Článek metodologicky vychází z modelu soudní interpretace práva vytvořeného polským právním teoretikem Jerzym Wróblewskim a z jeho rozlišování mezi tzv. pravidly výkladu (interpretačními směrnicemi) prvního a druhého stupně. Zdůrazňuje však, že v případě interpretace mezinárodních (mezistátních) smluv není použití určitého pravidla výkladu závislé na volbě samotného interpreta, ale je diktováno pozitivním právem, především čl. 31 a 32 Vídeňské úmluvy o smluvním právu (1969). To platí zejména, jde-li o pravidla výkladu prvního stupně. Na základě uvedených východisek článek definuje, jaká pravidla výkladu prvního stupně – jazyková, systémová či funkcionální – Vídeňská úmluva stanoví, resp. jaká pravidla výkladu na jejím základě aplikuje Mezinárodní soudní dvůr. and The methodology of the article is based on the model of judicial interpretation of law developed by the Polish legal theorist Jerzy Wróblewski and on his distinction between the first level and the second level rules (directives) of interpretation. It argues, however, that in the case of interpretation of international (interstate) treaties the use of a concrete rule does not depend on the interpreter’s choice but is prescribed by positive law, namely by articles 31 and 32 of the Vienna Convention on the Law of Treaties (1969). This is particularly true when applying the first level rules of interpretation.
Building on these principles the article defines what are the first level rules of interpretation that the Vienna Convention prescribes or,more precisely, what are the first level rules of interpretation that the International Court of Justice applies on its basis.
The goal of the Conceptual Design Process is the representation and the explanation of the function for the designed system. The Conceptual Design Process, unfortunately, has no well founded formal means till nowadays and it uses various, however inappropriate formalisms. This paper deals besides with issue, why formalism of equations and in general formalism of quantitative mathematics (developed for physics) is no good for conceptual design and which are the consequences for the theory and practice. The analysis of formalisms based on explanation of four basic intentions and as a result two novel intentions are introduced: ''Specifiers'' and ''Synthesisers''. The work with these intentions extends the Specification phase and comprehensively separates the phase of the Synthesis. The classical methodological approach that explains the world by means of properties (and their quantities) and the approach that explains the world with help of Conceptual constructions and Interpretation process, are compared. and Cílem procesu konceptuálního navrhování je reprezentace a vysvětlení funkce navrhovaného systému. Do současné doby nemá konceptuální návrh pevně zakotvený formální aparát a z velké části využívá nejrůznějších prostředků, které mu však nejsou vlastní. V tomto článku se zabýváme mimo jiné otázkou, proč formalismus rovnic a vůbec formalismus matematiky stvořený ve svých základech pro fyziku, není pro konceptuální návrh vhodný a jaké to má důsledky v teorii i v praxi. Analýza používaných formalismů je dovedena až do úrovně intenzí. Výsledkem této analýzy je návrh dvou nových intenzí ''specifikátorů (Specifiers)'' a ''synthetizátorů (Synthesisers)'', které jsou pro konceptuální navrhování vhodnější. Práce s těmito intenzemi vede k prodloužení fáze specifikace a k důslednějšímu oddělení fází specifikace a syntézy. Je srovnán přístup, který vykládá svět přes vlastnosti a jejich hodnoty s přístupem, který vykládá svět přes konceptuální konstrukce, jejich interpretaci a jejich syntézu.
This essay deals with the relationship between philosophy of law and philosophy of language. The author closely follows the discussion concerning the determination of the content of the law which has been remarked by current semantics and pragmatics in philosophy of language. According to a view that has considerable currency at present, philosophy of language and linguistics have a direct bearing on the content of the law. The general outlook of this view - the communicative-content theory of law (the communication theory) can be captured in the following way. Legal texts are linguistic texts, so the meaning or content of a legal text is an instance of linguistic meaning generally. It therefore stands to reason that, in order to understand the meaning of an authoritative legal text or utterance, such as a statute or regulation, we should look to our best theories about language and communication., Tato esej pojednává o vztahu mezi filozofií práva a filosofií jazyka. Autorka úzce navazuje na diskusi o vymezení obsahu zákona, která byla v současné době sémantikou a pragmatikou ve filosofii jazyka poznamenána. Podle názoru, který má v současné době značnou měnu, má filosofie jazyka a lingvistiky přímý vliv na obsah zákona. Obecná perspektiva tohoto pohledu - teorie komunikativního obsahu práva ( teorie komunikace) lze zachytit následujícím způsobem. Právní texty jsou lingvistické texty, takže význam nebo obsah právního textu je obecně známkou lingvistického významu. Proto je rozumné, abychom pochopili význam autoritativního právního textu nebo projevu, jako je zákon nebo nařízení, a měli bychom se zaměřit na naše nejlepší teorie o jazyce a komunikaci., and Marek Neština
Tato studie se zaměřuje na způsoby, jakými se standardně vytváří sociální teorie, a to především z hlediska proměn stylu psaní textu. Tvrdí se zde, že celkově vzato způsoby psaní využívané v rámci sociální teorie jsou navzdory proklamacím spíše cvičením v systematickém uchopování zkoumaných jevu než akademicky vyzrálou činností usilující o řešení problému. Na několika vybraných historických příkladech „psaní“ sociální teorie je ukázáno, že neexistuje žádná standardní forma vytváření sociální teorie, jež by překračovala stádium "komentáře“. Na rozdíl od jiných stylů akademického psaní sociální teorie nepoužívá "komentář“ jako součást rozvíjení určité argumentace, nýbrž jako standardní a rutinní způsob vznášení poznávacích nároku. Komentář přitom není výchozí metodou pouze v současných z velké části edukačních a instruktážních podobách sociální teorie, zakládá také způsob práce vůdčích představitelů této oblasti, jejichž příspěvky jsou současnými sociálními teoretiky považovány za originální a hodné důkladné interpretace. Zde rozpracovaná argumentace naznačuje, že neschopnost dospět ke standardní podobě "vytváření“ sociální teorie je důsledkem skutečnosti, že je inspirace pro individuální, autentické, originální či kreativní myšlení čerpána ze zdrojů, jež jsou prostoupeny nepůvodností a často také velmi chaotickou a úpornou snahou prokázat koherenci myšlení, jež se určitým způsobem vztahuje k sociálnímu světu., This article analyzes the practice of making social theory in terms of the changing styles manifested in writing social theory texts. It is claimed that, taken generally, “writing” social theory has not moved beyond its most widespread form of being an exercise in the systematic treatment of the phenomena under study rather than being a genuine problem-solving activity. As demonstrated on selected historical examples of “writing” social theory, it seems evident that there is no standard form or style of “making” social theory apart from commentary. And that social theory, unlike related styles of academic writing, uses “commentary” not as a part of the argument being elaborated, but as a standard and routine way of making knowledge claims. It is argued here that commentary is not the basic method only in the contemporary and largely educational and instructive forms of social theory, but also in the supposedly original achievements of the field’s leading figures. The argument elaborated here suggests that the inability to arrive at a standard form of “making” social theory may be a consequence of individual, authentic, original, creative thinking drawing its inspiration from sources that are heavily derivative and sometimes permeated by very chaotic and strenuous efforts to demonstrate the coherence of the thinking that it some way refers to the social world., and Jan Balon.
This study describes the origin and development of the friendship between the literary scholar Jan Mukařovský (1891–1975) and the writer Vladislav Vančura (1891–1942). Mukařovský’s interpretations of Vančura’s literary works are the main focus of the study. Both Mukařovský’s published works and texts that were never published (e.g. university lectures) are analysed. On the basis of archival research, the author of the study proves that Mukařovský analysed Vančura’s work much earlier than he published his first-ever work on Vančura in 1934. In the course of the 1940s to 1960s, Mukařovský published many texts on Vančura in which he remembered Vančura as a friend, poet, Communist and anti-fascist activist.