Informovaný souhlas je fundamentální etická i právní doktrína, která má ochraňovat práva pacienta. Filosofové a právníci vytvořili množství odborné literatury, která se zabývá otázkou autonomie, sebe-určení v kontextu informovaného souhlasu. Primárním cílem tohoto článku je provést historickou analýzu, vycházející z empirických studií, přičemž předmětem zkoumání budou historické prameny popisující vztah mezi pacientem a lékaře. Při tomto historickém zkoumání je třeba mít stále na vědomí, že informovaný souhlas je hybridní koncept – skládá se totiž z prvku lékařovy povinnosti sdělovat informace pacientovi a z pacientovy vůle podstoupit léčbu. V tomto článku se pokusím analyzovat oba tyto koncepty. Historická analýza pak poodkrývá, že vztah lékaře a pacienta byl založen na „paternalistickém“ konceptu, doktoři chtěli činit dobro pro své pacienty, aniž by se jich ptali na názor a přenášeli na ně rozhodovací pravomoc. Historie medicínské etiky se odvíjela od Hippokratovské přísahy. V starověké i středověké medicíně není pacient přizván do procesu rozhodování o jeho léčbě. V moderní éře by tomu mělo být jinak. Má však jít o radikální změnu? V článku jsou zkoumany dvě odlišné interpretace vztahu lékaře a pacienta v historickém kontextu, teze obhajovaná Martinem Pernickem a druhá zastávaná psychiatrem Jay Katzem. Katz mluví o „tichém světu lékaře a pacienta“, který přetrvával minimálně do druhé poloviny 20. století. Pernick nesouhlasí. Podle ně koncepty pravdomluvnosti vůči pacientovi, s čímž souvisí i snaha dosáhnout souhlasu pacienta s navrženou léčbou, jsou přítomny již minimálně v 18. století. Článek srovnává obě teze a vyvozuje etické závěry. and Informed consent is the fundamental ethical and legal doctrine that protects the patient's rights. Philosophers and lawyers have created an enormous literature addressing the themes of personal autonomy, self-determination, and informed consent. Firstly, this article makes a historical research based on some empirical studies, searching for historical sources of doctor – patient relationship. Informed consent is a little bit hybrid concept which speaks both to physicians´ disclosure obligations and patients´ willingness to undergo a particular treatment. Both elements and their historical background shall be analysed in this article. The brief history of doctor-patient communication seems to be based on paternalistic approach. Throughout the ages physicians believed that they should make treatment decisions for their patients. This conviction inheres in the Hippocratic Oath. The patient is not mentioned as a person whose ability and judgment deserve consideration, at least in the antique and medieval ages. We can find slide different opinions on communication between doctor and patient in modern era. Two recently framed and competitive historical analyses illustrate the difficulty of amassing historical evidence about informed consent and its historical justifications. The two theses have been ably defended by historian Martin S. Pernick and psychiatrist Jay Katz. Katz speaks about “the silent world of doctor and patient”, which persists at least till the second half of 20th century. By contrast, Pernick concludes, after a thorough examination of a wide variety of nineteenth-century sources, that "truth-telling” and “consent-seeking” have long been part of an indigenous medical tradition, based on medical theories that taught that knowledge and autonomy had demonstrably beneficial effects on most patients' health.
Východiskem tohoto článku je prozkoumání současných etických principů v oblasti zdravotnictví, na kterých je položen koncept informovaného souhlasu, zejména koncept autonomie vůle člověka a položení si otázky, zda tato východiska jsou morálně relevantní či nikoliv. Tato úvaha nemá přinést definitivní odpověď na položené otázky, nicméně má relativizovat současné výhradní zaměření na standardní princip respektu k autonomii (tak jak je zejména kodifikován v právních normativních systémech, a to nejen v české právní úpravě, ale i v mezinárodních dokumentech). Do určité míry je totiž chápání informovaného souhlasu jako úkonu svobodné bytosti na základě komplexně a neutrálně podávaných informací od nezaujaté, nestranné osoby lékaře pouhopouhým nenaplnitelným ideálem a ve své podstatě i novodobým mýtem.
Znovu se proto navrací otázka, zda přirozenoprávně chápaný princip autonomie vůle je adekvátním a jediným správným řešením, pokud se například dostane do rozporu s utilitaristickým principem užitku, a zda paternalistický přístup, tak jak byl nastolen v minulých stoletích, více neodrážel realitu běžného dne a zda navíc nebyl ospravedlnitelnější.
Cílem této stati je pokusit se načrtnout i jiné možné alternativní pohledy a analyzovat postavení pacienta a lékaře a jejich vzájemného stavu. Zejména se zaměřuje na klíčovou analýzu těla nemocného v jeho dvouprvkové roli subjektu a objektu, vnímajícího a vnímaného. Zohledněn je fakt, že pacient se nachází v situaci, která je mezní a do jisté míry existenciální, ve které jsou možnosti jeho Já jako subjektu omezovány vnější skutečností – nemocí a bolestí, přičemž právě bolest je chápána jako souhrn zcela izolovaných, emocionálních zkušeností, které nemohou být předány jinému, nemohou tedy být intersubjektivní. V bolesti je člověk vždy osamocen.
Z tohoto hlediska přichází pacient k lékaři jako strana, která je ve slabším postavení a hledající pomoc, oproštění od svého strádání. Proto ovšem může být snazším způsobem zmanipulována, podrobena a uchopena vůlí druhého. Proto lékař musí dbát, aby k této situaci nedocházelo, a aby pacienta pouze nezkoumal, tj. nečinil z něj pouhopouhý předmět zkoumání, objekt, ale aby účinně reflektoval taktéž na pacientovo subjektivní Já.
Je nepopiratelným, empiricky prokazatelným faktem, že se medicína stává čím dál tím více odcizenou vědou, kdy pacient a lékař ztrácejí důvěrný vztah mezi sebou. I proto je v postmoderní době materializování a „zpředmětňování“ pacienta nebezpečně se opakujícím jevem, který je třeba eliminovat.
Na základě toho pak považuje autor článku informovaný souhlas spíše než za výraz svobody a autonomie vůle, která může být čistě iluzorní, za postmoderní rituál vzájemnosti, za uznání individuality existence pacienta a jeho bytí jako subjektu, nikoliv pouhopouhé neindividualizované materie. and The starting point of this article is exploration of current ethical principles in the area of health services, upon which the conception of informed consent is based, especially the conception of autonomy of human will, as well as asking a question, whether these origins are morally relevant, or not. This reflection is not supposed to bring a definite answer to the asked questions, however it ought to make relative the current exclusive focus on a standard principle of respect to autonomy (especially as codified by legal normative systems, not only in the Czech legislation, but also in international documents). As to a certain extent the understating of informed consent as an act of a free being on the basis of comprehensive and neutral information given by an unbiased, objective person - physician, remains a pure and simple unfulfilled ideal and in its nature becomes a modern myth.
Therefore, once more we face the question whether the principle of autonomy of will understood from the natural law perspective is adequate and the only correct solution, if it gets in conflict with the utilitarian principle of utility, and whether the paternalistic approach, as introduced in past centuries, did not reflect more the every day reality and moreover, if it was not more justifiable.
This essay attempts to outline also other possible alternative points of view and analyze standing of a patient and a physician, as well as their mutual status. Specifically, it concentrates on a key analysis of the patient’s body in its binary role of both subject and object, the one who perceives and is perceived. It also considers the fact that a patient finds himself/herself in an extreme and to a certain extent existential situation, in which the possibilities of his/her Self as a subject are limited by an external fact - illness and pain, while it is the pain, which is understood as a sum of entirely isolated emotional experiences, which cannot be passed to another person, therefore cannot be intersubjective. Man is always alone in pain.
From this point of view, a patient always comes to a physician as a party, who is in an inferior position and seeks help, deliverance from their suffering. Therefore, it is of course easier to be manipulated, subjected and grasped by the will of another. Therefore, a physician must make sure that such a situation does not occur and that he does not only explore a patient, i.e. make him/her a pure and simple object of exploration, but also effectively reflects the patient’s subjective Self.
It is an undeniable, empirically provable fact, that medicine becomes more and more abstract science, when a patient and physician lose their intimate relationship between them. This is why the materializing and "objectivizing" of a patient in the postmodern era is a dangerously recurring phenomenon , which needs to be eliminated.
Based upon this, an author of this article subsequently considers informed consent to be more like than an expression of freedom and autonomy of will, which can be purely illusory, a post-modernist ritual of mutuality, recognition of individuality of the patient’s existence and his/her being as a subject and not merely a non individualized matter.
Informovaný souhlas na gerontopsychiatrických odděleních je ke škodě pacientů opomíjené téma. Obsahem článku je komentovaný výčet vybraných důležitých problémů, které se váží především k informovanému souhlasu. Je upozorněno na to, že potíže souvisí s přetrvávající stigmatizací psychiatrie a s faktem, že psychiatričtí pacienti z řad seniorů očekávají paternalistický přístup ze strany lékařů. Redukci souvisejících komplikací lze také očekávat od funkčního systému opatrovnictví. and The informed consent at geriatric psychiatric wards is – to the detriment of patients – a neglected topic. This article contains a commented enumeration of selected important issues that bind primarily to the informed consent. It points out that the problems are related to the continuing stigmatization of psychiatry and at the same time, to the fact that psychiatric patients among the seniors expect a paternalistic attitude of the physicians. Reduction of associated complications can be also expected from the functional system of guardianship.
Tento článek se zabývá institutem informovaného souhlasu, zásadního právního i etického institutu v oblasti medicíny. Zkoumána je jeho etymologie, jeho ontologický status, jeho normativní síla a konečně i jeho charakteru jako komunikačního aktu. Text má prokázat tezi, že informovaný souhlas je komunikačním aktem - nikoliv pouhým mentálním stavem - který má za určitých podmínek normativní sílu. Tato normativní síla se plně projeví pouze v případě splnění základních podmínek: dostatečného poučení, dostatečného porozumění, svobodné a vážné vůle a kompetence pacienta., This article deals with the institute of informed consent, a fundamental legal and ethical institute in the field of medicine. Its etymology, ontological status, its normative power and, finally, its character as a communication act are studied. The text shows that informed consent is a communicative act - not just an inner mental state and that it has significant normative power. This normative power is manifesting itself only when certain conditions are met: sufficient disclosure, sufficient understanding, voluntariness and competence of the patient., and Adam Doležal.
Článek se zaměřuje na analýzu přístupu vybraných zahraničních právních řádů (Německo, Spojené státy americké), českého právního řádu a projektu DCFR k problematice rozsahu poučení pacienta o rizicích spojených s navrhovanou léčbou. Článek se rovněž snaží zodpovědět otázku, zda je vůbec možné a vhodné rozsah rizik, o nichž je třeba pacienta informovat, konkrétně vymezit, a pokud ano, jakým způsobem., The article is focused on the analysis of the approach of particular foreign legal orders (Germany, USA) as well as the Czech legal order and the DCFR project to the issue of the extent of disclosure of risk information. The article also seeks to answer the question whether or not it is possible and appropriate to define the extent of disclosure of risk information specifically and if so, how., and Ivo Smrž.
Článek se zabývá právními aspekty informování onkologicky nemocných pacientů. Pozornost je věnována nejen obsahu informační povinnosti, ale i tomu, kdo má být informován a v jakém rozsahu. Současně je podána informace o budoucí možné právní úpravě, která rozšíří informační povinnost zdravotnických pracovníků a zařízení., The article deals with the legal aspects of informing oncological patients. Attention is paid not only to the content of the duty to inform, but also to the fact of who should be informed and to what extent. The article also mentions the possibility for a legal regulation in the future that will extend the duty to inform of health care professionals and facilities., and Lukáš Prudil
The basic rule of scientific research is its implementation on the basis of freely expressed autonomy of will, while in practice this is usually expressed by the patient’s informed consent. In the states that are parties to the Biomedicine Treaty, this consent must be given expressly, specifically and is to be documented. This principle of freedom of will is generally accepted and represents a starting point for current bioethical and legal standards.
The article deals with an issue, whether this starting point is the only relevant and acceptable starting point. In accordance with some minority opinions, especially from the English scientific literature it asks the following questions: Should not there be a legal obligation laid down as to participation in scientific research? Isn’t that our moral duty to support scientific research in medicine, or as the case may be to participate in it to a certain extent?
At the first sight this issue seems to be irrelevant - after unfortunate historical experience in the German Nazi regime, but also in democratic regimes, the patient’s welfare is superior to the interest of science and society.
With regard to a benefit of scientific research for society, there are however also alternatives to the aforementioned maximum, so that progress in the developments of medicine is ensured, provided that the risk is insignificant and its benefit for the society is big. Is it possible to consider such a maximum on a legislative level? Does the moral view make it permissible to limit freedom for the benefit of social benefit. If the answer is an unambiguous "no", then of course there is a parallel to inoculation, which is expressly set forth by law.
The article offers possible alternatives for ensuring establishment of a legal obligation to participate in the scientific research, however at the same time it also gives a warning as to drawbacks of these solutions.
Last but not least, there is an issue of the man’s moral duty and his/her participation in research. It is true, that in the post modern world of moral pluralism it is quite difficult to face a question on what we understand under the term moral duty. However from certain points of view this duty seems to be morally justified.
The author’s aim was actually not to find an unambiguous solution, but to a certain extent make relative the so far unilaterally accepted consensus and provide possible other alternative insights into discussion. and Základním pravidlem vědeckého výzkumu je jeho provádění na základě svobodně vyjádřené autonomie vůle, což bývá v praxi vyjadřováno informovaným souhlasem pacienta. Ve smluvních státech Úmluvy o biomedicíně tento souhlas musí být dán výslovně, konkrétně a má být zdokumentován. Tento princip svobody vůle je všeobecně akceptován a je východiskem pro současné bioetické i právní normy.
Článek se zabývá otázkou, zda je toto východisko jediným relevantním a akceptovatelným východiskem. V souladu s některými menšinovými názory zejména v anglické vědecké literatuře se táže: Neměla by být do jisté míry ukotvena právní povinnost účastnit se na vědeckém výzkumu? Nemní naší morální povinností podporovat vědecký výzkum v medicíně, případně se na něm do určité míry podílet?
Na první pohled se zdá tato otázka irelevantní – po neblahých historických zkušenostech v německém nacistickém režimu, ale i v v demokratických režimech, je blaho pacienta nadřazeno před zájmem vědy a společnosti.
Vzhledem k prospěšnosti vědeckého výzkumu pro společnost však se nabízí i alternativy k výše uvedené maximě tak, aby byl zajištěn posun ve vývoji medicíny, pokud je riziko nepatrné a jeho prospěch pro společnost velký. Je možné uvažovat o takovéto maximě v rovině legislativní? Jakým způsobem by šla upravit do normativního textu? Je z mravního hlediska vůbec přípustné omezit svobodu ve prospěch společenského prospěchu. Pokud je odpovědí jednoznačné ne, pak se ovšem nabízí paralela s povinností očkování, která je výslovně ukotvena zákonem.
Článek nabízí možné alternativy zajištění ukotvení právní povinnosti účastnit se na vědeckém výzkumu, zároveň však upozorňuje na nedostatky těchto řešení.
V neposlední řadě je pak tématem otázka morální povinnosti člověka a jeho účasti na výzkumu. V postmoderním světě morálního pluralismu je ovšem dosti složité čelit otázce, co je možné rozumět morální povinností. Z určitých hledisek se však tato povinnost jeví jako morálně opodstatněná.
Cílem, který autor sledoval, nebylo ani tak nalézt jednoznačné řešení, ale dosud jednomyslně přijímaný konsensus do určité míry zrelativizovat a poskytnout možné další alternativní náhledy do diskuse.
The paper begins with the question of the participation of human subjects in biomedical research, pointing a way from the first principle of the Belmont Report towards the concept of autonomy as expressed by informed consent. From the use of informed consent in experimental medicine, the paper then moves to the application of informed consent in clinical practice. Further, the paper outlines the cultural and philosophical context of the transformation of medicine into biomedicine from the perspective of human subject research, discussing the concept which has played the key role in the ethical framework of both experimental and clinical medicine in the Czech Republic. Finally the paper provides some critical notes on the concept of informed consent and its practice in Czech healthcare., Josef Kuře., and Obsahuje poznámky a bibliografii
In the conception of modern bioethics, the concept of autonomy plays a dominant role. Contemporary bioethical discourse in many cases glorifies an approach founded on this principle, and it seems that its role in moral conduct in applied bioethics is considered to be the key to salvation. This article attempts, to a certain extent, to relativise the dominant principle of autonomy, especially in medical ethics, even if it does not deny its indispensability. It points, however, to particular practical aspects which respect for the principle of autonomy, especially in the doctor-patient relation, can influence in a negative way, or can quite negate. As the basic antithesis to theories which found their priority on the axiom of respect to autonomy, the author then presents paternalistic and neo-paternalistic concepts in bioethics which find support, above all, in the principle of beneficence. The argument in this article necessarily demands an outline of the basic properties of paternalism and autonomy. For this reason the article especially focuses on models of the relationships between doctor and patient, that is on medical ethics in the narrow sense., Adam Doležal., and Obsahuje poznámky a bibliografii
Respect for patientʼs autonomy is a key requirement of every ethical and legal codes. But what does it mean, autonomy? What concept of autonomy shall we choose? In modern bioethics, two concepts of autonomy dominate. The first is the so-called default theory created by Tom Beauchamp and James Childress, the second is the so-called split-level autonomy theory, sometimes referred to as the theory of authenticity. The first concept is derived from the concept of negative autonomy, the second is the idea of a positive interpretation of this word. The proven thesis of this article is that respect for that patient default autonomy is a necessary but not sufficient condition for an ethical relationship between the doctor and the patient. Respect for patient authenticity on the other hand cannot be a necessary condition for this ethical relationship, but it should be the ideal that a physician should seek to achieve, the moral of aspiration. Choosing one of these two concepts of autonomy has also key impact on the theory of informed consent, which will be proved as well. and Respekt k autonomii pacienta je klíčovým požadavkem plynoucí ze současných etických i právních kodexů. Není však zcela jisté, jaký koncept autonomie má být zvolen. Z toho plyne řada nejasností i pro teorii informovaného souhlasu. V současné moderní bioetice dominují dvě koncepce autonomie. První je tzv. defaultní teorie vytvořená Beauchampem a Childressem, druhá je tzv. teorie stupňovité autonomie, někdy nazývaná jako teorie autenticity. První koncepce je odvozena od koncepce tzv. negativní autonomie, druhá naopak předpokládá pozitivní výklad tohoto slova. Prokazovaná teze tohoto článku je ta, že respekt k tzv. defaultní autonomii pacienta je nutnou, nikoliv však postačující podmínkou pro etický vztah lékaře a pacienta. Respekt k stupňovité autonomii pacienta naopak nemůže být nutnou podmínkou pro etický vztah lékaře a pacienta, nicméně je klíčem pro dosažení tzv. morálky aspirace, ideálu, který by se měl lékař snažit dosáhnout. Výběr konceptu autonomie má pak zásadní dopady i na teorii informovaného souhlasu.