa podáva opis jarma na priahanie jedného kusa hovädzieho dobytka. Na základe niekoľkých kusov jarmice z rozmanitých oblastí
Slovenska poukazuje autor jednak na formy jarmice, jednak na jej
názvy (celku i jednotlivých súčiastok) a spôsoby použitia. Autor dospieva k záveru, že jarmica bola rozšírená na slovenskom etnickom území pomerne neskoro: o jej masovejšom používaní
možno hovoriť predovšetkým v súvislosti s pestovaním zemiakov a
s ich obrábaním pomocou jednotlivých kusov záprahu (teda približne od počiatku 19. stor.)., and a3_Formy drevenej jarmice možno na Slovensku jednak odvodzovať od podhrdelnicových jariem používaných na priahanie páru dobytka, jednak možno ich vznik pripisovať vplyvu konského chomúta, pravda, prispôsobeného na šiju hovädzieho dobytka a na použitý drevený materiál. Na základe doterajšieho výskumu tradičných foriem záprahu hovädzieho dobytka autor dospieva k záveru, že v období posledných sto rokov bol na území slovenského etnika rozšírený iba jeden typ párového jarma, a to rámové jarmo podhrdelnicové. Súvislá oblasť rozšírenia tohto typu jarma sa začína na západe na slovensko-českom etnickom rozhraní (vyskytuje sa aj odtial na západ, no nie ako jediný typ) a postupuje slovenským etnickým územím smerom na sever a na východ, kde prechádza na územie etnika poľského a ukrajinského. Nárožné jarmo nebolo dosial na slovenskom etnickom území zistené; ojedinelo zmienky o výskyte tohto typu sa vzťahujú iba na oblasti kolonizované nemeckým obyvateľstvom (Spiš, horný Turiec). Párové jarmo s podhrdelnicou možno teda považovať na slovenskom etnickom území za jediný rozšírený typ, ktorý je pre slovenskú ľudovú kultúru charakteristickým. Na rozdiel od iných slovanských krajín Slovensko predstavuje jedinú slovanskú oblasť, kde sa na jednom etnickom území iný typ jarma nevyskytuje. Vzhľadom na typologickú jednotnost na Slovensku se vyskytujúceho jarma neukazuje sa predbežne naliehavým vytvárať podrobnejšiu klasifikáciu dobytčieho jarma na území slovenského etnika. Preto na rozdiel napr. od českých krajín, kde sa používajú na rozlíšenie termíny jho kohoutkové a ]ho šíjové, na Slovensku sa vystačí s používaním termínu jarmo, pod ktorým rozumieme drevený postroj na priahanie páru hovädzieho dobytka. V príspevku sa poukazuje na potrebu dalšiebo systematického preskúmania záprahu na celom
slovenskom území, kartografického spracovania údajov a zistenia
typologických súvislostí medzi spôsobmi záprahu na slovenskom
území a záprahom v súsedných slovanských a neslovanských
krajinách.
Studium jednotlivostí v souboru otázek lidové kultury úžeji vymezeného regionu, jakým je jihovýchodní Morava, přináší jisté metodické potíže, ale pro přípravu syntetických prací je nezbytné.
Jednou z těchto jednotlivostí je i otázka zápřahu skotu, která se jeví
jako důležitý kulturně historický doklad zejména proto, že jde o
nářadí regionálně odlišené a tím i pro řešení některých
inter-etnických problémů zajímavé.
První klasifikaci zápřahového ústrojí podává K. Moszyński, již
upřesňuje W. Jacobeit a u nás J. Kramařík. Na jihovýchodní Moravě
se podle jejich klasifikace setkáváme pouze s typem dvojitých jařem kohoutkových, z nichž se v 2. polovině 19. století vyvíjí jařmice
pro jeden kus dobytka. Autor sleduje zejména rozšíření dvojitých kohoutkových jařem na území jihovýchodní Moravya vývoj jařmic,
který je zajímavý tím, že má jisté regionální rozdíly. Zatímco v Pomoraví se vyvíjejí těžké kovové jařmice s poduškou v pozdější chomouty, na severním území této oblasti se udržují dřevěné jařmice s podhrdelnicí. Pokud jde o jha nárožní, známá z jižních
Čech i jihozápadní Moravy, nebyla v lidovém inventáři zkoumané
oblasti doložena. Výjimku tvoří nárožní jha z okolí Hranic, která však
nepochybně patří mezi nálezy z velkostatků, na nichž se i jinde na
Moravě používala.
Zápřah skotu a jeho vývoj souvisí zřetelně se změnami ve způsobu
hospodaření a je proto třeba mu z tohoto hlediska věnovat pozornost.
a1_Slovanské názvy pro jařmo a ležadlo (oj) járom a tézsla u Maďarů ukazují, že tylo termíny mohly přejít na podobný způsob zápřahu ze starší doby nebo, a to je pravděpodobnější, že Maďaři přejali od Slovanů sám jařmový zápřah.
Dvojité jařmo v Maďarsku má dnes jen málo variant. Významnější jsou odchylky v názvosloví; zdá se, že zeměpisně vymezené rozšíření termínů járom a iga se vztahuje k dvěma rozličným způsobům zápřahu. S termínem iga souvisí totiž velmi úzce forma tzv. obloukového kohoutkového jařma (jarzmo kablakowe podle Moszyńského) v nejjižnější části Transdanubie; na ostatním území je typ tzv. podhrdelnicový.
Teprve na začátku 20. století se šíří vedle tradičního párového zápřahu volů do jařma jiné formy potahu, a to jařmičky a chomouty. Již na konci 18. století byl v Uhrách vysloven požadavek, aby maďarští rolníci používali místo párového jařma chomoutu, jako lomu bylo v tehdejších Čechách. Z poloviny 19. století pochází zpráva o zápřahu volů do koňského chomoutu při kultivaci kukuřice a brambor. Po r. 1900 se množí údaje o jednoduchých jařmech na velkostatcích, poněkud dříve o jejich používání v průmyslových podnicích. Mnohem později však došlo k takové změně na maďarských rolnických hospodářstvích., a2_Autor spojuje rozšíření zápřahů pro jeden kus dobytka (našich jařmiček, krumpolců, klik, chomoutků) v Maďarsku s pěstováním okopanin a zaváděním kopčidel, to znamená s řádkovým setím a sázením. Jiný důvod hledá autor v chudnutí maďarského venkova na začátku našeho století, v nedostatku tažných zvířat během první a druhé světové války a po nich. Největší intenzity dosáhl tento zápřah po r. 1945, v poslední době se však udržel hlavně jen na záhumenkovém hospodářství.
Maďarské potažní nástroje pro jeden kus dobytka jsou západního původu; vliv na jejich zavádění měli němečtí kolonisté a také maďarští vojáci, kteří se s nimi setkali během vojenské služby.
V dalším textu probírá autor výrobu těchto nástrojů a jejich rozměry. Rozeznává celkem osm typů, které nejsou ani geograficky ani dobově ostře vymezeny, a podrobně popisuje jejich zvláštnosti a varianty; tyto zvláštnosti a odchylky souvisely úzce se zemědělským nářadím, k jehož tahu byly určeny. Zajímavé jsou zmínky o výzdobě zápřažních nástrojů pro jeden kus dobytka, o jeho používání ve zvláštních případech, o řízení potahu atd., and Článek zahrnuje širší poznámkový aparát
a1_Volský zápřah do jha je znám odedávna v Estonsku, v Litvě na západním okraji lesní zóny i v jihozápadním Finsku. Zde se chovali
tažní voli v 19.-20. století ještě všeobecně. Lotyšští rolníci vykonávali
zemědělské práce skoro výhradně pomocí koně. Tylo rozdíly mají
pravděpodobně starou tradici, kterou lze promítnout na základě
písemných pramenů až¨do 13. století. Určitou výjimku v tomto ohledu tvořila část Livonska. V posledních staletích došlo k zanikání chovu tažných volů, takže i jejich muzeální doklady nejsou
zvlášť bohaté; charakteristické je, že právě v Lotyšsku chybějí. V
Estonské SSR se zachovalo celkem 450 exemplářů jha, zato v Litvě
již jen okolo dvaceti.
Používání jha v Estonsku bylo velmi rozmanité a podle toho se měnil i způsob zapřahání do něho. Nejrozšířenějším typem bylo v Pobaltí jho nárožní, které se v obvyklém tvaru vyskytovalo v celém
Estonsku, v Livonsku, na severním pobřeží Kuronska a Žmudži, kromě toho i v jihozápadním Finsku, na území bývalého Východního
Pruska a snad dříve i v Lotyšsku. Ve východní a jižní části Litvy se naproti tomu zapřahalo do jařem kohoutkových.
Autor pak podrobně popisuje nárožní jha v Pobaltí; zajímavé tu jsou
rozdílné rozměry např. letních a zimních jařem, z nichž poslední jsou
kratší. Zvláštní oddíl věnuje autor popisu estonského jha - dělí je na
čtyři hlavní varianty a udává jejich územní rozšíření. Pokud jde o zadní stranu nástroje a upínání řemení k rohům, zjišťuje tři varianty. and a2_Celkově pak odlišuje pět místních forem, ostře se od sebe lišících;vedle toho existuje řada přechodných forem ve styčných oblastech, veliká rozmanitost vládne i na estonských ostrovech. O stáříjednotlivých forem lze těžko říci něco bližšího; zvlášť starobyle
vypadají jha ze západního Saaremaa, která se podobají svou
konstrukcí dánským rašeliništním nálezům. Dále si všímá autor shod a rozdílů mezi jhy estonskými a finskými. Nového původu jsou
muzeální doklady shodné se středo- a hornoněmeckými typy jařem,
které si přinesli pravděpodobně s sebou němečtí velkostatkáři.
Stejně mladého původu jsou i čela. Litevská nárožní od estonských
liší řadou konstrukčních a funkčních detailů. Kohoutková jha z Litvy
se dělí do tří variant, která nalezneme u sousedních Slovanů, jak je
popsal polský badatel K. Moszyński.
Zvláštní kapitolu tvoří pojednání o jednoduchých jařmech. Jejich
varianty, odvozené z párových nástrojů, mají podobné rozšíření jako
tylo. Dvě varianty lze konstatovat, pokud jde o způsob upevnění řemení k rohům; jsou v určitém vývojovém poměru. V Litvě byly
zápřahové nástroje pro jeden kus skotu řídké, na jihovýchodě země
byly kohoutkového typu. V novější době se zapřahaly jednotlivé kusy
volů v Estonsku do chomoutků, které také v Litvě nebyly neznámy.
Objevily se na počátku 19. století na livonských velkostatcích a
teprve na konci století pronikly do estonských malorolnických
hospodářství.
Lze říci, že volský zápřah v Pobaltí má řadu starobylých rysů - jde
tu vlastně o ústupové území nárožního jha, ke kterému patří také
jihozápadní Finsko. Také formy kohoutkového jařma na Žmudži se
zdají být původnější než formy jižní, opatřené podhrdelnicí. Pro
značné stáří mluví i jazykový materiál. Autor vyvozuje z toho, že
pobaltské termíny, jako esl. ike, fin. ies, lit. jungas, znamenají podobně jako slovanské igo a jeho obměny, i jako další podobné
indoevropské termíny, "svazovati" (tj. rohy), závěr, že nárožní princip
byl původní, a uvádí další starobylé termíny pro součásti jha z
Pobaltí, jež svědčí o jeho dávném místním původu.
a1_Přední švédský národopisec shrnul ve svém příspěvku výsledky
vlastního dlouholetého bádání, literatury a odpovědí na dotazník,
který podle vzoru ankety Ústavu pro německý národopis DAW v
Berlíně vypracoval a rozeslal v září r. 1964 Folkslivarkivel lundské
university.
Zápřah skotu ve Švédsku lze sledovat až do bronzové doby, z níž pocházejí známá skalní vyobrazení v Bohuslänu; první archeologické nálezy patří starší době železné. Studie se však zaměřuje především na rozbor materiálu z posledních tří set let. Tradiční švédská jha byla šíjového, nárožního typu. Jejich charakteristickým znakem bylo zařízení na úvaz rohů, poměrně pohyblivé, které se vyskytuje ve třech lokálních variantách. V některých případech byla nárožní jha opatřena příčkami, zejména když se jimi učil tahat mladý dobytek. Na některých místech jižního
Švédska měla jha, používaná na tah mladým dobytkem, zvláštní
nákrční vázání. Někdy byla jha vybavena příčkami podobně jako
tzv. žeberková forma kohoutkového jařma; i v tomto případě šlo o nástroj pro nezkušené tahouny.
Švédská koňská jařma nazval autor břišními: ty však nutno již řadit k novodobému zápřahu. Nejslarší doklad pochází z pozdního
středověku a objevuje se na jedné kostelní malbě ve Skåne na jihu
Švédska, která patřila tehdy Dánsku. V 16. století se používalo podobného zápřahu nejen v zemědělství, ale i u švédského dělostřelectva. Ze Švédska se pak rozšířil tento zápřah na Åland a
na protilehlé finské pobřeží. and a2_Zvláštní sociální podmínky vedly k vzniku a rozšíření tzv. haveloku, jha, jež na jednom konci mělo oblouk pro šíji zvířete a otvory pro příčky, na druhém bylo rovné a spočívalo na ramenou oráče, lakovéjho se používalo na nově kolonizovaných slatinných půdách, namalých usedlostech, při sázení a kultivaci brambor. S břišním jhempro koně se setkáváme již od středověku na jihu Švédska ve Skåne.
V dalším textu ukazuje autor, jaký vliv měl na výběr jednotlivých druhů tažných zvířat chov dobytka. Zajímavé je např., že na sever od
tzv. limes norrlandicus (výrazná geografická hranice ve Švédsku, která je současně i hranicí řady kulturních jevů), kde byl chov skotu
zaměřen na mléčnou produkci, se uplatňoval při tahu především
kůň, zatímco na jihu od této hranice byl hlavním tahounem vůl. Také
obchod s voly sehrál v tomto ohledu značnou úlohu; jiný švédský
badatel, H. Hagar, zjistil ve svých studiích tři lakové ústřední oblasti
chovu volů a rozšíření obchodu s nimi v 19. století. Granlund se v této souvislosti zmiňuje o zvláštních jařmech, která nazývá trhovými.
Otázky zápřahu dobytka ve Švédsku sleduje autor ve spojitosti se
společenskými poměry na švédském venkově a jejich historickým
vývojem. S tím souvisí i zápřah krav místo volského zápřahu v nové
době a podobně i potažní nástroj pro jeden kus dobytka, který se
podobá našemu krumpolci; náleží již zvláštnímu kulturnímu proudu
a šíří se proto jinak než tradiční párové zápřahy. Pomocí takového
nástroje se tahalo v severním Švédsku, kde převládal jako tažné
zvíře kůň, ale byl znám i na mnoha místech v jižní části země.
Chomout či chomoulek pro voly je pozdějším jevem, ale nevešel do tradice. Zato se vžily různé úpravy postroje sloužící k brzdění, které
vystřídaly staré způsoby zavírání. Uzda je ve Švédsku poměrně
mladého data; v dřívějších dobách se vodili voli zepředu, jak dokazují dokonce i bohuslänské kresby. Autor dále popisuje úvazy
uzdy, volání na dobytek, a v závěru seznamuje čtenáře s ústupem
tažných zvířat ve 20. století a jeho příčinami.
a1_Příspěvek navazuje na předešlý a doplňuje se s ním. Potažní nástroje pro jeden kus skotu byly obvyklé zejména v západním
Maďarsku, sousedícím s Rakouskem, Československem a Jugoslávií; jejich rozšíření souviselo s etnickýmsložením
obyvatelstva. Šlo hlavně o jednoduché kohoutkové jařmo (jařmičku)
a tzv. jařmo chomoutové. Západního původu je čelní zápřah, kterého
se užívalo v bývalých německých vesnicích a v přilehlých maďarských. V německých a chorvatských obcích zapřahal se skot
také do chomoutů, zatímco maďarští rolníci dávali přednost
určitému druhu šlí.
Čelo (u nás též známé pod názvem náčelník a rozšířené hlavně u
bývalého německého obyvatelstva v západní a jižní části českých
zemí) se používalo především v západním pohraničí Maďarska. Autor popisuje jeho vzhled. a výzdobu, ohýbání dřeva, jeho pobíjení
plechem a některé technické náležitosti. Jednoduché kohoutkové
jařmo (jařmička) bylo dříve v západním Maďarsku zcela všeobecné.
Autor prozkoumal 63 obcí; jen v 9 je neznali, ve 26 s ním tahá dobytek dodnes. Vyskytl se i případ zvláštní varianty, funkčně blízké
chomoutu. and a2_Mezi kohoutkovými jařmičkami lze vydělit dva typy. První, obvyklý v
maďarských vesnicích, odpovídá v základě párovému kohoutkovému jařmu, a to jak po stránce genetické, tak jazykové.
Druhý typ, oblíbený v německých vesnicích a v maďarském sousedství, měl název chomoutkové jařmo, ač jde o čistý typ
jednoduchého kohoutkového jařma. Autor pak popisuje výrobu těchto nástrojů, jejich materiál a výzdobu. Tvary součástí a způsoby upevnění vykazují řadu rozdílů, jež nelze ani etnicky ani územně přesně určit.
Autor se pak zmiňuje ve stručnosti o zapřahání, řízení a některých
pověrách, vztahujících se k potažním nástrojům.
Dobytek se zapřahal v západním Maďarsku také do chomoutů a do
speciálnich chomoutků, přizpůsobených skotu, jež přišly sem z
Bavorska a Burgenlandu. Konečně posledním způsobem zápřahu
jednoho kusu byly kohoutkové šle (kšíry) hlavně u kravičkářů. Tzv.
kravský postroj nebyl ničím jiným než opotřebovaným koňským
postrojem.
Ještě dnes jmenované druhy zápřahu nevymizely docela a udržely se především při práci na malých pozemcích, ba někdy došlo i k jejich znovuoživení, ale jde jen o přechodné stadium na cestě k maďarskému socialistickému, plně mechanizovanému zemědělství.
a1_Studie známého izraelského badatele o oradlech dotýká se území,
která patří k nejstarším kolébkám zemědělství, a proto i zápřahu
dobytka. Pravěku zemědělství v Izraeli se také autor věnuje v úvodu
studie; z různých údajů vyplývá, že se v dávných dobách Izraele
používalo volského zápřahu především k orbě.
Dvojité jařmo, které se vyvíjelo po tisíciletí na území Izraele, bylo
kohoutkového typu, s dvěma páry příček, opatřenými na dolních koncích provazy. Zvláštností příček je jejich vyhnutí na vnější stranu.
Ostatní zařízení je podobné jako u této formy kohoutkového jařma
v jiných zemích. Autor líčí pak způsob zapřahání dobytka do jařma,
který je také podobný jako jinde.
Pro orbu v olivových hájích a na vinicích se již ve starších dobách
používalo poněkud kratšího dvojitého jařma. Kromě toho se vyskytovalo zapřahání do zmíněné formy jařma u saní na mlácení
obilí. Jařmo bývalo spojeno se zapřaženým nástrojem pomocí
ležadla, které na zadním konci se pohyblivě připojovalo k hřídeli
orebného nástroje, vpředu se jhem prostřednictvím dřevěného
hřebíku a houžve. Podobně jako mnohde jinde se svořeň dával do
různých otvorů (byly zpravidla čtyři), a tak se regulovala současně hloubka orby. U saní na mlácení se zapojovalo ležadlo do kruhu
uprostřed předku.
Tradiční jařmo v Izraeli se vyrábělo obyčejně z měkkého dřeva (pinie, topolu atd.), příčky z tvrdého dřeva, hlavně dubu. and a2_Jařmo pro osly mělo zvláštní podušku, naplněnou slamou, která byla připevněna na šíji zvířete pod jařmem. Navzdory přísným zákazům židovského zákona, praktikoval se společný zápřah vola a osla, poměrně řidší byl společný zápřah vola a velblouda.
Během 19. století nastaly v zápřahu na území Izraele změny, a to v
souvislosti s kolonizací různého obyvatelstva, především však
evropského, z Německa, z Bosny a z Kirgizie, konečně i s imigrací
židovského obyvatelstva a rozvojem zemědělského vzdělání. Autor
pak popisuje jednotlivé formy jařem, přinesených do Izraele novými
usedlíky. Další vliv vykonala stavba komunikací, nové druhy povozů,
zavádění nových druhů tažných zvířat, především koně a mula. Tento
vývoj probíhal do první světové války, kdy koně a muli byli rekvirováni
a dočasně se zase začalo používat k tahu volů. Potom opět probíhal
předešlý vývoj, jenž byl podmíněn i důsledky světového trhu a rozvoje zemědělské ekonomiky. Velikou úlohu sehrálo i zavedení železného pluhu již v r. 1883, který byl svým způsobem revolucí v
tamním hospodářství. To vše mělo vliv na ústup tažných volů ve
prospěch koně a mula, jak je vidět i na připojené tabulce. Zde je
zachycen i stav vývoje po druhé světové válce, který přináší veliký rozmach moderní tažné síly, projevující se zejména v počtu traktorů.
Tyto převládají v rovinách, zatímco v hornatých částech Izraele se
pracuje s mulem. Závěr článku je věnován pak ekonomickým otázkám rozvoje potažní síly v posledním období, který je naprosto
jasně spjat s technickými zkušenostmi a tradicemi evropských
imigrantů.