Olej na plátně (114 x 156 cm): prostovlasý Alexandr Veliký (antická zbroj, nárameníky ve tvaru lvích hlav) před Ammónovým knězem (vousy, plášť přes hlavu) se zapálenou kadidelnicí na řetězu. Kněze Alexandrovi představuje vedle stojící voják v přilbě s chocholem. Za knězem troubící muž v turbanu, Za Alexandrem voják, nad ním socha sfingy na podstavci., Togner 1999#, s. 84, č. 51., and Obraz se dostal do kroměřížské sbírky patrně ve druhé polovině 18. století. Alexandr je charakterizovaný ve shodě s antickou tradicí dlouhými vlasy sčesanými dozadu a patetickým pohledem upřeným vzhůru. Kněz Alexandrovi prokazuje božskou úctu, ve shodě s líčením Plútarchovým (Plut. 31, 27). V ilustrovaném vydání francouzského překladu historie Alexandra Velikého od Curtia Rufa (Curtius 1696) je podobný výjev, který mohl posloužit jako inspirace pro Bonitův obraz. Pod ilustrací je latinský nápis "Alexandr je knězem nazván synem Jupitera Ammóna."
Olej na plátně (114 x 204 cm): Iris (chitón a himation) letí na duze, vztahuje levici k Alkyoné (plášť přetažený přes hlavu, znamení náboženského rituálu), která sedí v chrámu Juno (patky sloupů a část kanelovaných dříků v pozadí). Vedle Alkyoné velká kamenná nádoba s hořícím kadidlem. V průhledu vlevo je vidět pozdější epizoda: Alkyoné právě skočila z náspu na břehu moře, ale místo, aby padala dolů, se vznáší vzhůru, k rudé záři prosvítající v oblaku nad ní., Togner 1999#, s. 38-40 č. 9., and Malíř se držel velmi těsně textu Ovidiových Proměn, z něhož si vybral čtyři různé motivy. Napravo je modlící se Alkyoné v Junonině chrámu charakterizovaném iónskými sloupy a kadidlem, její neobvyklá póza a vyděšený pohled však současně odkazuje na pozdější epizodu. Modlící se Alkyoné současně spí a ve snu se jí zjevil bůh snů, Morfeus, v podobě mrtvého manžela. Před Alkyoné však na obraze nestojí Morfeus, ale Iris, kterou podle Ovidiova textu Juno poslala za Morfeem s příkazem, aby vdově šetrně sdělil, že její manžel zahynul. Další pokračování je zobrazeno nalevo, kde je v dálce zobrazen okamžik těsně předtím, než se Alkyoné proměnila v ledňáčka, opět na Junonino přání. Poselkyně Iris má v Ovidiově vyprávění důležitou roli a na obraze spojuje dva klíčové motivy. Iris levicí ukazuje na Alkyoné strachující se o manžela a pravicí ukazuje na její proměnu v ledňáčka. Mýtus o Alkyoné byl již od středověku častým námětem literárních děl, ale na obrazech se s ním setkáváme jen výjimečně (Vittore Carpaccio, 1502-1507, obrazy v londýnské National gallery a ve Philadelphia Museum of Art). Autor kroměřížského obrazu se mohl inspirovat ilustracemi k vydání Ovidiových Proměn. V Lyonském vydání z roku 1557 je zobrazena Alkyoné v Junonině chrámu a ve své ložnici, v níž se objevují stejné sloupy (Salomon 1557, k1r a k2r). To mohlo být inspirací pro začlenění těchto sloupů do kroměřížského obrazu, na němž jsou chrám a ložnice propojeny.
Sochy na attice: nalevo Evropa (koruna na hlavě, košík v ruce, na zemi roh hojnosti a Asie (květiny na hlavě, v ruce palmovou ratolest a kadidlo), nalevo Afrika (nahá žena s helmou v podobě sloní hlavy, na krku náhrdelník, u levé nohy roh hojnosti plný plodů, v pravé ruce drží štíra) a Amerika (nahá žena, v levé ruce drží mužskou hlavu, v pravé šípy a luk).
Nástropní freska: na oblacích ženy představující vladařské ctnosti, nalevo Fortitudo, napravo Temperantia. Fortitudo (přilba), nalevo putto se štítem, napravo tři putti se sloupem. Temperantia drží koně na uzdě, nad koněm putto, nalevo dva putti přelévající vodu z nádoby do nádoby. V rozích medailony se ženami, personifikacemi světadílů: Evropa (na hlavě koruna, roh hojnosti), Afrika (na hlavě koruna se sloním chobotem), Asie (na hlavě turban, kadidlo), Amerika (na hlavě péřová koruna, luk a šíp), Mádl 2008#., and Fortitudo a Temperamentia symbolizují moudrou světovládu, což naznačují personifikace světadílů, které jsou umístěny na příslušných stranách. Avropa je na jihozápadě, Afrika na jihovýchodě, Asie na severovýchodě a Amerika na severozápadě. Nástropní malba je umístěna v důležité místnosti v prvním patře, jež byla součásti tří místností situovaných na východní straně severního křídla, v sousedství vstupu do palácové kaple. Tyto místnosti byly protějškem Saturnova sálu uprostřed jižního křídla. Do těchto reprezentačních prostor paláce se vcházelo chodbami vedoucími na hlavní schodiště (z Malé jídelny se vcházelo na západní straně do Velké jídelny a na východní straně do Rokokového salonku).
Olej na dřevě (25, 2 x 22 cm): v nice volně stojícího antikizujícího chrámku stojí socha nahé Venuše s rukama nataženýma před sebe, ohlíží se k za ní stojímu Amorovi s šípem v ruce. Pod sochou hoří kadidlo v nádobce na podstavci, u něj klečí muž s knihou a Nymfa, vedle ní nahé dítě a konvice s miskou. Zprava přibíhají dvě Nymfy. Výjev je zasazen do krajinného rámce., Seifertová, Ševčík 1997#, 176-177., and Architektura chrámu ani typ Venuše neodpovídají žádnému antickému vzoru. Obdobným způsobem Grund zobrazil sochu Venuše na obraze v Národní galerii v Praze, inv. č. O 2741.
Olej na plátně (76 x 103 cm): v ruinách okrouhlého antického chrámu je socha polonahé Venuše s prázdnýma rukama (v odmítavém gestu ?), u jejích nohou sedí Amor s lukem. Pod sochou zapálené kadidlo, u něhož klečí polonahá Nymfa, další dvě přibíhají a čtvrtá stoupá po schodech napravo. Před ruinami chrámu Faun v červeném plášti hraje na syrinx, za ním dvě fauní děti hrající si s kozou., Vlnas 2001#, 102 č. I/2.114, and Architektura chrámu ani typ Venuše neodpovídají žádnému antickému vzoru. Obdobným způsobem Grund zobrazil sochu Venuše na obrazu v Obrazárně Pražského hradu inv. č. 0 475.
Olejomalba na dřevě (96 x 110 cm): ženy uctívající zlatou sochu Cerery sedící na trůnu (koruna z klasů, roh hojnosti, odhalená ňadra). Socha je na kamenném soklu, na němž stojí obětní nádoby. Před sochou matrona s knihou, za ní stojí a klečí další obětnice (kadidelnice, kniha). V pravém dolním rohu klečí žena s košíkem plodů vedle snopů obilí. Za oltářem skupina žen okolo klečící ženy s obilím na míse. Před sochou a za sochou hořící pochodně na podstavci. Výjev je situován do přírodního rámce, nalevo v průhledu kruhový oltář a před ním skupina žen uctívající další sochu pod baldachínem, za toutp sochou trubači a standarta zakončená měsíčním srpkem. Nad sochou Cerery dva Amorové, jeden se zapálenou pochodní, druhý s lukem., Zlatohlávek 2009#, s. 175-6, O 37., and Obraz neilustruje žádný konkrétní antický text, i když identita hlavní kultovní sochy je jasně definovaná (koruna z klasů, roh hojnosti, dále zapálené pochodně, obilí na míse, snop obilí na zemi). Popisům kultu Cerery v antických pramenech rovněž odpovídá skutečnost, že se kultu účastní výlučně ženy.