Popper opakovaně tvrdí, že aby teorie mohla rozvinout svůj plný potenciál, musí kritické fázi testování předcházet krátká dogmatická fáze. Někdy zachází Popper ještě dál a uznává dokonce nezbytnost dogmatismu pro rozvinutí kritického myšlení. To jsou znepokojivá tvrzení, která podrývají Popperův metodologický princip falsifi kace. Kritický racionalismus je založen na nesmiřitelném postoji k dogmatismu z logických důvodů (justifi kace je logicky neplatná), z evolučních důvodů (dogmatismus nepřispívá k růstu vědění) i z ideologických důvodů (dogmatismus je typický pro totalitární režimy). Popper není schopen defi novat žádné objektivní měřítko, jak by se měl dogmatismus správně dávkovat, a tak otvírá prostor pro jeho nekontrolovatelné šíření. Kritičnost tak přestává být nekompromisním normativním principem a konstitutivním rysem racionality. and At various occasions Popper states that in order for a theory to show its strength “certain amount” of dogmatism must precede the critical testing phase. He even argues that dogmatism is a necessary precondition of criticism. Th ese are alarming statements, undermining Popper’s methodological imperative of falsifi - cation. Critical rationalism is based on a strict opposition to dogmatism for logical reasons (justifi cation is impossible), for evolutionary reasons (justifi cation blocks the growth of knowledge), and for ideological reasons (dogmatism encourages totalitarianism). Popper cannot provide any objective criterion defi ning the proper dosage of dogmatism and thus opens doors to its uncontrolled expansion. Criticism thus ceases to be the non-negotiable normative principle and the inviolable standard of rationality.
The rules that govern human societies can form systems which are more than mere sums of the rules of which they consist. If the rules interlock in a certain suitable way, they may form a framework opening up a new ''normative space'', in which we can carry out brand new actions, actions that cannot be carried out outside of the space. Such frameworks, I am convinced, constitute our specifically human world; and acting within the corresponding spaces then amounts to what many philosophers have called human practices. This contribution aims at investigating the conceptual foundations on which we could build accounts of how practices emerge, how they can function and what are the consequences of their recognition for the understanding of our human nature., Pravidla, kterými se řídí lidské společnosti, mohou tvořit systémy, které jsou více než pouhými souhrny pravidel, z nichž se skládají. Pokud se pravidla nějakým způsobem vhodným způsobem propojí, mohou vytvořit rámec otevírající nový ,,normativní prostor'', ve kterém můžeme provádět zcela nové akce, akce, které nelze provádět mimo prostor. Tyto rámce, jsem přesvědčen, tvoří náš specificky lidský svět; a působení v odpovídajících prostorech pak odpovídá tomu, co mnozí filosofové nazvali lidskými postupy . Cílem tohoto příspěvku je zkoumání konceptuálních základů, na kterých bychom mohli stavět účty o tom, jak se praxe objevuje, jak mohou fungovat a jaké jsou důsledky jejich uznání za pochopení naší lidské přirozenosti., and Jaroslav Peregrin
In this paper, I make the case for voluntary euthanasia of adults. My position is that this kind of euthanasia can be rationally justified. Firstly, I present an argument in favour of rationality of suicide and propose a set of general conditions for a rational suicide. Secondly, I argue that if suicide can be rational, then euthanasia can be rational. Then I anticipate counter-arguments against my position and suggest their refutations. I answer the following objections: that i) it is not possible to preferentially compare life and death and prefer the latter; that ii) it is not possible for life to not be worth living; and that iii) the judgement, that life is not worth living, is necessarily irrational. Concerning objection i) I show that it is possible to preferentially compare life and death and prefer the latter; concerning ii) I show that two possible justifications for this objection are untenable; and concerning iii) I show that three possible justifications for this objection are untenable. Finally, I conclude that euthanasia can be rational., V tomto článku obhajujem názor, že dobrovoľná eutanázia dospelých môže byť racionálna. Najprv ponúknem argument v prospech racionálnosti sebausmrtenia a následne navrhnem všeobecnú sadu podmienok pre racionálne sebausmrtenie. Potom argumentujem, že ak môže byť sebausmrtenie racionálne, tak aj eutanázia môže byť racionálna. Následne anticipujem námietky a reagujem na ne. Odpovedám na námietky, že i) nie je možné preferenčne porovnávať život a smrť a preferovať smrť; že ii) nie je možné, aby život nebol hoden žitia; a že ii) súd, že život nie je hoden žitia, je nevyhnutne iracionálny. Ohľadom námietky i) ukazujem, že je možné preferenčne porovnávať medzi životom a smrťou a preferovať smrť, ohľadom ii) ukazujem, že dva možné spôsoby zdôvodnenia tejto námietky nie sú udržateľné a ohľadom iii) ukazujem, že tri možné spôsoby zdôvodnenia tejto námietky nie sú udržateľné. Nakoniec uzatváram, že eutanázia môže byť racionálna., and Obsahuje bibliografické odkazy
According to a classic position in analytic philosophy of mind, we must interpret agents as largely rational in order to be able to attribute intentional mental states to them. However, adopting this position requires clarifying in what way and by which criteria agents can still be irrational. In this paper I will offer one such criterion. More specifically, I argue that the kind of rationality methodologically required by intentional interpretation is to be specified in terms of psychological efficacy. Thereby, this notion can be distinguished from a more commonly used notion of rationality and hence cannot be shown to be undermined by the potential prevalence of a corresponding kind of irrationality. and Podle klasické pozice v analytické filozofii mysli musíme interpretovat agenty jako velmi racionální, aby jim bylo možno přiřadit úmyslné duševní stavy. Přijetí tohoto postoje však vyžaduje vyjasnění toho, jakým způsobem a jakými kritérii mohou být agenti stále iracionální. V tomto článku nabídnu jedno takové kritérium. Konkrétněji argumentuji, že druh racionality, který je metodologicky vyžadován záměrným výkladem, musí být specifikován z hlediska psychologické účinnosti. Tímto způsobem lze tento pojem odlišit od běžně používaného pojetí racionality, a proto nemůže být prokázán, že je podkopán potenciální prevalencí odpovídajícího druhu iracionality.
It is commonly thought that one is irrationally akratic when one believes one ought to F but does not intend to F. However, some philosophers, following Robert Audi, have argued that it is sometimes rational to have this combination of attitudes. I here consider the question of whether rational akrasia is possible. I argue that those arguments for the possibility of rational akrasia advanced by Audi and others do not succeed. Specifically, I argue that cases in which an akratic agent acts as he has most reason to act, and cases in which an akratic agent achieves a kind of global coherence he wouldn’t have achieved had he instead formed intentions in line with his best judgment, do not establish the possibility of rational akrasia. However, I do think that rational akrasia is possible, and I present two arguments for this thesis. The first argument involves a case in which one is incapable of revising one’s belief about what one ought to do, where one also acknowledges this belief to be insufficiently supported by the evidence. The second argument involves a case in which one rationally believes that one ought to have an akratic combination of attitudes., To je obyčejně si myslel, že jeden je nesmyslně akratic když někdo věří, jeden mít F , ale nemá v úmyslu F . Nicméně, někteří filozofové, následovat Roberta Audi, argumentovali, že to je někdy rozumné mít tuto kombinaci postojů. Zvažuji otázku, zda je možná racionální akrasie . Tvrdím, že tyto argumenty týkající se možnosti racionální akrasie, kterou Audi a další předložili, nejsou úspěšné. Konkrétně tvrdím, že případy, ve kterých akratický agent jedná, když má nejvíc důvodů jednat, a případy, ve kterých akratický agent dosahuje určitého druhu globální soudržnosti, kterého by nedosáhl, kdyby místo toho vytvořil úmysly v souladu s jeho nejlepším úsudkem , nezavádějí možnost racionálníakrasia . Myslím si však, že racionální akrasie je možná a předkládám dva argumenty pro tuto práci. První argument se týká případu, kdy člověk není schopen revidovat svou víru v to, co by měl člověk dělat, a zároveň uznává, že tato víra není dostatečně podložena důkazy. Druhý argument se týká případu, ve kterém se člověk racionálně domnívá, že člověk by měl mít akrativní kombinaci postojů., and John Brunero
Claims that emotions are or can be rational, and crucially enabling of rationality, are now fairly common, also outside of philosophy, but with considerable diversity both in their assumptions about emotions and their conceptions of rationality. Three main trends are worth picking out, both in themselves and for the potential tensions between them: accounts that defend a case for the rationality of emotions A) by assimilating emotions closely to beliefs or judgements; B) in terms of the very features that traditional views of emotions as irrational/a-rational emphasized; C) by arguing that emotions exhibit a more sui generis kind of rationality, often one based on a narrative or dramaturgic ''inner logic''., Tvrdí, že emoce jsou nebo mohou být racionální a rozhodně umožňující racionalitu, jsou nyní poměrně běžné, i mimo filosofii, ale se značnou rozmanitostí jak v jejich předpokladech o emocích, tak v jejich pojmech racionality. Tři hlavní trendy stojí za to vyzvednout, a to jak v sobě, tak i pro potenciální napětí mezi nimi: účty, které obhajují případ racionality emocí A) tím, že se emoce úzce přizpůsobují vírám nebo úsudkům; B) z hlediska samotných rysů, které tradiční názory na emoce považují za iracionální / racionální; C) argumentací, že emoce vykazují více sui generis druh racionality, často založené na narativní nebo dramaturgické ,,vnitřní logice''., and Sophie Rietti
The present study investigates how Flemish middle school mathematics teachers make sense of schoolperformanfeedback data from low-stakes, external standardised tests. We take an in-depth look into the interpretive steps they take, based on a conceptual model that integrates intuitive and rational aspects of individual and collective sensemaking and empirical data collected in semi-structured interviews. We describe the nature of these sensemaking processes and consider the impact of influencing factors. Our findings demonstrate that the mere availability of school performance feedback data does not spontaneously spark sensemaking, nor does it necessarily lead to improvements in instructionalpractice. Teachers' sensemaking of schoolperformancefeedback data appears to be a largely intuitive process, grounded in external attributions and absent of triangulation. Challenges regarding expertise and lack of inquiry-based attitude and commitment result in superficial and often incorrect interpretations of the data that tend to remain uncorrected as teachers barely engage in collaborative professional dialogue about the data.
In this paper I will propose that the unpalatable consequences of narrow-scope principles are not avoided by altering the scope of the principle but by changing the kind of conditional. I argue that a counterfactual conditional should do the trick and that the rational requirement of modus ponens can be understood as something like a ''Ramsey test'' on this conditional., V tomto příspěvku navrhnu, aby nedocházelo k nežádoucím důsledkům zásad úzkého rozsahu tím, že se změní rozsah této zásady, ale změnou druhu podmíněnosti. Domnívám se, že kontrafaktuální podmíněnost by měla dělat trik a že racionální požadavek modus ponens může být chápán jako něco jako ,,Ramseyho test'' na tomto podmíněném., and David Botting
People who do not act on their judgments regarding what they ought to do-their practical judgments-are often considered weak-willed, especially when the judgment is made at a time when the act it favors is plainly possible. Is this a kind of practical irrationality, perhaps due to an incoherence between practical reason, which should guide intention and action, and behavior that fails to conform to a guiding directive? More generally, do normative beliefs with the same kind of self-directive content as practical judgments possess the same sort of rational authority, if indeed they must have any such authority? At least since Aristotle, weak-willed action has often been considered irrational. This paper indicates why that view is plausible, but also why it is too strong. The paper shows how the practical authority of normative judgments can be overridden and why, on the theory of rational action suggested by analysis of such cases, certain initially plausible action-guiding principles are too strong. The concluding part of the paper briefly indicates how that theory can do justice to the analogy between practical and theoretical reason and to the essential connection between the two., Lidé, kteří nečiní podle svých úsudků ohledně toho, co mají dělat - jejich praktických úsudků - jsou často považováni za slabé, zejména když je rozsudek učiněn v době, kdy je čin, který upřednostňuje, jasně možný. Je to taková praktická iracionalita, možná kvůli nesouladu mezi praktickým důvodem, který by měl vést záměr a jednání, a chování, které neodpovídá hlavní směrnici? Obecněji řečeno, mají normativní přesvědčení se stejným druhem sebeobsahu, jako jsou praktická rozhodnutí, stejný druh racionální autority, pokud skutečně musí mít takovou autoritu? Přinejmenším protože Aristotle, slabě-chtěl akce často byl považován za iracionální. Tento článek ukazuje, proč je tento pohled věrohodný, ale také proč je příliš silný. Příspěvek ukazuje, jak může být praktická autorita normativních úsudků potlačena a proč na teorii racionálních kroků navrhovaných analýzou takových případů jsou některé z původně věrohodných principů, které vedou k akci, příliš silné. Závěrečná část práce stručně naznačuje, jak tato teorie může spravedlivě odpovídat analogii mezi praktickým a teoretickým důvodem a podstatným spojením mezi nimi., and Robert Audi
This text discusses the notion of rationality with respect to economics. First, it states the essential meanings of this notion and then goes on to the possibilities of rationality, which is a synonym for the effectiveness of human action. It distinguishes three types that may correspond to this meaning, where each type is unique and independent of the other two. In the end, it relates the presented typology to the work of Ludwig von Mises. His radical ap¬proach provides for good instruction of the sides of economic thought that I want to call attention to. Economics as a deductive science is interested in very strong assumptions about human action, and ambiguities about the notion of rationality provide for rhetorical tactics that can justify it. Elucidation of the notion and the presented typology of the meanings and assumptions of rationality should contribute to the revelation of these tactics. and Vít Horák.