My paper explores critical objections to the concept of the artistic canon, conceived as a summary of works with an objective aesthetic value that have stood the test of time. To begin with, the objections of feminist and postcolonial criticism are discussed and examined. However, the sociological objection questioning the axiological foundation of the canon, i.e. the possibility of generally applicable aesthetic judgment, has been identified as the most crucial. My paper proceeds to discuss the theory of ideal perception as a solution to the problem of justifying aesthetic judgments. My aim is to prove that from the axiological perspective, the theory of the ideal critic gets entangled in the never-ending regress of a logical circle, or it eventually finds its justification through a particular social practice. This theory is also problematic in its erroneous assumption of the logical independence of the descriptive and evaluating components of aesthetic concepts. The impossibility of separating the evaluating attitude from the conditions of the use of aesthetic concepts indicates the relative applicability of aesthetic value and the artistic canon, depending on the “personal economy” of the evaluating subject.
Slovenská literatúra sa celé stáročia formovala v tesných kontaktoch a v symbióze so susednými literatúrami. Slovenský etnický priestor bol prirodzenou súčasťou Uhorska a širšej strednej Európy. Kánon slovenskej literatúry vytvárali autori vo viacerých jazykoch (latinský, český, nemecký, slovenský, maďarský). Slovenskú literatúru dnes reflektujeme ako texty autorov so slovenským pôvodom alebo texty autorov, ktorí žili a tvorili na území Slovenska. Charakter literatúry však v rôznych obdobiach podmieňovali aj aktívne slovanské väzby a skrytá spoločná kultúrna pamäť. Od začiatku 19. storočia možno hovoriť o programovej profilácii slovenského národného kánonu ako novej a dynamickej autonómnej štruktúre v rámci slovanského, česko-slovenského a uhorského kontextu. and Slovak literature have been developing in close contact with literatures of the neighbouring regions. Slovak ethnics pace has been a natural part of both former Austro-Hungarian Empire (and Hungary as well) and a broader Central Europe. The Slovak literary canon has been formed by the authors using different languages (Latin, Czech, German, Slovak and Hungarian). At present, Slovak literature can be understood as literature by the authors with the Slovak background or written by the authors who have been living and working on the territory of current Slovakia. The nature of Slovak literature, however, was considerably influenced by other Slavic literatures and a hidden common culture consciousness. It can be argued that since the beginning of the 19th century the Slovak literary canon started to develop as a new, dynamic and autonomous structure within Slavic, Czechoslovak and Hungarian contexts.
Tato studie se zaměřuje na způsoby, jakými se standardně vytváří sociální teorie, a to především z hlediska proměn stylu psaní textu. Tvrdí se zde, že celkově vzato způsoby psaní využívané v rámci sociální teorie jsou navzdory proklamacím spíše cvičením v systematickém uchopování zkoumaných jevu než akademicky vyzrálou činností usilující o řešení problému. Na několika vybraných historických příkladech „psaní“ sociální teorie je ukázáno, že neexistuje žádná standardní forma vytváření sociální teorie, jež by překračovala stádium "komentáře“. Na rozdíl od jiných stylů akademického psaní sociální teorie nepoužívá "komentář“ jako součást rozvíjení určité argumentace, nýbrž jako standardní a rutinní způsob vznášení poznávacích nároku. Komentář přitom není výchozí metodou pouze v současných z velké části edukačních a instruktážních podobách sociální teorie, zakládá také způsob práce vůdčích představitelů této oblasti, jejichž příspěvky jsou současnými sociálními teoretiky považovány za originální a hodné důkladné interpretace. Zde rozpracovaná argumentace naznačuje, že neschopnost dospět ke standardní podobě "vytváření“ sociální teorie je důsledkem skutečnosti, že je inspirace pro individuální, autentické, originální či kreativní myšlení čerpána ze zdrojů, jež jsou prostoupeny nepůvodností a často také velmi chaotickou a úpornou snahou prokázat koherenci myšlení, jež se určitým způsobem vztahuje k sociálnímu světu., This article analyzes the practice of making social theory in terms of the changing styles manifested in writing social theory texts. It is claimed that, taken generally, “writing” social theory has not moved beyond its most widespread form of being an exercise in the systematic treatment of the phenomena under study rather than being a genuine problem-solving activity. As demonstrated on selected historical examples of “writing” social theory, it seems evident that there is no standard form or style of “making” social theory apart from commentary. And that social theory, unlike related styles of academic writing, uses “commentary” not as a part of the argument being elaborated, but as a standard and routine way of making knowledge claims. It is argued here that commentary is not the basic method only in the contemporary and largely educational and instructive forms of social theory, but also in the supposedly original achievements of the field’s leading figures. The argument elaborated here suggests that the inability to arrive at a standard form of “making” social theory may be a consequence of individual, authentic, original, creative thinking drawing its inspiration from sources that are heavily derivative and sometimes permeated by very chaotic and strenuous efforts to demonstrate the coherence of the thinking that it some way refers to the social world., and Jan Balon.