1 - 3 of 3
Number of results to display per page
Search Results
2. Informovaný souhlas jako vyjádření autonomie vůle nebo reflexe paternalistického vztahu?
- Creator:
- Doležal, Adam
- Type:
- article, model:article, and TEXT
- Subject:
- informovaný souhlas, autonomie vůle, and paternalismus
- Language:
- Czech
- Description:
- Východiskem tohoto článku je prozkoumání současných etických principů v oblasti zdravotnictví, na kterých je položen koncept informovaného souhlasu, zejména koncept autonomie vůle člověka a položení si otázky, zda tato východiska jsou morálně relevantní či nikoliv. Tato úvaha nemá přinést definitivní odpověď na položené otázky, nicméně má relativizovat současné výhradní zaměření na standardní princip respektu k autonomii (tak jak je zejména kodifikován v právních normativních systémech, a to nejen v české právní úpravě, ale i v mezinárodních dokumentech). Do určité míry je totiž chápání informovaného souhlasu jako úkonu svobodné bytosti na základě komplexně a neutrálně podávaných informací od nezaujaté, nestranné osoby lékaře pouhopouhým nenaplnitelným ideálem a ve své podstatě i novodobým mýtem. Znovu se proto navrací otázka, zda přirozenoprávně chápaný princip autonomie vůle je adekvátním a jediným správným řešením, pokud se například dostane do rozporu s utilitaristickým principem užitku, a zda paternalistický přístup, tak jak byl nastolen v minulých stoletích, více neodrážel realitu běžného dne a zda navíc nebyl ospravedlnitelnější. Cílem této stati je pokusit se načrtnout i jiné možné alternativní pohledy a analyzovat postavení pacienta a lékaře a jejich vzájemného stavu. Zejména se zaměřuje na klíčovou analýzu těla nemocného v jeho dvouprvkové roli subjektu a objektu, vnímajícího a vnímaného. Zohledněn je fakt, že pacient se nachází v situaci, která je mezní a do jisté míry existenciální, ve které jsou možnosti jeho Já jako subjektu omezovány vnější skutečností – nemocí a bolestí, přičemž právě bolest je chápána jako souhrn zcela izolovaných, emocionálních zkušeností, které nemohou být předány jinému, nemohou tedy být intersubjektivní. V bolesti je člověk vždy osamocen. Z tohoto hlediska přichází pacient k lékaři jako strana, která je ve slabším postavení a hledající pomoc, oproštění od svého strádání. Proto ovšem může být snazším způsobem zmanipulována, podrobena a uchopena vůlí druhého. Proto lékař musí dbát, aby k této situaci nedocházelo, a aby pacienta pouze nezkoumal, tj. nečinil z něj pouhopouhý předmět zkoumání, objekt, ale aby účinně reflektoval taktéž na pacientovo subjektivní Já. Je nepopiratelným, empiricky prokazatelným faktem, že se medicína stává čím dál tím více odcizenou vědou, kdy pacient a lékař ztrácejí důvěrný vztah mezi sebou. I proto je v postmoderní době materializování a „zpředmětňování“ pacienta nebezpečně se opakujícím jevem, který je třeba eliminovat. Na základě toho pak považuje autor článku informovaný souhlas spíše než za výraz svobody a autonomie vůle, která může být čistě iluzorní, za postmoderní rituál vzájemnosti, za uznání individuality existence pacienta a jeho bytí jako subjektu, nikoliv pouhopouhé neindividualizované materie. and The starting point of this article is exploration of current ethical principles in the area of health services, upon which the conception of informed consent is based, especially the conception of autonomy of human will, as well as asking a question, whether these origins are morally relevant, or not. This reflection is not supposed to bring a definite answer to the asked questions, however it ought to make relative the current exclusive focus on a standard principle of respect to autonomy (especially as codified by legal normative systems, not only in the Czech legislation, but also in international documents). As to a certain extent the understating of informed consent as an act of a free being on the basis of comprehensive and neutral information given by an unbiased, objective person - physician, remains a pure and simple unfulfilled ideal and in its nature becomes a modern myth. Therefore, once more we face the question whether the principle of autonomy of will understood from the natural law perspective is adequate and the only correct solution, if it gets in conflict with the utilitarian principle of utility, and whether the paternalistic approach, as introduced in past centuries, did not reflect more the every day reality and moreover, if it was not more justifiable. This essay attempts to outline also other possible alternative points of view and analyze standing of a patient and a physician, as well as their mutual status. Specifically, it concentrates on a key analysis of the patient’s body in its binary role of both subject and object, the one who perceives and is perceived. It also considers the fact that a patient finds himself/herself in an extreme and to a certain extent existential situation, in which the possibilities of his/her Self as a subject are limited by an external fact - illness and pain, while it is the pain, which is understood as a sum of entirely isolated emotional experiences, which cannot be passed to another person, therefore cannot be intersubjective. Man is always alone in pain. From this point of view, a patient always comes to a physician as a party, who is in an inferior position and seeks help, deliverance from their suffering. Therefore, it is of course easier to be manipulated, subjected and grasped by the will of another. Therefore, a physician must make sure that such a situation does not occur and that he does not only explore a patient, i.e. make him/her a pure and simple object of exploration, but also effectively reflects the patient’s subjective Self. It is an undeniable, empirically provable fact, that medicine becomes more and more abstract science, when a patient and physician lose their intimate relationship between them. This is why the materializing and "objectivizing" of a patient in the postmodern era is a dangerously recurring phenomenon , which needs to be eliminated. Based upon this, an author of this article subsequently considers informed consent to be more like than an expression of freedom and autonomy of will, which can be purely illusory, a post-modernist ritual of mutuality, recognition of individuality of the patient’s existence and his/her being as a subject and not merely a non individualized matter.
- Rights:
- http://creativecommons.org/licenses/by-nc-sa/4.0/ and policy:public
3. K justifikaci pravidla o nezávislosti uplatňování soukromého práva na uplatňování práva veřejného
- Creator:
- Eliáš, Karel
- Type:
- article, model:article, and TEXT
- Subject:
- Civil Code, legal dualism, the autonomy of the will, the public interest, the common good, unity of the legal order, občanský zákoník, právní dualismus, autonomie vůle, veřejný zájem, obecné blaho, and jednota právního řádu
- Language:
- Czech
- Description:
- Český občanský zákoník v § 1 stanovil, že uplatňování soukromého práva je nezávislé na uplatňování práva veřejného. Je to odůvodněno faktem, že zdejší doktrína stála v letech 1949 až 1989 na stanovisku, že v socialistickém systému neexistuje právní dualismus, protože socialistické právo je jednotné. Tato doktrína setrvačně působí stále, jak zvláště vyplývá z rozhodovací praxe o neplatnosti smluv. Autor zdůvodňuje, že myšlenkou jednoty právního řádu nelze ospravedlnit např. závěr o neplatnosti smlouvy vymezující pozemek jako předmět budoucí koupě jinak než požadují předpisy o evidenci věcných práv v katastru nemovitostí. Uvádí i další příklady. Stať vysvětluje obsah pravidla o nezávislosti uplatňování soukromého práva. Soukromé i veřejné právo staví na různých hodnotách, sledují různé cíle a podléhají odlišným zákonitostem. Jednota právního řádu neznamená jednolitost.Ve společnostech spojujících své bytí a rozvoj se svobodnou iniciativou jednotlivce představuje soukromé právo sféru, z níž vyrůstá a vůči níž vystupuje veřejné právo jako právo zvláštní. Ústavní řád a zvláště Listina základních práv a svobod tvoří základ a svorník právního řádu. and The Czech Civil Code, in its first paragraph, provided that the exercise of private rights is independent of the application of public law. This is justified by the fact that the doctrine in place during 1949 to 1989, was based in the position that in the socialist legal system, there is no dualism, because socialist law is unified. This doctrine is still operative, as is apparent in particular from the jurisprudence on the invalidity of contracts.Author argues that the idea of the unity of the legal order can not be justified i.e. by the conclusion of nullity of the contract defining land as an object of purchase otherwise than required by the regulations of property rights in Land Register. Author offers other examples as well. The article explains the contents of the application of the rules on the independence of private law.Both private and public law is based on different values, different goals and are subject to different laws.Unity of the legal order does not mean uniformity. Private law, in societies linking their existence and development with free initiative of individuals, represents a sphere, from which public law as a special law grows and against which it performs its functions. Constitutional law and in particular the Charter of Fundamental Rights and Freedoms become basic bolts of law.
- Rights:
- http://creativecommons.org/publicdomain/mark/1.0/ and policy:public