This paper presents the most frequent marked position of attribute in Čapek’s novel Hordubal - the postposition of the unextended congruent adjective attribute - in its functions in the novel text. The inverse position of adjective attribute is mainly used to epmhasize the semantics of the postpositional adjective or its leading noun and for the contrastive accenting of the postposed attribute. It also works as a vehicle for poetisation and vivification of the text or is motived by the rhythm of the sentence. The postpositions used by Čapek are confronted with the translation solutions of three different German authors, that have translated the novel into German during several periods of the 20th century. The extent of preservation of the form and the function of the Czech postpositions in the translation process is evaluated. Special attention is paid to the efforts of the German translators to reproduce Čapek’s word order. and Příspěvek představuje nejčastější příznakové postavení atributu v Čapkově románu Hordubal - postpozici nerozvitého shodného adjektivního přívlastku - v jejích funkcích v textu díla. Inverzní postavení přívlastku je užito zejména ke zdůraznění sémantiky postponovaného adjektiva či jeho řídícího substantiva a ke kontrastivnímu vyzdvižení postponovaného atributu. Postpozice přívlastku je také prostředkem poetizace a oživení textu nebo je motivována rytmicky. Čapkem užité postpozice jsou konfrontovány s překladatelskými řešeními tří německých autorů, kteří román v různých obdobích 20. století přeložili do němčiny. Je posuzována míra zachování formy a funkce těchto postpozic při překladu. Zvláštní pozornost je přitom soustředěna na snahy překladatelů o napodobení Čapkova slovosledu.
Cílem studie bylo prozkoumat zpracování pádových a slovosledných vodítek u tříletých a pětiletých dětí pomocí metody vizuální preference v reálném čase. Děti poslouchaly jednoduché tranzitivní věty, které začínaly buď podmětem nebo předmětem, a zároveň sledovaly dvojici obrázků. Jeden z obrázků odpovídal slyšené větě, druhý zobrazoval stejnou akci, při které ale byly role aktérů prohozené. U tříletých dětí analýza dat ukázala nevýznamnou preferenci pro cílový obrázek během prezentace posledního slova. V žádném ze sledovaných intervalů věty nebyl zjištěn statisticky významný vliv experimentální podmínky. U pětiletých dětí byla nalezena významná preference pro cílový obrázek. Nepřítomnost statisticky významného vlivu experimentální podmínky naznačuje, že pětileté děti nemají výraznější problémy s porozuměním větám, které mají převrácený slovosled. Předkládaná studie popisuje první zkušenosti s danou experimentální metodou a popisuje možnosti její implementace.
Jakub Arbes was a well-known Czech writer who died in 1914 and is known as the creator of a specific sort of short novel, called the romaneto. His work, however, is written in a language which is not completely understandable to the contemporary reader. Between the last decade of the 19th century and the first two decades of the 20th century the Czech literary language changed rapidly and significantly in its morphology (e.g. the forms of noun cases), syntax (e.g. the structure of the passive), the lexicon (the meanings of many words and the styles ascribed to them), as well as word order rules. Supposedly, the classical literary Czech language changed much more substantially than did English, French or German during this period of time. But the reception of the classic Czech literature in the public and among literary historians has not followed this evolution of language as far as the classical Czech literary canon is concerned. Contrary to evident facts, most of the public and the literary historians have resisted the need to translate this outdated system of Czech into the new system of our time. The inevitable result will be the relegation of this literature to the status of museum piece. This article is a first step on the path to a new reception of this outdated Czech literary language.
In the stylization of spontaneous, non-prepared spoken expression in contemporary literary texts (including prose, drama, and even comics), one of the most striking syntactic elements to emerge is the one-syllable word (se, si, sem, sme, ste, mě, mi, tě, ti, bych, by…) at the beginning of an utterance or turn. Sgall and Hronek (1992) call these words enclitics or proclitics, though according to J. Toman (2002) or A. Svoboda (2002) they are not clitics. However, all of these authors consider them to be the result of word-order inversion (Se mu to nepovedlo = ''Nepovedlo se mu to'') or of processes of ellipsis (Bych si taky myslel = ''To bych si taky myslel''). Yet there are likely also other motivations, e.g. phonetic ones related to the specific techniques of spoken expression. This type is common in our research, for example, in the communication of young people engaging in internet chat, i.e. in written texts strongly influenced by spoken expression. With the help of corpora of spoken Czech and literary texts from the Czech National Corpus (SYN2000, SYN2005, SYN2010), the authors found that these one-syllable beginnings of utterances or turns are a striking and non-detachable sign of contemporary colloquial Czech, of authentic Czech dialogues - and thus not merely a myth heavily sustained by Czech authors of literary texts, who make efforts to stylize casual expression.