Stať se u příležitosti 100. výročí narození V. Knappa (1913–1996), který zasáhl do různých právnických disciplín, zabývá jeho působením na poli občanského práva. Knapp zůstává v mysli široké právnické veřejnosti především jako civilista. Autor má za to, že to je hlavně proto, že Knapp za svého života podstatně ovlivnil podobu učebnic občanského práva vydávaných v Československu a později v Česku od r. 1953 do r. 1995, ať již jako jejich hlavní redaktor, nebo významný spoluautor. Hlavní vědecké Knappovy práce (monografie) z oboru civilního práva – o vlastnictví, zániku obligací a systému občanského práva –vznikly v 50. letech XX. stol. Ty, a především Knappovo Vlastnictví v lidové demokracii (1953), představují ukázková díla marxistického přístupu k řešení právních otázek. Později se Knapp prioritně zabýval jinými oblastmi práva (informatikou, právní filosofií, komparatistikou a právní logikou), ale ani v pracích z těchto okruhů nezapřel, že je především civilistou. To je patrné i z Teorie práva, jeho poslední významné knihy (1995), která je ve skutečnosti výbornou teorií civilního práva a která si, na rozdíl od většiny prací předchozích, podle názoru autora uchová (spolu s některými drobnějšími texty) trvalý význam. Knapp významně ovlivnil i podobu psaného občanského práva. Podílel se na tvorbě občanského zákoníku z r. 1950. Byl rovněž spoluautorem rozsáhlé novely občanského zákoníku schválené v r. 1991, která si kladla za cíl přizpůsobit civilní právo potřebám demokratického státu. Autor se hlásí k tomu, že je Knappovým žákem, a uvádí, že měl ke Knappovi od r. 1988 blízký osobní vztah. Nepřehlíží ale, jak se Knapp zvláště v 50. a 70. letech podepsal na ideologizaci právní vědy. Za jeho trvalý přínos považuje Knappův stálý odpor proti dezintegraci občanského práva, důraz na institucionální výklad občanskoprávních institutů, respekt k zásadě historia magistra vitae. Připomínají se Knappova slova, že „co je v zákoně, nemusí být teoreticky nepochybné, a že ne všechno, co je napsáno v literatuře, musí být nutně pravda“. Knappovo dílo i jeho vědecká kariéra podle názoru autora potvrzují platnost teze, že právní věda přestane být vědou, stane-li se služkou politiky. and The article, on the occasion of the 100th anniversary V.Knapp (1913–1996) who intervened in various legal disciplines, is concerned with his activities in the field of civil law. Knapp remains in the mind of the general legal community primarily an expert on civil law. The author of this article believes that it is mainly because Knapp, during his life, significantly influenced the shape of textbooks on civil law printed in Czechoslovakia and later the Czech Republic from 1953 to 1995, either as their main or significant co-editor/author. The main scientific works (monographs) in the field of civil rights – the ownership, termination of obligations and on civil law system – originated in the 50s of the 20th century. These, and in particular Knapp’s “Ownership in the People’s Democracy” (1953), represent a sample of the Marxist approach to legal issues. Later Knapp primarily engaged in other areas of law (computer science, philosophy of law, legal logic and Comparative Literature), but his work could not deny that his thinking primarily originated in the field of civil law. This is evident from his “Theory of Law”, his last major book (1995), which is in fact an excellent theory of civil law and which, differently from most of his previous work, will have, in the opinion of the author, (along with some more minor texts) lasting significance. Knapp significantly influenced the form of a written civil law.He participated in the creation of the Civil Code of 1950.He also co-authored
extensive amendments to the Civil Code, approved in 1991, which aimed at adapting to the needs of civil law of a democratic state.
The author admits to be a student of Knapp, also stating that he had a close personal relationship with him since 1988. But this does not mean, that he ignores how Knapp, especially in 50s and 70s, contributed to the ideologization of jurisprudence. Knapp’s permanent resistance against the disintegration of civil law, the emphasis on institutional interpretation of civil institutions and the respect for the principle of historia magistra vitae is considered his lasting contribution. The article reminds the readers of Knapp’s words “what is in the law, may theoretically not be doubtless, and not everything that is written in the literature, must necessarily be true”. Knapp ‘s work and his scientific career, is, in the opinion of the author, a confirmation of the thesis that legal science ceases to be a science, if it becomes a servant to politics.
Informovaný souhlas je fundamentální etická i právní doktrína, která má ochraňovat práva pacienta. Filosofové a právníci vytvořili množství odborné literatury, která se zabývá otázkou autonomie, sebe-určení v kontextu informovaného souhlasu. Primárním cílem tohoto článku je provést historickou analýzu, vycházející z empirických studií, přičemž předmětem zkoumání budou historické prameny popisující vztah mezi pacientem a lékaře. Při tomto historickém zkoumání je třeba mít stále na vědomí, že informovaný souhlas je hybridní koncept – skládá se totiž z prvku lékařovy povinnosti sdělovat informace pacientovi a z pacientovy vůle podstoupit léčbu. V tomto článku se pokusím analyzovat oba tyto koncepty. Historická analýza pak poodkrývá, že vztah lékaře a pacienta byl založen na „paternalistickém“ konceptu, doktoři chtěli činit dobro pro své pacienty, aniž by se jich ptali na názor a přenášeli na ně rozhodovací pravomoc. Historie medicínské etiky se odvíjela od Hippokratovské přísahy. V starověké i středověké medicíně není pacient přizván do procesu rozhodování o jeho léčbě. V moderní éře by tomu mělo být jinak. Má však jít o radikální změnu? V článku jsou zkoumany dvě odlišné interpretace vztahu lékaře a pacienta v historickém kontextu, teze obhajovaná Martinem Pernickem a druhá zastávaná psychiatrem Jay Katzem. Katz mluví o „tichém světu lékaře a pacienta“, který přetrvával minimálně do druhé poloviny 20. století. Pernick nesouhlasí. Podle ně koncepty pravdomluvnosti vůči pacientovi, s čímž souvisí i snaha dosáhnout souhlasu pacienta s navrženou léčbou, jsou přítomny již minimálně v 18. století. Článek srovnává obě teze a vyvozuje etické závěry. and Informed consent is the fundamental ethical and legal doctrine that protects the patient's rights. Philosophers and lawyers have created an enormous literature addressing the themes of personal autonomy, self-determination, and informed consent. Firstly, this article makes a historical research based on some empirical studies, searching for historical sources of doctor – patient relationship. Informed consent is a little bit hybrid concept which speaks both to physicians´ disclosure obligations and patients´ willingness to undergo a particular treatment. Both elements and their historical background shall be analysed in this article. The brief history of doctor-patient communication seems to be based on paternalistic approach. Throughout the ages physicians believed that they should make treatment decisions for their patients. This conviction inheres in the Hippocratic Oath. The patient is not mentioned as a person whose ability and judgment deserve consideration, at least in the antique and medieval ages. We can find slide different opinions on communication between doctor and patient in modern era. Two recently framed and competitive historical analyses illustrate the difficulty of amassing historical evidence about informed consent and its historical justifications. The two theses have been ably defended by historian Martin S. Pernick and psychiatrist Jay Katz. Katz speaks about “the silent world of doctor and patient”, which persists at least till the second half of 20th century. By contrast, Pernick concludes, after a thorough examination of a wide variety of nineteenth-century sources, that "truth-telling” and “consent-seeking” have long been part of an indigenous medical tradition, based on medical theories that taught that knowledge and autonomy had demonstrably beneficial effects on most patients' health.
Úloha jednostranných a kolektivních sankcí podle mezinárodního práva vzrostla po ukončení „studené války“. Existují nové režimy „chytrých“ a „cílených“ ekonomických, finančních i osobních sankcí. Zcela novým fenoménem je dopad sankcí na nestátní aktéry. Pojem „sankcí“ se tradičně používá na opatření RB podle čl. 41 a 42 Charty OSN.Podle převažujícího názoru je nutno rozlišovat pojem „sankce“ a „protiopatření“ podle Návrhu článků o odpovědnosti států.Regionální organizace mohou přijímat sankce vůči svým vlastním členům, pokud to statut organizace připouští. Proti třetím státům může regionální organizace uplatňovat sankce se zmocněním RB. Je kontroverzní, zda třetí stát může použít sankce v případě porušení závazků erga omnes, pokud nejde o závažné porušení takového závazku. Je zapotřebí, aby obsah sankcí stricto sensu byl i nadále seriózně analyzován, zvláště pak s ohledem na „protiopatření“ a praxi států. and The role of unilateral and collective sanctions in international has been increasing after the ending of the “Cold War”.New regimes of “smart” and “targeted” economic, financial and personal sanctions have been developed. Quite a new phenomenon is the impact of sanctions on non-State actors. The term “sanctions” is traditionally employed to indicate measures taken by the SC Art. 41 and 42 of the UN Charter.“Sanctions” according to prevailing views differ from the notion “countermeasures” as stipulated by the ILC Draft Articles on Responsibility of States.Regional organizations may take sanctions against their own members, if their statute presumes it. Against third states they may impose sanctions legally with authorization of the UNSC. It is controversial whether third states may resort to sanctions in case of a violation of obligations erga omnes, if this violation is not of serious
gravity. The legal content of sanctions stricto sensu remains still to be seriously analyzed, especially with regard to “countermeasures” and the practice of states.
Surrogacy is (yet) the most risky assisted reproduction procedure. However, while health risks are the same as for routine assisted reproduction procedures, psychosocial, ethical and legal problems are much bigger. In order to reduce the probability of problems, the Section of Assisted Reproduction of the ČGPS ČLS prepared recommendations on who is acceptable as a surrogate mother and under what circumstances. She should have a recommendation from a lawyer, a psychologist, a psychologist, a gynecologist, a general practitioner, or another specialist. Our text is an analysis of whether the large number of experts sharing responsibility for the procedure will guarantee risk reduction. A phenomenon known as the "bystander effect" serves as a model. and Náhradní mateřství je (zatím) nejrizikovější procedurou asistované reprodukce. Zatímco ovšem zdravotní rizika jsou stejná jako u běžných procedur asistované reprodukce, psychosociální, etická a právní jsou výrazně vyšší. Aby snížila pravděpodobnost problémů, vypracovala Sekce asistované reprodukce ČGPS ČLS doporučení, koho a za jakých okolností akceptovat jako náhradní matku; k její osobě by se měl vyjádřit právník, psycholog, gynekolog, praktický lékař, případně další specialista. Náš text je analýzou, zda je velký počet odborníků sdílejících odpovědnost za proceduru zárukou snížení rizik. Jako model nám slouží jev známý pod názvem „efekt přihlížejícího“.
Článek se pokouší popsat některé dotyky Viktora Knapa s obchodním právem. Ukazuje, že Knappův civilistický zájem a jeho pozdější příklon k axiomatické předurčenosti soukromého práva nutně ovlivňují i jiná odvětví práva civilního. Ač bylo dále diskutované koncernové právo Knappově pozornosti vzdálené, přesto i v něm platí obecné úvahy, které Knapp vyslovil u jiných příležitostí. Koncernové právo je totiž také jen projevem autonomie vůle a zákon reguluje na jeho možné dopady, resp. se snaží předcházet těm negativním, nechtěným. Svoboda jednotlivce musí být ctěna i zde, zejména je-li hospodářská podstata koncernu sice užitečná, ale také nutně svazující. Má-li právní norma omezující pravidla, ba dokonce pravidla deliktní, není možné je číst extenzivně, aniž by byly na stůl položeny jasné důvody, že je taková argumentace hodnotově nutná a správná. and The article attempts to describe the influence of Viktor Knapp on commercial law. It shows that the civilistic interest of Viktor Knapp and his subsequent shift to the axiomatic predetermination of private law, necessarily affected other sectors of civil law. Although the law in question was far from the scope of Knapp’s attention, his general considerations are nonetheless reflected in it. The Law on Corporate Groups is a manifestation of the autonomy of will; the law regulates only its possible negative impacts, respectively tries to avoid them. Individual liberty must remain protected
even within corporate groups, especially if the economic reality of concern is useful, but also binding. If the legal system contains restrictive rules, even tort rules, they can’t be interpreted broadly, without clear reasons that such arguments are necessary and proper being put on the table.