In this paper I concentrate on evaluating Searle’s concept of external realism as a non-epistemic thesis . Above all, I evaluate the role it plays in our system of beliefs, knowledge and communicative obligations. There are two important questions: (1) whether a return of transcendental philosophy creates a positive alternative to philosophical naturalism (Quine); (2) whether for the same purpose Fraassens’ constructive empiricism suffices., V tomto příspěvku se zaměřuji na hodnocení Searleho konceptu externího realismu jako neepistemické práce. Především hodnotím roli, kterou hraje v našem systému víry, znalostí a komunikačních povinností. Existují dvě důležité otázky: (1) zda návrat transcendentální filosofie vytváří pozitivní alternativu k filosofickému naturalismu (Quine); (2) zda pro stejný účel postačuje Fraassensův konstruktivní empirismus., and Lukáš Zámečník
Cílem předloženého textu je kritické zhodnocení filosofických reflexí teorie chaosu, které byly předloženy především v textech Stephena Kellerta a Petera Smithe. Tento cíl je přitom potřebnou propedeutikou k vlastnímu zkoumání sémantického pojetí teorií (semantic view of theories) v kontextu teorie chaosu. Vlastní text je rozčleněn na tři části: (1) Transcendentální nemožnost, (2) Epistemologie chaosu a (3) Nová podoba idealizace. V první a druhé části autor nejprve zkoumá Kellertovo pojetí transcendentální nemožnosti určitých predikcí v teorii chaosu, následně se soustřeďuje na sadu vlastností modelů teorie chaosu (holismus, experimentalimus a diachronie) a konečně na povahu porozumění, kterého je v teorii chaosu dosahováno (kvalitativní předpovědi, odhalování geometrických mechanismů a nalézání řádu). Ve třetí části autor zkoumá otázku povahy idealizace, objevující se v souvislosti s fraktální geometrií a představující páteř teorie chaosu. Klíčovou otázkou přitom je, zda objekty s nekonečnou složitostí mohou být vhodnými modely fyzikální reality., The aim of this article is to critically appraise the philosophical reflexions of chaos theory which have been advanced in the texts of Stephen Kellert and Peter Smith. This aim constitutes, at the same time, a necessary propaedeutic to the actual investigation of the semantic view of theories in the context of chaos theory. The text itself is divided into three parts: (1) Transcendental impossibility, (2) Epistemological chaos, and (3) A new idealisation. In the first and second parts, the author begins by examining Kellert’s conception of the transcendental impossibility of certain predictions in chaos theory, subsequently he concentrates on the set of properties of the models of chaos theory (holism, experimentalism and diachrony), and finally on the character of the understanding which is arrived at by chaos theory (qualitative forecast, the uncovering of geometrical mechanisms and the discovery of order). In the third part, the author investigates the question of the character of the idealisation that reveals itself in the context of fractal geometry, constituting the backbone of chaos theory. The key question here is whether objects with infinite complexity can be appropriate models for physical reality., and Lukáš Zámečník.
The paper concerns a contemporary problem emerging in philosophy of science about the explanatory status of mathematical models as abstractions. The starting point lies in the analysis of Morrison’s discrimination of models as idealizations and models as abstractions. There abstraction has a special status because its non-realistic nature (e.g. an infinite number of particles, an infinite structure of fractal etc.) is the very reason for its explanatory success and usefulness. The paper presents two new examples of mathematical models as abstractions – the fractal invariant of phase space transformations in the dynamic systems theory and infinite sets in the formal grammar and automata theory. The author is convinced about the indispensability of mathematical models as abstraction, but somehow disagrees with the interpretation of its explanatory power. and Článek se zabývá současným problémem ve filosofii vědy o vysvětlujícím stavu matematických modelů jako abstrakcí. Výchozím bodem je analýza Morrisonovy diskriminace modelů jako idealizací a modelů jako abstrakcí. Abstrakce má zvláštní stav, protože jeho nerealistická povaha (např. Nekonečný počet částic, nekonečná struktura fraktálu apod.) Je právě důvodem vysvětlujícího úspěchu a užitečnosti. Článek představuje dva nové příklady matematických modelů jako abstrakce - fraktální invariant transformací fázových prostorů v teorii dynamických systémů a nekonečné množiny ve formální teorii gramatiky a automatů. Autor je přesvědčen o nezbytnosti matematických modelů jako o abstrakci,