Hlavním cílem článku Hedonismus a eutanazie je ilustrovat komplexní vztahy mezi hédonismem jako teorií welfare a problémem racionality sebeusmrcení, asistovaného sebeusmrcení a eutanazie. Článek je rozdělený na tři části. První část přináší stručný popis hédonismu a vrcholí definicí standardního hédonismu. Druhá část se věnuje problému, zda smrt může v některých (výjimečných) situacích představovat racionálně ospravedlnitelnou volbu. Třetí a konečná část spojuje konsekvencialismus s tradičním hédonismem do standardního utilitarismu a předkládá přímý argument ve prospěch závěru, že asistovaná smrt může být eticky přijatelnou (dokonce povinnou) volbou. Ukazuje však, že hédonismus není adekvátní teorií dobrého života, a proto nakonec etický argument ve prospěch asistované smrti odmítá., The overall aim of the article “Hedonism and Euthanasia” is to illustrate the complex interplay between hedonism as a theory of welfare and the problem of the rationality of suicide, assisted suicide and euthanasia. The article is divided into three parts. In the first part, it provides a succinct description of hedonism culminating in the definition of standard hedonism. The second part deals with the problem of whether death can in some (exceptional) circumstances represent a rationally justifiable choice. The third and final part combines consequentialism with standard hedonism, obtaining standard utilitarianism, and sets forth a straightforward argument for the conclusion that assisted death might be an ethically acceptable (even obligatory) choice. However, hedonism is shown to be an inadequate theory of good life and, consequently, the ethical argument for assisted death is rejected., and David Černý.
Sam Harris ve své knize The Moral Landscape: How Science Can Determine Human Values (2010) tvrdí, že otázka morálních hodnot není ničím jiným než otázkou po blahu vědomých bytostí. Ve svém výkladu si Harris klade tři úkoly: etablovat etiku jakožto plně racionální a ideálně vědeckou disciplínu, posílit a obhájit naturalismus a ustanovit smysluplnost lidského života na nenáboženské bázi. Harrisova kniha se setkala s odmítnutím v odborných recenzích, avšak ne všechny kritiky jsou oprávněné a skutečný problém s Harrisovým přístupem podle mne leží jinde, než se kritici domnívají. Existují nejméně tři důvody, proč odmítnout Harrisovu koncepci morálky jakožto vědy. Prvním je konfuzní pojetí vědy, se kterým souvisí absence čehokoli vědeckého v Harrisově popisu etických problémů či jejich řešení. Druhý důvod je nekoherentní postup při výkladu původu hodnot. A konečně posledním důvodem k odmítnutí Harrisovy vize je podoba života, kterou nám nabízí jakožto výsledek přijetí etiky založené na vědě., Sam Harris in his book The Moral Landscape: How Science Can Determine Human Values (2010) argues that the question of moral values is none other than the question of the happiness of conscious beings. In his account Harris sets himself three tasks: to establish ethics as a fully rational and purely scientific discipline, to reinforce and defend naturalism, and to rest the meaning of human life on a non-religious grounding. Harris’ book has met with a negative reaction in journal reviews, but not all the criticisms are justified and the real problem with Harris’ approach, in my view, is different to what his critics suppose. There are at least three reasons why we should reject Harris’ conception of morality as a science. The first is his confused conception of science which brings with it the absence of any scientific (on Harris’ understanding) ethical problems and of their solution. The second reason is an incoherent approach in his account of the origin of values. And finally, the last reason for rejecting Harris’ vision is the form of life which he offers us as the result of accepting ethics founded on science., Jakub Jirsa., and Obsahuje seznam literatury
V dnešnej dobe máme tendenciu riešiť akýkoľvek problém prijatím novej právnej regulácie. Je to veľmi pohodlné pre politikov i pre ich voličov.Máme radi jasné odpovede na otázku, čo je dobré a čo zlé. Dá sa však všetko regulovať právom? Možno v záujme ochrany vlastného života siahnuť na život iného človeka, ktorý hrozbu nášmu životu nespôsobil? Uspokojivú odpoveď nevie dať ani filozofia (deontologický či utilitaristický prístup).Na príkladoch historických (Karneadova doska) i súčasných hraničných situácií
(zostrelenie lietadla) autor dokazuje, že sú situácie, keď je štát (a aj právo) bezmocný a človek je v záujme zachovania života v prirodzenom stave vojny všetkých proti všetkým. Dvaja stroskotanci sa snažia udržať na drevenej doske právajúcej uprostred oceánu. Doska môže udržať iba jedného z nich.Môže jeden sotiť toho druhého z dosky? Alebo je lepšie, aby sa držali obaja a obaja utopili? Je možné aby štátne orgány obetovali nevinný ľudský život na záchranu iného ľudského života? Je možné takúto situáciu regulovať právom? Zdá sa, že čoraz viac podceňujeme meta-právne faktory regulácie. Sú situácie, keď verejná moc nemá možnosť zasiahnuť a akt z toho plynúcej svojpomoci nemôže odsúdiť, ale len vziať na vedomie. Právo a štát má svoje limity. and Nowadays we tend to solve any problem we have through passing of new regulation. Is it possible to regulate everything with the law? Is it possible in order to protect own life to take the life of another person who did not cause a threat to our life? Not even philosophy (deontology or utilitarianism) can give a satisfactory answer. On examples of historical (the plank of Carneades) and contemporary border situations (shooting down an aircraft), the author shows that there are situations where the state (and law) is helpless and a man is in order to preserve life in natural state of war of all against all. Two shipwrecked men are struggling to hold onto one wooden plank in the middle of the ocean. The plank can support only one of the two men. Should one of the shipwrecked push the other off the plank? Or, would it be better if both hold on and drown? It is possible that the state authorities sacrifice innocent human life to save another person’s life? Is it possible to regulate this situation by law? It seems that we increasingly underestimate meta-law factors of regulation. There are situations when the public power does not have much opportunity to intervene and consequently cannot condemn an act of self-help resulting from the powerless state and necessity, but has only to take note. The law and the state as well have their limits
Tato glosa se věnuje dualismu praktického rozumu, který zformuloval Henry Sidgwick. Podle jeho názoru to byl filozoficky neřešitelný konflikt mezi egoismem a utilitarismem, který ohrožoval samotnou koherenci praktického rozumu. V pojetí racionálních egoistů by konečným cílem jednání mělo být
vlastní štěstí aktéra. V pojetí utilitaristů by konečným cílem jednání mělo být štěstí ostatních lidí stejně jako vlastní štěstí. Sidgwick měl za to, že pouze existence utilitaristického Boha by mohla tento konflikt spolehlivě vyloučit, a tak vyřešit dualismus. Jenomže, Sidwick nevzal v úvahu jinou verzi dualismu, která znamená, že v případech konfliktu zvažujeme relativní sílu egoistických a nestranných důvodů.Tato verze se nápadně podobná ústavnímu vážení, které se používá při poměřování relativního významu veřejného zájmu a zásahu do individuálního práva. and This gloss deals with dualism of practical reason, as formulated by Henry Sidgwick.For him, it was the philosophically irresolvable conflict between egoism and utilitarianism that threatened the coherence of practical thought. According to rational egoists, the ultimate end of one’s action should be one’s own happiness. According to utilitarians, the ultimate end of one’s action should be other people’s happiness as well as one’s own. In Sidgwick’s opinion, only the existence of the utilitarian God could reliably exclude the conflict and thus solve the dualism.However, Sidgwick does not consider
another version of dualism which means, in cases of conflict, we weigh the relative strength of egoistic and impartial reasons. This version strikingly resembles constitutional balancing used to weigh up the relative importance of the public interest and the detriment to an individual right.
Cieľom tejto štúdie je vyvrátiť časté a stále sa objavujúce kritické námietky voči temer štyri dekády starému Singerovmu antidruhistickému argumentu, ktoré sú založené predovšetkým na jeho nepochopení. Nepochopený je nielen samotný argument, ale aj Singerovo metodologické východisko, ktoré sme nazvali „Singerova etická britva“. V práci ukazujeme, prečo nie je možné zamietnuť Singerov utilitaristický argument len preto, že odmietame utilitarizmus en bloc. Rovnako tak ukazujeme, prečo nie je namieste obviňovať Singera z toho, že nerozšíril svoju etiku aj na rastliny a neživú prírodu. Opak je pravdou, pretože Singer jasne demonštruje, ako môže byť environmentálna etika vzťahujúca sa na ochranu divočiny založena na tom istom princípe rovnakého zvažovania záujmov, vďaka ktorému je druhizmus morálne neprijateľný., The aim of this study is to refute the frequent and repeated critical objections to Singer’s almost four-decades-old argument against speciesism. These objections are based, above all, on misunderstanding. There is misunderstanding not only of the argument itself, but also of Singer’s methodological starting point, which we have termed “Singer’s ethical razor”. In the text we show why it is not possible to reject Singer’s utilitarian argument only by rejecting utilitarianism en bloc. In the same way, we show why it is not appropriate to charge Singer with failing to extend his ethics to include plants and lifeless nature. In fact the opposite is true because Singer clearly demonstrates how environmental ethics relating to the protection of the wild can be based on the same principle of the equal consideration of interests which is the basis for the moral unacceptability of speciesism., and Peter Sýkora.