The article examines the Slovene “progressive” political parties,
treated as the interwar heirs to the 19th century national liberal traditions, and puts forward references to similar parties from the Czech political context. It demonstrates how the dominant position of political Catholicism within the Slovene political landscape also largely determined the ideological profile and political behavior of the main opposing camp. Pronounced “anti-clerical” orientation was thus essential for Slovene (post-)liberals, marking an important difference to their counterparts in the more secularized Czech context. On other hand the appeal to the national idea remained central for both the Slovene and the Czech interwar national liberal heirs. The specificities of progressives’ national politics are discussed in the second section, where it is indicated that the complexities of their Yugoslavist course, being based not
merely on pragmatic considerations, had mostly different underpinnings than the Czechoslovakist conceptions had in the Czech (post-)liberal politics. and Článek zahrnuje poznámkový aparát pod čarou
a1_Na území Jugoslávie existuje pět hlavních forem jařma. Je to za prvé kohoutkové párové jařmo s podhrdelnicí, které zaujímá největší oblast: je rozšířeno v panonske části země, dále v povodí řeky Moravy v Srbsku a v Makedonii. Má řadu variant, pokud jde o vzhled a rozměry, také v terminologii jsou místní rozdíly. Další formou je tzv. obloukové jařmo, které je však územně omezeno: vyskytuje se směrem od Istrie a Slovinska podél jadranského pobřeží až k Albánii a po celé dinárské oblasti (na Černé Hoře a v jejím východním sousedství, v Bosně a Hercegovině, ve vnitřní Dalmácii a v jihozápadním Chorvatsku) i na jihovýchod od dinárské oblasti, roztroušeně v srbském a makedonském Pomoraví. Po stránce názvoslovné je tento typ jednotnější. Třetí forma se od předešlé liší tím. že má vnitřní příčky zahnuté (jde tedy o tzv. jarzmo kulowe podle Moszyńského). Používá se jí na ostrovech severního Jadranu a ojediněle na pevnině. Samorostle zahnutá vnitřní příčka se nazývá kumba. Čtvrtým typem je tzv. forma žebérková (podle Moszyńského); příčky jsou dřevěné nebo železné a dole jsou spojeny provazem. Rozšíření tohoto typu je okrajové: objevuje se v Jadranu, hlavně na tamních ostrovech, častější výskyt má v Makedonii. Oblast nárožního párového jha je v severozápadním Slovinsku, v pohraniční oblasti mezi Jugoslávií a Rakouskem.
Vedle párových jařem je znám v Jugoslávii i zápřah pro jeden kus dobytka. Je to jednak rozpůlené jařmo obloukové, jehož oblasti rozšíření a názvosloví jsou tytéž jako v případě jařma párového. Také jednoduché nárožní jho má podobný poměr ke svému párovému vzoru a předku. Existují též oblasti, ve kterých se mísí jednotlivé formy, jako např. v jižním Srbsku a Makedonii, do jisté míry také ve Slovinsku atd. and a2_Autor se pak zabývá dějinami jařmového zápřahu v Jugoslávii. Staroslovanskou formou jařma byl typ rámový (s podhrdelnicí); ta zatlačila velmi pravděpodobně, tu rychleji, lam pomaleji, původní párové jařmo obloukové - vyobrazení jednoho takového jařma nacházíme v archeologických nálezech známého bulharského politického a kulturního centra Plisky z 10. století. Proces zatlačování obloukového jařma rámovým probíhá vlastně až do dnešní doby a není uzavřen; tento proces je bohatě doložen i lidovou tradicí. Svědectví o dějinách jařmového zápřahu v Jugoslávii jsou na nástěnných malbách a dalších vyobrazeních sakrálního rázu. Zajímavý materiál k otázce historie zápřahu skýtá recentní materiál skupin obyvatelstva, které žijí v etnické izolaci na území jiných národů. Jde např. o jařma chorvatských kolonistů, kteří se v 16. století usadili v jižní Itálii; používají do dnešní doby jařem, která se liší od podobných potažních nástrojů sousedních Italů. Jejich terminologie je převážně slovanská a oblouková forma jařma má týž vzhled jako současná jařma na území, odkud v 16. století Chorvaté emigrovali. Stejně lak lze dokázat přítomnost rámového jařma pro dobu 16. století v západním Chorvatsku na základě národopisného a jazykového materiálu Chorvatů, kteří v oné vysídlili do Gradišče (Burgenlandu). To zároveň svědčí o velké časové a prostorové kontinuitě jednotlivých forem jařmových zápřahů. Ne zcela objasněn e vznik žebérkového jařma v srbském a makedonském území řeky Moravy. Geneticky se váže lato forma podle aulora k jařmu rámovému.
V závěru stati autor zdůrazňuje, že bádání o jařmech v Jugoslávii a vůbec v celé jihovýchodní Evropě má širší kulturně historický dosah.
Autor využívá recenze knihy srbských historiků Mileho Bjelajace a Gordany Krivokapić-Jovičové Příspěvky k odborné kritice: Srbská historiografie a svět. Vliv jugoslávské krize na zahraniční a domácí historiografii k obecnějšímu zamyšlení nad stavem srbské a postjugoslávské historiografie ve světovém kontextu bádání o nejnovějších dějinách jihoslovanských zemí. Autorská dvojice podle něj zastupuje ten proud v srbském dějepisectví, který se dokázal vymanit z omezení národními dějinami, pozitivistické faktografie a nacionálních stereotypů a patří ve své zemi k úplné špičce. Tematické okruhy jejich knihy tvoří stěžejní problémy srbských a jihoslovanských moderních dějin, jako je vznik, existence a příčiny ztroskotání projektu společného jugoslávského státu. Na nich recenzent ukazuje vývojové trendy národních historiografií bývalé Jugoslávie od státní ideologie jugoslávské jednoty a bratrství přes „novou ortodoxii“ antikomunismu a antijugoslávství po rozpadu společného státu a novou politickou instrumentalizaci za balkánských válek až po současnou pluraliazaci přístupů a otevírání horizontů., In his review of this work, whose title translates as ‘Serbian Historiography and the World: The Influence that the Yugoslav Crisis Has Had on Historiography at Home and Abroad. Contributions to Specialist Criticism’, the reviewer offers more general considerations of the state of Serbian and post-Yugoslav historiography in the international context of research on the contemporary history of the South Slav countries. The two authors of the book, Mile Bjelajac and Gordana Krivokapić-Jović, represent, according to the reviewer, a trend in Serbian historiography, which has been able to free itself from the limitations of national history, positivist assimilation of mere facts, and national stereotypes; they are, in short, among the best historians in their country. The range of topics discussed in this volume cover the key problems of modern Serbian and Yugoslav history, such as the origin, existence, and causes of the demise of the shared state of the South Slavs. The reviewer uses these topic areas to show the trends in the development of the national historiographies of the former Yugoslavia, from the state ideology of Yugoslav unity and brotherhood to the ‘new orthodoxy’ of anti-Communism and anti-Yugoslavism, to the break-up of the shared state and the new instrumentalization of politics during the Yugoslav Wars, to the current pluralization of approaches and the opening up of new horizons., [autor recenze] Ondřej Vojtěchovský., and Obsahuje bibliografii
Kniha líčí životy necelých dvou stovek jugoslávských politických emigrantů, kteří se po roztržce mezi Sovětským svazem a Jugoslávií v roce 1948 natrvalo usadili v Československu, aby manifestovali svou věrnost Stalinovi a odpor k Josipu Brozi Titovi. Recenzent oceňuje, že autor do hloubky ukazuje mikrokosmos jejich prostředí, připomínající ghetto, a zpřítomňuje ideologií a vášněmi nasáklou atmosféru zakladatelské fáze komunistického režimu. Z perspektivy „jugoslávského problému“ přitom nasvětluje některé vztahy a mechanismy fungování komunistické diktatury v Československu, a právě tento druhý rozměr podle recenzenta povyšuje práci na zřetelně nadstandardní úroveň. Za jedinou výraznější slabinu pokládá chybějící teoretické zakotvení výkladu., This publication considers the lives of almost 200 Yugoslav political exiles, who, after the rift between the Soviet Union and Yugoslavia in 1948, settled permanently in Czechoslovakia, where they could manifest their loyalty to Stalin and opposition to Josip Broz Tito. The reviewer appreciates that depth with which the author discusses the microcosm these exiles lived in, which in some respects resembled a ghetto, and he presents a vivid picture of the ideology and the atmosphere, fraught with passion, of the founding phase of the Communist régimes. Considering the ‘Yugoslav Question’, he casts light on some relations and mechanisms in the operation of the Communist dictatorship in Czechoslovakia, and it is this second dimension, according to the reviewer, which elevates the work clearly above the usual standards. One of the marked weak points, according the reviewer, is the absence of a theoretical basis of the interpretation., [autor recenze] Přemysl Houda., and Obsahuje bibliografii
Th is paper looks at the women in and around the Yugoslav philosophical journal Praxis (1964–1974), some of whom would later become leading feminist activists in Yugoslavia during the late 1970s and 1980s. Th ese women, while being students of philosophy, mediated knowledge from abroad by reviewing and commenting on new publications from the West. Since translations of these books were not yet available in Yugoslavia, the role these women played as reviewers can be highlighted as important to how Praxis and the journal’s associated summer school became international platforms for the exchange of ideas between the mid-1960s and the early 1970s. In presenting the role of women in the journal Praxis, this paper engages with an issue concerning the presence of female intellectual authors as producers of knowledge. Th us, it points out further possible areas of research in gender history and the history of the Left.
Recenzent podrobně komentuje práci dvojice chorvatských autorů (otce a syna), která pětatřicet let po smrti Josipa Broze Tita (1892-1980) jako první jeho životopis plně obstojí před všemi vědeckými nároky. Biografie podle něj imponuje nejen svým rozsahem, ale i komplexností, vyvážeností, faktografickou přesností, přesvědčivostí úsudku a v neposlední řadě čtenářsky velmi přitažlivým podáním. Recenzent vyzvedává širokou znalost a příkladné využívání pramenů, třebaže autoři neprováděli archivní výzkum, důkladnou pozornost věnovanou všem důležitým epizodám Titovy politické kariéry, citlivé vykreslení jeho privátního života a schopnost najít nesamozřejmé hranice mezi osudy a činy dlouholetého jugoslávského vůdce a poválečnými dějinami Jugoslávie, aby zůstal zachován biografický žánr. Respekt si podle jeho mínění většinou zaslouží i názorová nekonformita autorské dvojice, která nejednou směřuje proti většinovým, nacionálně zatíženým výkladům historie v současném Chorvatsku, třebaže jim v dílčích problémech podléhají. Přestože autoři řadu Titových činů a rozhodnutí hodnotí značně kriticky (například represe vůči oponentům po ustavení socialistické Jugoslávie, a zvláště konfliktu se Stalinem), představují jeho osobnost a historickou úlohu v zásadně pozitivním světle. Přisuzují mu rysy státnické velikosti, jako například mimořádnou politickou intuici, odvahu, schopnost sjednocovat etnicky různorodou společnost a vytvořit z ní funkční státní celek. Za vrcholné momenty Titovy dráhy autoři pokládají partyzánskou válku proti německo-italské okupaci a nezávislý politický kurz Jugoslávie navzdory nátlaku Stalina a východního bloku., The author looks in detail at this work by two Croatian authors, father and son, which, published 35 years after his death, is the first biography of Josip Broz Tito (1892-1980) to fully meet all scholarly standards. The biography, according to the reviewer, impresses the reader not only by its considerable lenght, but also by its comprehensiveness, balance, factual precision, convincing judgements, and, last but not least, readability. The reviewer praises the authors´ great knowledge of the topic and their exemplary handling of the sources. Although they did not work in archives, they have paid careful attention to all the important episodes of Tito´s political career, sensitively portraying his private life, and identifying the subtle boundaries between, on the one hand, the life and deeds of the man who held power in Yugoslavia for so many years and, on the other, the post-war history of Yugoslavia, while keeping within the bounds of the biography genre. The authors merit respect, according to the reviewer, for their mostly nonconformist opinions, which are frequently aimed against nationalistically burdened interpretations of the majority in Croatia today, though on some questions they too succumb to them. Although the authors are considerably critical of many of Tito´s actions and decisions (for example, his repression of opponents after the establishment of socialist Yugoslavia and particularly the conflict with Stalin), they present the man and his historiccal role in an essentially positive light. They attribute to him features of great statesmanship, for example, his extraordinary political intuition, mettle, and ability to unite an ethnically diverse society and make it into a functioning state. The high points of Tito´s career, according to the authors, were the partisan war against the German-Italian occupation and the independent political course for Yugoslavia in the face of pressure from Stalin and the Eastern bloc., [autor recenze] Jan Pelikán., and Obsahuje bibliografické odkazy
Recenzent představuje Jože Pirjevce jako významného a vlivného slovinského historika, který má za sebou řadu zdařilých knih, zejména o dějinách Jugoslávie ve 20. století. Nedávnou biografii Josipa Broze Tita k nim ale přes její výjimečný úspěch ve Slovinsku neřadí. Za její přednosti sice považuje velmi čtivý styl a faktografickou spolehlivost, trpí však podle něj žánrovou neujasněností, spojující nepříliš ústrojně biografii Tita a jeho blízkých spolupracovníků s obecnými dějinami federativní Jugoslávie, a hlavně absencí výzkumu v podstatných bělehradských archivech a nekritickým využíváním publikovaných memoárů. Zatím podle jeho názoru neexistuje opravdu kvalitní životopis Josipa Broze Tita a postjugoslávské národní historiografie s výjimkou srbské, přesněji řečeno některých bělehradských historiků, přispěly ke kritickému poznání soudobých dějin Jugoslávie jen velmi málo. and [autor recenze] Jan Pelikán.
Associations of foreigners are generally presented as platforms for meetings, information exchange and social networking. But they are also cultural identity holders and centres for altruistic help and solidarity. During the integration process the associations of foreigners may as well help to reduce the socio-economic disorientation of immigrants in the host society and to facilitate the insertion of immigrants in the labor market.