Olej na plátně (164 x 268 cm): Dido (koruna, bohaté šaty) s levicí zdviženou leží na pohřební hranici, která právě začíná hořet., Togner 1999, s. 310-311, č. 312, and Obraz je dílenskou kopií originálu, který je ve Vídni (Kunsthistorisches Museum inv. no. 9315), inspirovaného Vergiliovou Aeneis (4, 645-691): Dido opuštěná Aeneem spáchala sebevraždu. Schönfeld se inspiroval Guercinovým obrazem z roku 1631.
Olej na plátně (95 x 118 cm): Polonahý Herkules bojuje se Smrtí (polonahá, plášť přes hlavu), pravicí ukazuje Alkéstis, aby pokračovala v cestě ven z říše mrtvých- Alkéstis drží v náručí dítě, v levici drží masku smrti, kterou právě odložila., Togner 1999#, s. 259-60, č. 257., and V antické literatuře je téma nejpodrobněji rozvedeno v Euripidově hře Alkéstis, v poantické Evropě bylo často zpracováno literárně, ale zobrazení je jen několik. Zpravidla byl zobrazován souboj Herkula se smrtí, ale na žádném není přítomna žena s dítětem a maskou, takže lze uvažovat o tom, že výjev měl symbolický význam. Pro tuto interpretaci hovoří také skutečnost, že Herkules nemá žádný ze svých tradičních atributů a v antickém podání mýtu se nikde nesetkáme s Alcestis s dítětem.
Olej na plátně (114 x 204 cm): Iris (chitón a himation) letí na duze, vztahuje levici k Alkyoné (plášť přetažený přes hlavu, znamení náboženského rituálu), která sedí v chrámu Juno (patky sloupů a část kanelovaných dříků v pozadí). Vedle Alkyoné velká kamenná nádoba s hořícím kadidlem. V průhledu vlevo je vidět pozdější epizoda: Alkyoné právě skočila z náspu na břehu moře, ale místo, aby padala dolů, se vznáší vzhůru, k rudé záři prosvítající v oblaku nad ní., Togner 1999#, s. 38-40 č. 9., and Malíř se držel velmi těsně textu Ovidiových Proměn, z něhož si vybral čtyři různé motivy. Napravo je modlící se Alkyoné v Junonině chrámu charakterizovaném iónskými sloupy a kadidlem, její neobvyklá póza a vyděšený pohled však současně odkazuje na pozdější epizodu. Modlící se Alkyoné současně spí a ve snu se jí zjevil bůh snů, Morfeus, v podobě mrtvého manžela. Před Alkyoné však na obraze nestojí Morfeus, ale Iris, kterou podle Ovidiova textu Juno poslala za Morfeem s příkazem, aby vdově šetrně sdělil, že její manžel zahynul. Další pokračování je zobrazeno nalevo, kde je v dálce zobrazen okamžik těsně předtím, než se Alkyoné proměnila v ledňáčka, opět na Junonino přání. Poselkyně Iris má v Ovidiově vyprávění důležitou roli a na obraze spojuje dva klíčové motivy. Iris levicí ukazuje na Alkyoné strachující se o manžela a pravicí ukazuje na její proměnu v ledňáčka. Mýtus o Alkyoné byl již od středověku častým námětem literárních děl, ale na obrazech se s ním setkáváme jen výjimečně (Vittore Carpaccio, 1502-1507, obrazy v londýnské National gallery a ve Philadelphia Museum of Art). Autor kroměřížského obrazu se mohl inspirovat ilustracemi k vydání Ovidiových Proměn. V Lyonském vydání z roku 1557 je zobrazena Alkyoné v Junonině chrámu a ve své ložnici, v níž se objevují stejné sloupy (Salomon 1557, k1r a k2r). To mohlo být inspirací pro začlenění těchto sloupů do kroměřížského obrazu, na němž jsou chrám a ložnice propojeny.
Olej na plátně (95 x 75 cm): Polonahý Paris (píšťala v ruce) dává zlaté jablko polonahé Venuši, která se k němu tiskne. Okolo Parida Amorci, za ním s pastýřskou holí, dva Amorové napravo připravují k jízdě Venušin vůz (zapřahají do něj holubice?). K Venuši a Paridovi slétá Merkur (okřídlená čapka a (caduceus). Zeshora výjev pozoruje z mraku nahá Juno (koruna) a Minerva (přilba a kopí). and Togner 1999#, s. 261, č. 258.
Olej na plátně (155 x 220 cm): na lůžku leží Cato s rozpáraným břichem, dolní část těla má zakrytou zakrvavenou pokrývkou. Okolo stojí muži a ženy, napravo voják. V pravém dolním rohu je na rohu lůžku položený Catonův meč., Togner 1999#, s. 301-2, č. 301., Stolárová, Vlnas 2010#, II.3, and Po prohrané bitvě (Thapsus, 46 př. Kr.) Marcus Porcius Cato mladší spáchal sebevraždu, obraz se těsně drží Plútarchova líčení (20, 70). Catonova sebevražda byla od 17. století poměrně častým námětem, před Schönfeldem téma neméně drasticky pojednal Mathias Stomer na obraze z roku 1640 v Castello Ursino. Vzorem mohl být Škrétovi Poussinův obraz Umučení sv. Erasma, 1628/29, Vatican inv. č. 40394 (srov. Stolárová, Vlnas 2010, s. 70).
Olej na dřevě (55 x 73 cm): nahý Neptun (trojzubec) sedí vedle nahé stojící Amitrité ukazující na pobřeží. Jedou na voze taženém mořskými koni, okolo průvod Nereoven a Tritonů (mušle, želva, chycené ryby na prutech). Uprostřed dole putti na delfínu (žezlo a mušle). Na břehu personifikace řeky, stařec s nádobou s vytékající vodou. Napravo jeskyně, v níž hodují bozi. Na obloze ptáci a létající ryby., Togner 1999#, s. 147-149, č. 111., and Obraz byl v Kroměříži s největší pravděpodobností od roku 1695. Frans Francken II stejné téma pojednal na tuctu dalších obrazů, které byly jako všechny ostatní výjevy tohoto typu inspirovány antickými římskými sarkofágy zobrazujícími mořský thiasos (Bober, Rubinstein 1987, č. 99-104). Sarkofág z vatikánských sbírek (č. 99) je považován za zobrazení svatby Neptuna a Amfitrite, ale mezi kroměřížským obrazem a antickými reliéfy není žádný přímý vztah. Na obrazech svatby Neptuna a Amfitríty od Franse Franckena II se v popředí objevuje delfín s puttem nebo putti, takže lze uvažovat o tom, zda se nejedná o delfína, který svatbu umožnil a zorganizoval (O astronomii 2, 17, dílo je neprávem připisované Hyginovi).