In Czech thought, Božena Komárková personifies the struggle to set humans free. She developed the problems of freedom with specific re¬ference to human rights. Those were for her not of purely theoretic interest, but rather a principal condition of human progress and dignity. She followed the development of human rights as a specific western unfolding of the Christian idea in confrontation with philosophy. The source of rights cannot refer to humans alone without a reference to transcendence. She based her political philosophy on the analysis of community in Plato and in his Christian heir, Augustine. Her life story testifies to her commitment to humanitarian ideals, confirmed particularly by her civic courage in the time of totalitarian regime. In that spirit, too, she became a signatory of Charta 77. Together with a theological foundation, the philosophical tradition of the first Czechoslovak republic, influenced primarily by the humanistic perspective of T. G. Masaryk, grew in her thought into a powerful educational ethos which remained with her from Nazi prison through subsequent Communist persecution.
Heidegger approaches the problem of evil in an unusual way. He disregards its moral connotations, intending to analyze it as a purely ontological problem intertwined with the concept of nothingness and the forgetfulness of being. A problem with this approach that is frequently commented upon is that it omits the aspect of human responsibility, as it portrays humans merely as passive recipients of fate. The aim of this study is to show that in his 1936 Schelling-Lecture Heidegger approaches the problem of evil in a more complex manner: on the one hand, he portrays evil as a necessary part of being; on the other hand, he leaves a certain space for decision making. This dimension, mostly overlooked in the literature, is highlighted in the study by means of three main steps: 1) analyzing the relevant paragraphs of Heidegger’s Schelling-Lecture; 2) identifying the inconsistencies that emerge in these paragraphs; and 3) offering a coherent interpretation of evil as a real possibility of human freedom. and Heidegger k problému zla pristupuje nezvyčajným spôsobom. Odhliada od jeho morálnych konotácií a chce ho analyzovať ako číro ontologický problém, prepojený s konceptom ničoty a zabudnutosti bytia. Často komentovaným problémom tohto poňatia je, že v ňom absentuje aspekt ľudskej zodpovednosti, keďže človeka zobrazuje len ako pasívneho prijímateľa údelu. Cieľom tejto štúdie je ukázať, že Heidegger v prednáškovom cykle k Schellingovi z roku 1936 pristupuje k problému zla diferencovanejším spôsobom: Na jednej strane označuje zlo za nevyhnutnú súčasť bytia, na strane druhej človeku ponecháva určitý priestor na rozhodovanie. Tento, v literatúre väčšinou prehliadaný, rozmer prednáškového cyklu je v štúdii vyzdvihnutý prostredníctvom troch základných krokov: 1) analýzou príslušných paragrafov prednáškového cyklu k Schellingovi; 2) identifikovaním rozporov, ktoré sa objavujú v týchto paragrafoch; a 3) ponúknutím koherentnej interpretácie zla ako reálnej možnosti ľudskej slobody.
My aim in this paper is to illuminate the question of how vicarious feeling is possible, by advancing our understanding of vicarious emotions. I address this problem by classifying the reactive attitude into two categories: the vicarious, and the self-reactive. I argue that guilt is constitutively tied to personal responsibility and that the appropriateness of vicarious feeling of group harm derives from a reflection on the appropriateness of our own reactive attitude, that is, vicarious reactive attitude, e.g., indignation or outrage.
Informovaný souhlas je fundamentální etická i právní doktrína, která má ochraňovat práva pacienta. Filosofové a právníci vytvořili množství odborné literatury, která se zabývá otázkou autonomie, sebe-určení v kontextu informovaného souhlasu. Primárním cílem tohoto článku je provést historickou analýzu, vycházející z empirických studií, přičemž předmětem zkoumání budou historické prameny popisující vztah mezi pacientem a lékaře. Při tomto historickém zkoumání je třeba mít stále na vědomí, že informovaný souhlas je hybridní koncept – skládá se totiž z prvku lékařovy povinnosti sdělovat informace pacientovi a z pacientovy vůle podstoupit léčbu. V tomto článku se pokusím analyzovat oba tyto koncepty. Historická analýza pak poodkrývá, že vztah lékaře a pacienta byl založen na „paternalistickém“ konceptu, doktoři chtěli činit dobro pro své pacienty, aniž by se jich ptali na názor a přenášeli na ně rozhodovací pravomoc. Historie medicínské etiky se odvíjela od Hippokratovské přísahy. V starověké i středověké medicíně není pacient přizván do procesu rozhodování o jeho léčbě. V moderní éře by tomu mělo být jinak. Má však jít o radikální změnu? V článku jsou zkoumany dvě odlišné interpretace vztahu lékaře a pacienta v historickém kontextu, teze obhajovaná Martinem Pernickem a druhá zastávaná psychiatrem Jay Katzem. Katz mluví o „tichém světu lékaře a pacienta“, který přetrvával minimálně do druhé poloviny 20. století. Pernick nesouhlasí. Podle ně koncepty pravdomluvnosti vůči pacientovi, s čímž souvisí i snaha dosáhnout souhlasu pacienta s navrženou léčbou, jsou přítomny již minimálně v 18. století. Článek srovnává obě teze a vyvozuje etické závěry. and Informed consent is the fundamental ethical and legal doctrine that protects the patient's rights. Philosophers and lawyers have created an enormous literature addressing the themes of personal autonomy, self-determination, and informed consent. Firstly, this article makes a historical research based on some empirical studies, searching for historical sources of doctor – patient relationship. Informed consent is a little bit hybrid concept which speaks both to physicians´ disclosure obligations and patients´ willingness to undergo a particular treatment. Both elements and their historical background shall be analysed in this article. The brief history of doctor-patient communication seems to be based on paternalistic approach. Throughout the ages physicians believed that they should make treatment decisions for their patients. This conviction inheres in the Hippocratic Oath. The patient is not mentioned as a person whose ability and judgment deserve consideration, at least in the antique and medieval ages. We can find slide different opinions on communication between doctor and patient in modern era. Two recently framed and competitive historical analyses illustrate the difficulty of amassing historical evidence about informed consent and its historical justifications. The two theses have been ably defended by historian Martin S. Pernick and psychiatrist Jay Katz. Katz speaks about “the silent world of doctor and patient”, which persists at least till the second half of 20th century. By contrast, Pernick concludes, after a thorough examination of a wide variety of nineteenth-century sources, that "truth-telling” and “consent-seeking” have long been part of an indigenous medical tradition, based on medical theories that taught that knowledge and autonomy had demonstrably beneficial effects on most patients' health.
Veda a technológie idú neuveriteľnou rýchlosťou dopredu. Napriek tomu má zdravotnícky systém veľa nedostatkov a medicínske chyby sa stávajú neustále. V posledných rokoch sa pozornosť upriamuje na zlepšenie kvality zdravotnej starostlivosti. Podľa štatistík z národných štúdií v rôznych európskych krajinách, 8 – 10 % chýb je spôsobené ľudským faktorom. V tomto texte som prebrala najzákladnejšie koncepty individuálnej a kolektívnej zodpovednosti a poukazujem na to, že v zdravotníckom systéme sú jednotlivci častokrát súčasťou tímov a nie je možné jednoznačne určiť individuálnu zodpovednosť. Napriek tomu prevladajúca kultúra viny smeruje k sankciovaniu jednotlivca. Domnievam sa, že aktuálnosť témy na Slovensku aj v Českej republike je posilnená zvyšujúcim sa počtom prípadov pochybení, ktoré sú rozoberané v médiách. Preto poukazujem aj na možný dopad médií a kultúry viny na zdravotníckeho profesionála, ktorý pochybí, a zároveň dochádzam k záveru, že obviňovanie jednotlivca nerobí systém bezpečnejším. Naše zameranie by skôr malo smerovať na preukázanie, že jednotlivec môže byť neopatrný. Ale ak sa už stane chyba, apelovať by sme mali na zlepšenie systému a prevenciu pred rovnakými chybami. Iba takto dokážeme premeniť kultúru viny na kultúru bezpečnosti a zlepšiť zdravotnú starostlivosť. and The science and technology are evolving incredibly fast. Despite that, the healthcare system has a lot of insufficiencies and medical failures happen consistently. In recent years the focus has been on increasing the quality of healthcare. According to statistics from national studies from different European countries, 8 to 10 % of mistakes are being caused by the human factor. In this text I discuss the most fundamental concepts of individual and collective guilt and point out that in healthcare system are individuals often part of a team and it is not possible to determine unambiguously the individual responsibility. In spite of this the dominant culture of guilt tends to penalize the individual. In my opinion, the urgency of this topic in Slovakia and The Czech Republic is emphasized by the increasing number of cases of failure which are being discussed in the media. Therefore I point out even possible impact of media and the guilt culture on the medical professional who fail and simultaneously I conclude that blaming the individual does not make the system safer. Our focus should rather be centred on showing that an individual can be incautious. However when the mistake happens we should appeal to improving the system and a prevention of this type of mistakes. Only this way we can change the culture of guilt to a culture of safety and improve the healthcare.
Surrogacy is (yet) the most risky assisted reproduction procedure. However, while health risks are the same as for routine assisted reproduction procedures, psychosocial, ethical and legal problems are much bigger. In order to reduce the probability of problems, the Section of Assisted Reproduction of the ČGPS ČLS prepared recommendations on who is acceptable as a surrogate mother and under what circumstances. She should have a recommendation from a lawyer, a psychologist, a psychologist, a gynecologist, a general practitioner, or another specialist. Our text is an analysis of whether the large number of experts sharing responsibility for the procedure will guarantee risk reduction. A phenomenon known as the "bystander effect" serves as a model. and Náhradní mateřství je (zatím) nejrizikovější procedurou asistované reprodukce. Zatímco ovšem zdravotní rizika jsou stejná jako u běžných procedur asistované reprodukce, psychosociální, etická a právní jsou výrazně vyšší. Aby snížila pravděpodobnost problémů, vypracovala Sekce asistované reprodukce ČGPS ČLS doporučení, koho a za jakých okolností akceptovat jako náhradní matku; k její osobě by se měl vyjádřit právník, psycholog, gynekolog, praktický lékař, případně další specialista. Náš text je analýzou, zda je velký počet odborníků sdílejících odpovědnost za proceduru zárukou snížení rizik. Jako model nám slouží jev známý pod názvem „efekt přihlížejícího“.
The source of increased danger in medicine is the basis of responsibility without guilt. Medical staffcan bear responsibility without guilt while carrying out medical activities.
This paper focuses on three theories of personal identity that incorporate the idea that personal identity is the result of a person’s adopting certain attitudes towards certain mental states and actions. I call these theories subjective theories of personal identity. I argue that it is not clear what the proponents of these theories mean by “personal identity”. On standard theories, such as animalism or psychological theories, the term “personal identity” refers to the numerical identity of persons and its analysis provides the persistence conditions for persons. I argue that if the subjective theories purport to provide a criterion of numerical personal identity, they fail. A different interpretation may suggest that they purport to provide a non-numerical type of identity for the purpose of providing plausible analyses of certain identity-related practical concerns. I argue that the criteria the subjective theories provide fail to capture several of the identity-related concerns. As a result, this interpretation must be rejected as well., Tato práce se zaměřuje na tři teorie osobní identity, které zahrnují myšlenku, že osobní identita je výsledkem toho, že člověk přijímá určité postoje k určitým duševním stavům a činnostem. Tyto teorie nazývám subjektivními teoriemi osobní identity. Tvrdím, že není jasné, co zastánci těchto teorií znamenají „osobní identitou“. Na standardních teoriích, jako jsou zvířecí nebo psychologické teorie, se termín „osobní identita“ vztahuje na numerickou identitu osob a její analýza poskytuje podmínky vytrvalosti pro osoby. Tvrdím, že pokud subjektivní teorie mají za cíl poskytnout kritérium numerické osobní identity, neuspějí. Jiný výklad může naznačovat, že mají za cíl poskytnout nečíselný typ identity za účelem poskytnutí věrohodných analýz určitých praktických problémů souvisejících s identitou. Tvrdím, že kritéria subjektivních teorií nedokážou zachytit několik problémů souvisejících s identitou. V důsledku toho musí být tento výklad rovněž zamítnut., and Radim Bělohrad
Článek se pokouší popsat některé dotyky Viktora Knapa s obchodním právem. Ukazuje, že Knappův civilistický zájem a jeho pozdější příklon k axiomatické předurčenosti soukromého práva nutně ovlivňují i jiná odvětví práva civilního. Ač bylo dále diskutované koncernové právo Knappově pozornosti vzdálené, přesto i v něm platí obecné úvahy, které Knapp vyslovil u jiných příležitostí. Koncernové právo je totiž také jen projevem autonomie vůle a zákon reguluje na jeho možné dopady, resp. se snaží předcházet těm negativním, nechtěným. Svoboda jednotlivce musí být ctěna i zde, zejména je-li hospodářská podstata koncernu sice užitečná, ale také nutně svazující. Má-li právní norma omezující pravidla, ba dokonce pravidla deliktní, není možné je číst extenzivně, aniž by byly na stůl položeny jasné důvody, že je taková argumentace hodnotově nutná a správná. and The article attempts to describe the influence of Viktor Knapp on commercial law. It shows that the civilistic interest of Viktor Knapp and his subsequent shift to the axiomatic predetermination of private law, necessarily affected other sectors of civil law. Although the law in question was far from the scope of Knapp’s attention, his general considerations are nonetheless reflected in it. The Law on Corporate Groups is a manifestation of the autonomy of will; the law regulates only its possible negative impacts, respectively tries to avoid them. Individual liberty must remain protected
even within corporate groups, especially if the economic reality of concern is useful, but also binding. If the legal system contains restrictive rules, even tort rules, they can’t be interpreted broadly, without clear reasons that such arguments are necessary and proper being put on the table.