Faunistika není mrtvý obor zoologie. V prvním dílu diskutujeme záludnosti faunistiky a rozdíly mezi faunistikou a sběratelstvím. Měkkýši byli vybráni jako modelová skupina organismů, na nichž ukazujeme historii vývoje oboru v Českých zemích a vývoj měkkýší faunistiky., Faunistics is not a dead subject of zoology. The challenges of faunistics and the difference between faunistics and collecting are discussed. Molluscs were chosen as a model group to show the history of the subject in the Czech Republic and the development of mollusc faunistics., and Vojen Ložek, Lucie Juřičková.
Detailní výzkum recentní fauny umožňuje srovnání s výskytem jednotlivých druhů v období od glaciálu, přes oteplení na počátku holocénu, klimatické optimum holocénu i s nástupem zemědělství až po zhoršení podmínek v mladším holocénu. Fosilní záznamy mohou pomoci při vysvětlení absence konkrétních druhů na určitém místě v současnosti. Autoři článku také diskutují vliv ekologických fenoménů na lokální druhovou diverzitu - některé z nich druhovou bohatost zvyšují (říční, krasový a vrcholový fenomén), jiné ji snižují (hadcový a pískovcový fenomén). Faunistický výzkum musí probíhat ruku v ruce s taxonomickými studiemi. I v tak malakologicky prozkoumaných zemích, jako je Česká republika, jsou stále objevovány pro dané území nové druhy, včetně invazních – žádné území není prozkoumané jednou provždy. Článek zmiňuje některé důležité faunistické objevy na území České republiky, tak připomíná zásadní význam tohoto dnes podceňovaného oboru a nastiňuje také jeho výhled do budoucnosti., It is important to study the occurrence (presence vs. absence) of extant species; fossil records can help explaining the patterns. The role of ecological phenomena on local species diversity is discussed. The impact of ecological phenomena on local species diversity is discussed – some of them increase (river, karst and hilltop phenomena), while others decrease the species diversity (serpentine and sandstone phenomena). Faunistic research must go hand in hand with taxonomic research. Even in a well-explored country such as the Czech Republic, new species for this area are constantly being discovered including some invasive species, making faunistic research a never-ending story., and Lucie Juřičková, Vojen Ložek.
Parasitoid females may adjust offspring sex allocation according to the number and quality of hosts available. Because in solitary species only one offspring survives per host, already parasitized hosts are of low quality and generally rejected. Superparasitism (i.e., sequential oviposition by the same or different females) results in aggressive interactions and competition for nutritional resources among larvae. We examined variations in the offspring sex ratio of Dendrocerus carpenteri (Curtis) (Hymenoptera: Megaspilidae), a solitary ectoparasitoid developing as a hyperparasitoid on the prepupae and pupae of primary aphid parasitoids inside mummified aphids. Mated females produced a female-biased sex ratio of 0.433 (proportion of sons) when caged singly and provided with 12 mummies for 2 h; they parasitized an average of four mummies/h and rarely superparasitized. Superparasitism increased when two females were caged together and provided with 12 mummies, from 1.18 to 1.24 and 1.38 eggs/host parasitized in 1, 2 and 3 h, respectively. The offspring sex ratio became increasingly more female-biased with increase in superparasitism; however, sex ratio variations were not correlated with cohort size. One mated and one unmated female provided with 12 mummies and caged together for 1 h produced a mean cohort sex ratio of 0.645, which differed from the one predicted (0.717) by an algebraic model incorporating the assumptions that both females contribute equal numbers of offspring and that the mated female does not change her offspring-sex allocation strategy. The observed shift in the cohort sex ratio to an increased female-bias indicates that mated females of D. carpenteri change their behaviour when encountering parasitized mummies or a conspecific competitor in the same patch. By depositing fertilized rather than unfertilized eggs, a female can increase the proportion of her daughters among parasitoids competing for a diminishing host supply., Manfred Mackauer, Andrew Chow., and Obsahuje bibliografii
We studied the water balance, body fluid osmolality and survival of the oribatid mite, Pergalumna nervosa, when exposed to drought in field and laboratory experiments. In a replicated field experiment we artificially lowered the soil water content by putting roofs over selected plots, which reduced soil water potential to levels well below the permanent wilting percentage for plants (i.e. below -1.5 MPa). Even though a slight decrease in the abundance of P. nervosa (only found in the 0-5 cm soil layer) was recorded during the most severe drought stress (ca. -3.5 MPa), the majority of adult mites clearly survived these conditions for 3 weeks in the field without migrating to deeper soil layers. Exposing field collected adults in laboratory experiments simulating even more severe drought conditions revealed that P. nervosa can survive several weeks of gradually increasing drought stress (down to -7 MPa) with moderate water loss. The osmolality of body fluids increased as dehydration progressed, but apparently as a result of simple up-concentration of solutes and not the de novo synthesis of protective osmolytes. We compare and discuss these results in the light of what is known about other arthropods., Stine Slotsbo, Jesper G. Sørensen, Josef Stary, Martin Holmstrup., and Obsahuje bibliografii
Poté co se logika ve dvacátém století podstatným způsobem opřela o matematiku (podobě jako některé další vědy), začala se objevovat i celá řada prací, které pod hlavičkou logika obsahují v podstatě matematiku. Začalo se hovořit o matematické logice (což bylo ovšem interpretováno různým způsobem, někdy právě jako označení jisté čistě matematické disciplíny vzešlé z logiky, jindy jako aplikace na základy matematiky a opět jindy jako logika provozovaná matematickými prostředky). Někteří filosofové, které zajímala logika, ale nijak specificky matematika, proto začalil razit termín filosofická logika, který měl znovu nastolit rovnováhu mezi filosofickým a matrmatickým aspektem logiky. Problém je ovšem v tom, že tento termín velice rychle získal celou plejádu různých významů, které zcela zatemňují to, co by se mělo pod jeho hlavičkou dělat; a v této situaci se navíc zcela na okraj logiky dostává to, co dává logice její raison d´etre a co ji stále ukotvuje v realitě - totiž zkoumání a kritické hodnocení pravidel, kterými se řídí naše argumentace a v jistém smyslu i naše usuzování. Domnívám se, že tuto situaci je třeba řešit tak, že si zopakujeme, co má být cílem logiky a uděláme si pořádek v tom, co z toho, co se dnes pod hlavičkou logika provozuje, je k tomuto cíli schopno nějak skutečně přispět., Since, in the twentieth century, logic has come to essentially rest upon mathematics (just like a lot of other sciences) there began to appear many works which, under the title ´logic´, contained what is basically mathematics. There emerged them term mathematical logic (which was however interpreted in various ways, sometimes precisely to indicate a certain purely mathematical discipline resulting from logic, sometimes as the application of logic to the foundations of mathematics and sometimes also as logic undertaken by mathematical means). Some philosophers interesed in logic, but not specifically in mathematics, therefore began to use the term philosophical logic as a way of reinstating a balance between the philosophical and mathematical aspects of logic. There is a problem however in that this term very quickly acquired a whole range of different meanings which have essentially blurred what should be done under this heading; and, moreover, this situation made the very raison d´etre of logic, which grounds it in reality - viz. examination and critical evaluation of the rules which govern our argumentation nad, in a certain sense, our reasoning -, move to a periphery of logic. This situation should be resolved, I belive, by our revisiting the question of what should be the aim of logic, and by clarifying to what extent that which goes under the title logic can really contribute to this aim., and Jaroslav Peregrin.
Cílem předloženého textu je kritické zhodnocení filosofických reflexí teorie chaosu, které byly předloženy především v textech Stephena Kellerta a Petera Smithe. Tento cíl je přitom potřebnou propedeutikou k vlastnímu zkoumání sémantického pojetí teorií (semantic view of theories) v kontextu teorie chaosu. Vlastní text je rozčleněn na tři části: (1) Transcendentální nemožnost, (2) Epistemologie chaosu a (3) Nová podoba idealizace. V první a druhé části autor nejprve zkoumá Kellertovo pojetí transcendentální nemožnosti určitých predikcí v teorii chaosu, následně se soustřeďuje na sadu vlastností modelů teorie chaosu (holismus, experimentalimus a diachronie) a konečně na povahu porozumění, kterého je v teorii chaosu dosahováno (kvalitativní předpovědi, odhalování geometrických mechanismů a nalézání řádu). Ve třetí části autor zkoumá otázku povahy idealizace, objevující se v souvislosti s fraktální geometrií a představující páteř teorie chaosu. Klíčovou otázkou přitom je, zda objekty s nekonečnou složitostí mohou být vhodnými modely fyzikální reality., The aim of this article is to critically appraise the philosophical reflexions of chaos theory which have been advanced in the texts of Stephen Kellert and Peter Smith. This aim constitutes, at the same time, a necessary propaedeutic to the actual investigation of the semantic view of theories in the context of chaos theory. The text itself is divided into three parts: (1) Transcendental impossibility, (2) Epistemological chaos, and (3) A new idealisation. In the first and second parts, the author begins by examining Kellert’s conception of the transcendental impossibility of certain predictions in chaos theory, subsequently he concentrates on the set of properties of the models of chaos theory (holism, experimentalism and diachrony), and finally on the character of the understanding which is arrived at by chaos theory (qualitative forecast, the uncovering of geometrical mechanisms and the discovery of order). In the third part, the author investigates the question of the character of the idealisation that reveals itself in the context of fractal geometry, constituting the backbone of chaos theory. The key question here is whether objects with infinite complexity can be appropriate models for physical reality., and Lukáš Zámečník.
Richard Rorty, americký filosof (1931-2007), bývá považován za jednoho z nejvlivnějších myslitelů poslední doby. Jeho hlavní teze se soustředí na kritiku reprezentacionalismu, tedy ambici klasické moderní filosofie poznávat přírodu v zrcadle lidské mysli. Odtud Rorty přechází v oblasti poznání, ale i společenské kritiky bigotnosti, k dílu Johna Deweye a chápe ho v zásadě relativisticky. Cílem tohoto článku je ukázat, kde jsou limity tohoto Rortyho relativismu a jak před ním zachránit Rortyho původní kritiku reprezentacionalismu. Navazuje se v něm na intenzivní debaty mezi pozdním Rortym a jeho kritiky a zejména na filosofii přírodních věd, která je v Rortyho díle výmluvně postavena stranou. Článek jako východisko z rortyánského relativismu nabízí pojem „otevřené autority“ a nový filosofický pohled, stále však ukotvený v tradici amerického pragmatismu, na lidskou racionalitu., Richard Rorty, American philosopher (1931-2007) is considered to be one of the most influential thinkers of recent times. His main thesis centres on a critique of representationalism – of the ambition of classical modern philosophy to comprehend nature in the mirror of the human mind. From here Rorty then moves through the area of knowing, and also of a social critique of bigotry, to the work of John Dewey, whom he understands in a fundamentally relativistic way. The aim of this article is to determine the limits of Rorty’s relativism, and to show how we might preserve Rorty’s original critique of representationalism despite these limits. Mention is made of the intensive debates between the late-Rorty and his critics, especially in the area of the philosophy of natural science which, in Rorty’s work, is tellingly left to one side. The article offers, as a way out of Rortian relativism, the concept of “open authority” and a new philosophical view, still in the tradition of American pragmatism, of human rationality., and Boris Cvek.
A novel method was used to study dispersal in the spruce bark beetle, Ips typographus (L.), under epidemic conditions (rapidly increasing population density) in the Šumava National Park. Infested spruce logs were coated with a fine fluorescent powder and the passively marked emerging beetles were captured in pheromone baited traps located at various distances from these logs. The number of marked beetles captured decreased exponentially with increasing distance from the release point. The sex ratio of the bark beetles was more female biased the further they were recaptured from the logs, being 57% and 60% at distances of up to 50 and 100 m, respectively. The maximum distance flown by a marked beetle recorded in this experiment was 1094 m. A model fitted to the data on dispersal indicates that 10% of the spruce bark beetles dispersed over distances of 55 m and 4 m in spring (overwintered parental generation) and summer (first filial generation), respectively. Differences between spring and summer swarming are briefly discussed., Petr Doležal, Jan Okrouhlík, Markéta Davídková., and Obsahuje bibliografii