In Czech thought, Božena Komárková personifies the struggle to set humans free. She developed the problems of freedom with specific re¬ference to human rights. Those were for her not of purely theoretic interest, but rather a principal condition of human progress and dignity. She followed the development of human rights as a specific western unfolding of the Christian idea in confrontation with philosophy. The source of rights cannot refer to humans alone without a reference to transcendence. She based her political philosophy on the analysis of community in Plato and in his Christian heir, Augustine. Her life story testifies to her commitment to humanitarian ideals, confirmed particularly by her civic courage in the time of totalitarian regime. In that spirit, too, she became a signatory of Charta 77. Together with a theological foundation, the philosophical tradition of the first Czechoslovak republic, influenced primarily by the humanistic perspective of T. G. Masaryk, grew in her thought into a powerful educational ethos which remained with her from Nazi prison through subsequent Communist persecution.
On September 16, 2015 theOriental Institute of the CAS organized an international conference, which addressed the question of the meanings of democracy in the Middle East, Asia, and Russia and the role that democracy plays in the discourse of the political elites and non-state actors in these regions. The case studies at the conference described the situation in Egypt, Turkey, Iran, Afghanistan, Uzbekistan, China and Russia. Democracy plays a crucial role in the efforts of the Western world to promote peace and stability and maintain international security. However, in recent years, countries such as China and Russia have explicitly offered an alternative interpretation of democracy to the public, both domestically and internationally, one which builds on national, cultural and political traditions and contradicts the claims for universality common in theWest. Furthermore, non-universalistic discourses on democracy have become popular among diverse non-state actors, such as Islamicmovements, non-formal authorities, or civil society across the Middle East and Central Asia. These developments have important implications for both the efforts aimed at the promotion of democracy and for the advance of democracy in general. and Věra Exnerová.
Cílem příspěvku z dějin českého politického myšlení je rekonstrukce představy ''dynamické demokracie'' Zdeňka Nejedlého. Studie chce objasnit následující otázky: Jaké formy demokracie Nejedlý rozlišuje? Jaké jsou charakteristiky, základy, výhody a nevýhody různých forem demokracie? Východiskem Nejedlého pochopení demokracie je normativní protiklad mezi demokracií a aristokratismem, z kterého vychází teorie ''dynamické demokracie''. Ta je výrazem názoru, že historický vývoj demokracie nutně vede od feudální přes měšťanskou k hospodářské a sociální demokracii i k demokracii sovětského typu, tzn. k systému sovětů. Feudální a měšťanská demokracie pro Nejedlého představovaly dobré formy, současně je však považoval za zastaralé. Měšťanská demokracie je jako taková spojena s ideologií měšťanstva, s liberalismem a s parlamentem. Nejedlý měšťanské demokracii vyčítal omezení na politiku, ztrátu vztahů mezi lidem a poslanci, a skutečnost, že neodpovídala daným společenským poměrům, což podle něj vedlo k zvrhnutí demokracie v aristokracii. Proto Nejedlý považoval za nutné rozšířit dosavadní politickou demokracii na hospodářskou a sociální úroveň. Zároveň bylo pro něj nevyhnutelné změnit dosavadní reprezentační systém, který je spojen s parlamentem. Místo parlamentu chtěl zavést systém sovětů, který byl podle něj pro 20. století vhodnější.Demokracie sovětského typu se na rozdíl od měšťanské nemůže zvrhnout v aristokracii. Nejedlého teorie ''dynamické demokracie'' popisuje rudimentární koloběh ústav. Demokratické ústavy se mohou zvrhnout v aristokracii, pokud zastupitelé lidu ztratí kontakt s lidem. Zavedením systému sovětů a rozšířením politické demokracie na další oblasti společenského života je však možné se této hrozbě vyhnout., This article is about the history of Czech political thinking reconstructs Zdeněk Nejedlý’s conception of ''dynamic democracy''. The author clarifies which concepts of democracy are distinguished by Nejedlý and which attributes, bases, advantages and disadvantages result from these forms of democracy. Nejedlý’s conception of ''dynamic democracy'' is based on a normative contradiction of democracy and aristocratism. He was convinced that the development of democracy inevitably emerges from feudal and bourgeois states of democracy to its contemporary economic and social forms but also to a democracy of the Soviet type (system of Soviets). According to Nejedlý, feudal and bourgeois types of democracy have been forms of a good quality, but they were outdated in the 20th century. The bourgeois form of democracy is based on the ideology of citizenship, on liberalism and on parliamentary principals. Nejedlý criticized its limitations - for example its strict political definition and the lack of relationships between people and their representatives. Bourgeois democracy simply did not correspond with contemporary society, which, according to Nejedlý, led to the transition from democracy to aristocracy. Therefore, he struggled for a broadening of political (bourgeois) democracy towards a more liberal form in its economic and social sense. At the same time, he advocated the transition from representative parliamentary systems to the system of soviets, which in his eyes would be more appropriate for the 20th century. Unlike bourgeois democracy, its soviet form could not be transited into aristocracy. Nejedlý’s theory of ''dynamic democracy'' describes fundamental alternations of constitutions. Democratic constitutions can be transited into aristocracy if people’s representatives lose their contact with their voters. This threat can be avoided only by introducing the soviet system and by the broadening of the political democracy. (Translated by Dirk Dalberg), and Překlad resumé: Dirk Dalberg
The article treats of the discussion of democracy in the Czech intellectual context of the first half of the 20th century. Its starting point is the thesis that the nature of this discussion is determined by two clearly defined types of approach. One of them understood democracy as the concerning the general level which alone enabled free discussion and the dignified life of citizens (E. Beneš, E. Rádl, F. X. Šalda, F. Peroutka, K. Čapek and others). The second approach is an attempt to found democratic social-political practice on reflected philosophical theory. This conception is represented by T.G. Masaryk and J.L. Fischer. Masaryk is the “ontotheologian” of democracy which is, for him, an expression of the active presence of Providence in history. J. L. Fischer is the “onto-epistemologist” of democracy. He understands democracy as the realisation of the hierarchical Order of Reality, interpreted along the lines of structural functionalism. For Masaryk a crisis of democracy is ex definitione impossible, for Fischer it is a real threat because “pathological structures”. In both cases, however, there is an attempt to legitimise everyday reality by Transcendence.
Vzhledem k tomu, že politika je do velké míry aplikovanou psychologií, psychologové by se měli zapojit do analýz současného úpadku demokracie a zvrácení tohoto trendu. Martina Klicperová-Baker uvádí a diskutuje knihu Threat to Democracy (Hrozba demokracii) politického psychologa F. M. Moghaddama. Mnohé z užitečných konceptů, které kniha přináší, se pravděpodobně stanou součástí slovníku politické psychologie, jako např. odrazový můstek k diktátorství, posvátné skupiny, roztříštěná globalizace či politická plasticita; velice aktuální jsou také Moghaddamovo kruhové vysvětlení dějin (upozornění na to, že národy osvobozené od jednoho diktátora se často naleznou v pasti jiného diktátora) a jeho návrh nahradit pojem multikulturalismu pojmem omnikulturalismus, který zdůrazňuje sjednocující humanistické aspekty. Článek je věnován diskusi a propracování hlavních konceptů knihy. Klicperová-Baker rozvíjí Moghaddamův model odrazového můstku a navrhuje jeho grafické schéma; rozšiřuje definici populismu do dichotomie s prosociálním a antisociálním typem, doplňuje „posvátné skupiny“ (náboženství, etnicita a rasa), které diktátoři používají, o dodatečnou kategorii „temných posvátných skupin“, které vyvěrají ze strachu a nenávisti a vedou k negativistické kontra- -identifikaci (rasismus, misogynie, povýšený náboženský moralismus, apriorní protivládní rebelantství, neopodstatněné popírání klimatických změn, homofobie apod). Hlavní polemika se odvíjí kolem pojmu svobody (tzv. připojené a odpojené svobody) a použitelnosti Frommova „útěku od svobody“ v současné situaci. Závěr nabízí možnost, že pokud Frommova myšlenka není dost konsenzuální, je snad možné se shodnout na „útěku od demokracie”. Další diskuse těchto témat je velice vítána. and Since politics is to a great degree applied psychology, psychologists should get involved in the analysis of the current democratic decline and reversal of this trend. Martina Klicperová- Baker introduces and discusses the book Threat to Democracy by a political psychologist, F. M. Moghaddam. Many of its useful concepts will very likely enter the vocabulary of the discipline, e.g., the springboard model to dictatorship, sacred groups, fractured globalization, and political plasticity. Also, Moghaddam’s circular explanation of history (peoples who free themselves from a dictatorship often find themselves trapped by another dictator) and his suggestion to replace multiculturalism with a unifying humanistic orientation (omniculturalism) are very topical. The article is devoted to discussion and elaboration of the main concepts of the book. Klicperová-Baker augments the springboard model of dictatorship theory and converts it into a diagram; she expands definition of populism into a prosocial/antisocial dichotomy; she supplements the “sacred groups” (religion, ethnicity, and race) used by dictators with an additional category of “dark sacred groups” which result from fear and hatred and lead to a negativistic counter-identification (racism, misogyny, malevolent religious self-righteousness, a priori antigovernmental rebelliousness, unsubstantiated climate denial, homophobia). The main point of argument is the concept of freedom (attached and detached freedom) and applicability of Fromm’s “escape from freedom” to the current situation. It is concluded that if Fromm’s idea is not consensual, perhaps the notion of “escape from democracy” is. Further discussion of the matter is very welcome.
(The article is in English.).
Feichtingerova kniha náleží do oblasti kulturně-politických dějin vědy a sleduje v časovém rozmezí téměř celého století jistou linii, jež tvoří jeden z podstatných rysů „rakouského“ (v teritoriálním významu habsburské monarchie) myšlení a kultury. Touto linií - a také přístupem, s nímž se autor názorově ztotožňuje - je antiesencialismus ve smyslu skepse vůči myšlenkovým konstruktům vydávaným za uchopení podstaty určitých jevů. Klíčovou tezí, kterou se pak autor snaží prokázat, je afinita mezi tímto filozoficko-vědeckým postojem a demokratickým smýšlením i praxí. Toto sepětí dokládá u význačných osobností, jako je právní historik a teroretik Hans Kelsen, zakladatel psychoanalýzy Sigmund Freud, filozofové Ludwig Wittgenstein a Ernst Mach nebo historik umění Alois Riegl. Recenzent formuluje námitky vůči příliš jednoznačné interpretaci této teze (autor například ignoruje Tomáše Garrigua Masaryka, který do jeho schématu nezapadá), monografii však hodnotí jako obdivuhodný pokus tematizovat a interpretačně zvládnout obrovské množství různorodého materiálu, který může být inspirativní i tím, jak integruje české myšlení do širšího transnacionálního kontextu., The book under review, a cultural-political history of science and scholarship, covers almost a century of a line that constitutes one of the fundamental features of ‘Austrian’ ideas and culture (meaning those originating in the territory of the Habsburg Monarchy). This line - and also the approach that the author himself identifies with - is anti-essentialism in the sense of scepticism towards mental constructs that are presented as having captured the essence of certain phenomena. A key argument that the author then seeks to demonstrate is the affinity between this philosophical-scientific attitude and democratic thought and practice. He demonstrates this affinity in important figures, such as the jurist, legal philosopher, and political philosopher Hans Kelsen, the neurologist and father of psychoanalysis Sigmund Freud, the philosophers Ludwig Wittgenstein and Ernst Mach, and the art historian Alois Riegl. The reviewer objects to what he sees as an overly clear-cut interpretation of this idea (the author fails to mention, for example, Tomáš Garrigue Masaryk, for he does not fit into this scheme), but he praises the book as an admirable attempt to thematize and interpret a vast amount of diverse material, and it may therefore be an inspiration for the way it integrates Czech ideas into the broader transnational context., [autor recenze] Vlastimil Hála., and Obsahuje bibliografii
Czechoslovak republic was founded and grew as a parliamentary demo¬cracy whose theoretical ideological conception was Masaryk’s idea of democracy. Masaryk was convinced that democracy, expressing the meaning of modern Western humanity, could not find itself in a crisis as such. Only democrats could fail. However, the factual development of the Czechoslovak state in the 1920’s and 1930’s manifested signs of a crisis. The question thus became one of sustainability of Masaryk’s ideas. One of the serious attempts at their critical reflection is the structurally functionalist conception of crisis of democracy offered by Josef Ludvík Fischer, a sociologist and a philosopher, who saw the root of the problem in a structural pathology, not an individual failure. The crisis can be resolved, according to Fischer, by constituting a “composable society” which respects the order of reality. Masaryk and Fisher agree that democracy needs be built on a global understanding of what there is as a whole.
Výkon politickej moci má v dejinnom priereze viac, či menej intenzívne, ale porovnateľné účinky.Politická moc zvykne na človeka pôsobiť „psychotropne a návykovo“ tak, že v praxi tendujú počiny jej vykonávateľov k narúšaniu privátnej sféry adresátov verejnomocenského pôsobenia. Nie sú dnes väčšie pochybnosti o tom, že konštitučná demokracia je v súhrne schopná zabezpečiť a vynútiť ochranu privátnej sféry jednotlivca efektívnejšie ako nedemokratické režimy.Ale ak také účinky demokratická schéma ústavnej realizácie politickej moci vyvoláva, nie je to z dôvodu, že by bol proces realizácie práva v jej rámci hodnotovo neutrálny. Alebo inak, že by pojmové spojenie demokracie a právneho štátu eliminovalo požiadavky
na konkrétnu kvalitu obsahu realizácie verejnej moci. Predsa narúšaniu privátnej sféry jednotlivca nemusí byť formálne bazírovanie na princípe legality schopné osve zabrániť. Preto, že obsah regulačného rámca je tak, či onak politickým rezultátom. Pritom je princíp právnej istoty sťažňovým pilierom konštitučnej demokracie tak, že definuje jej povahu nevyhnutne, ale nie výlučne.Veď práve v tých prípadoch, v ktorých oprávnený decízor procedurálne perfektne zíde z takpovediac hodnotovo neutrálnej a odosobnenej cesty realizácie práva sa svojvôľa zvykne manifestovať zreteľne. Takpovediac preto, že tak ako v iných druhoch režimov je intersystémový presah právneho a politického zreteľný aj v konštitučnej demokracii.Ozrejmime. and Execution of political power has from the historical point of view more or less intensive but comparable effects. The political power is capable of affecting its possessors in a “psychotropic and/or addictive” way so they incline to interfere with the private sphere of those who are subjected to them. Nowadays there are no serious doubts that Constitutional Democracy is in comparison with non-democratic regimes able to ensure and enforce protection of individual privacy more effectively. But this is not because the process of realization of law in Constitutional Democracy is value-free. Neither it is due to the fact that conceptual link between Democracy and Rule of Law eliminates the requirements for particular quality of process of realization of political power. Indeed, formal insistence on the principle of legality in itself does not effectively prevent political interferences with private sphere of individuals because legal regulations themselves are just another results of a political process.Nevertheless the main pillar of Constitutional Democracy is the principle of legal certainty. That means – principle of legal certainty defines its nature necessarily but not wholly. Precisely in those cases willfulness manifests clearly in which authorized body is in a legally perfect procedure diverted from the path of “so called” value-free and depersonalized process of realization of law.Only “so called” because like in other types of regimes in the Constitutional Democracy is the intersystem overlap of legal and political sphere evident. Let us explain.
Náboženské symboly ve veřejném prostoru evropských zemí představují zdroj intenzivní diskuze o povaze jak veřejného prostoru zemí EU, tak zejména o roli lidských práv v multikulturní společnosti založené na liberálních hodnotách.Probíhající spory o podobu právní úpravy přítomnosti náboženských symbolů znovu nastolují otázky, zdánlivě (vy)řešené sekularizací států, o to, jak definovat a aplikovat hranice a roli náboženství v evropských společnostech v době, kdy jsou historicky stanovené hranice znovu zpochybňovány narůstající mírou náboženské rozmanitosti. Robustnější zbožnost mnoha členů komunit přistěhovalců otevírá v řadě evropských států složité otázky, jak definovat hranice mezi právem, společností a vírou. Tento vývoj, zejména pokusy o přeměnu etablované kulturní normy zdrženlivosti ve veřejném vyjadřování víry v právní závazek zdržet se za určitých okolností náboženského vyzná(vá)ní, představuje
pro evropské právo lidských práv zásadní výzvu. and The presence of religious symbols in the public space of European countries represents a source of intense debates about the nature of public space in the EU countries, and especially about the role of human rights in multicultural societies based on liberal values. The ongoing disputes over
the form of legislation on the presence of religious symbols raise questions on how to define and apply the presence of religion in public debates and on the role of religion in European societies. Robust religiosity of many members of immigrant communities in many European countries raises difficult questions about how to define the boundary between law, society and faith. This development, in particular the attempts at re-defining entrenched cultural norms of restraint in the public expression of faith represents a major challenge for European human rights law,.