Dne 29. dubna 2011 se v Univerzitním centru v Telči uskutečnila FTelč – již pátá studentská konference Katedry filosofie FF MU. Ačkoliv byl tento ročník poznamenán menším zájmem ze strany studentů, je třeba poznamenat, že poměr účastníků s příspěvkem a účastníků bez příspěvků by letos rekordní - téměř jedna ku jedné. Účastníky konference podpořili i členové pedagogického sboru Katedry filosofie, jmenovitě profesoři Krob a Zouhar, docent Raclavský a doktoři Bělohrad, Mácha a Picha. Konference začala ve 14: 30, na programu bylo osm dvacetiminutových příspěvků, po každém z nich následovala krátká diskuze. První příspěvek s názvem Teorie všeho, filozofie a fyzika přednesla Bc. Jana Svobodová, která ukázala, proč tzv. teorie všeho přesahuje kompetence fyziky a kdy je třeba zapojit do procesu tvorby teorie i filosofii. Ve druhém příspěvku se Petr Kopáček věnoval problematice myšlenkových experimentů. Ukázal možnou klasifikaci myšlenkových experimentů a následně provedl srovnání myšlenkových a reálných experimentů. Třetí příspěvek věnoval Peter Hudeček korespondenční teorii pravdy. Pokusil se v něm prokázat, že korespondenční teorie pravdy je založena na předpokladu, který vede k porušení Russellova principu bludného kruhu. Lukáš Likavčan navázal příspěvkem zabývajícím se Quinovým legendárním textem Dvě dogmata empirismu, analyzoval Quinovu snahu o popření existence rozdílu mezi analytickými a syntetickými soudy. Svůj příspěvek autor uzavřel zjištěním, že Quine sice nedokázal neexistenci distinkce mezi analytickým a syntetickým, ale svou prací ukázal potřebu tyto pojmy podrobně explikovat. Česká psychologická scéna je v současné otřásána sporem mezi Zdeňkem Vybíralem a Českomoravskou psychologickou společností. Bc. Tomáš Ondráček předložil ve svém příspěvku analýzu konkrétních argumentů obsažených v oficiální korespondenci mezi oběma znesvářenými stranami a následně poukázal na specifika a rizika odvolávání se na etické kodexy při argumentaci. Mgr. Petra Nekovářová věnovala svůj referát tématu, které je často diskutované jak v odborných kruzích, tak i laickou veřejností - eutanazii. Autorka se pokusila předložit analýzu pojmu eutanazie a jeho možné klasifikace. Dále se zaobírala souvisejícími právními a sociálními problémy. Na problematiku eutanazie navázal Bc. Aleš Horák příspěvkem na neméně kontroverzní téma. V příspěvku s názvem Je sebevražda nemorální? autor seznámil posluchače s koncepcí osobní identity Dereka Parfita, pomocí níž se snažil dokázat, že odpověď na otázku nemorálnosti sebevraždy je kladná. Oficiální část konference uzavřel svým příspěvkem Bc. Michal Stránský, který si ve svém referátu položil otázku, zda je možné považovat moderní cynismus za pokračování tradice antického kynismu. Aby mohl autor kladně odpovědět na tuto otázku, nejdříve představil dva možné přístupy k chápání kynické filosofie a následně seznámil posluchače s filosofií slavného německého myslitele Petera Sloterdijka. Po skončení oficiální části konference se její účastníci přesunuli do nedalekého hotelu Antoň, v jehož prostorech proběhla, již v odlehčeném duchu, kuloární debata studentů s pedagogy.
Naši kolegové z Katedry filozofie Ostravské univerzity se rozhodli, že i letos uspořádají (dalo by se snad říci již tradiční) Studentskou vědeckou konferenci, kterou i tentokrát otevřeli studentům z jiných kateder. Ani tento rok si delegace naší katedry (KF FF MU Brno) nechtěla nechat ujít takovou příležitost, a proto se ve složení Lukáš Likavčan, Jan Horský a Tomáš Helmich (první dva jmenovaní s příspěvky, třetí jako nehrající kapitán a roztleskávačka v jednom) vydala ranním rychlíkem z brněnského hlavního nádraží směr Ostrava...
Časopis Studia philosophica, ISSN 1803-7445 (print), ISSN 2336-453X (online), je recenzovaný odborný časopis, který uveřejňuje příspěvky z oblasti filozofie a příbuzných disciplín. Vychází od r. 2009 dvakrát ročně. Navazuje na periodikum Sborník prací filozofické fakulty brněnské univerzity, Řada filozofická (B) (= Studia minora facultatis philosophicae universitatis Brunensis, Series philosophica), ISSN 0231-7664, které vycházelo v letech 1953-2008. ,Studia philosophica, ISSN 1803-7445 (print), ISSN 2336-453X (online), is a scholarly peer-reviewed journal that has been published by the Faculty of Arts, Masaryk University, Brno under this title since 2009. It welcomes contributions both in its own specific field of philosophy and in closely related disciplines. The journal is a continuation of the periodical Sborník prací filozofické fakulty brněnské univerzity, Řada filozofická (B) (= Studia minora facultatis philosophicae universitatis Brunensis, Series philosophica), ISSN 0231-7664, published in 1953–2008 (from 1999 to 2008 also under the parallel title Studia philosophica).
Článok sa venuje téme svedomia v myslení Hannah Arendtovej a otázke, za akých podmienok sa môže svedomie ukázať vo verejnej oblasti. Článok je rozdelený na štyri časti. Prvá načrtáva Arendtovej motiváciu pre prehodnotenie pojmu svedomia, ktorá vyplynula zo snahy vyrovnať sa s povahou politických zločinov 20. storočia a banalitou zla. V druhej časti sú predstavené dve konštitutívne charakteristiky svedomia. Na jednej strane si Ja svedomia osvojuje negatívny odstup od morálnych pravidiel, ktoré zastáva väčšinová spoločnosť. Na druhej strane sa pozitívne opiera o sebazáujem, čiže o bezrozpornosť vo vzťahu k sebe samému. Oba tieto kľúčové rysy svedomia vyrastajú z aktivity myslenia. Tretia časť sa zameriava na konfliktný vzťah individuálneho svedomia k politickej oblasti. V záverečnej časti autor kladie otázku, či je pojem svedomia možné politicky ospravedlniť a predstavuje podmienky pre ochranu svedomia vo verejnej sfére. and The article is addressed to the issue of conscience in the thought of Hannah Arendt and to the question under what conditions conscience can become manifest in the public sphere. The article is divided into four parts. The first renders Arendt's motivation to reconsider the concept of conscience, which results from an endeavour to come to terms with the nature of political crimes of the 20th century and the banality of evil. In the second part, two constitutive qualities of conscience are presented. On the one hand, conscientious Self adopts a negative distance from moral rules held by wide society. On the other hand, it positively relies on self-interest, that is, on non-contradiction in relation to oneself. Both of these crucial qualities of conscience arise from the activity of thinking. The third part addresses the conflicting relation of individual conscience to the public sphere. In the final part, the author asks the question whether the concept of conscience can be politically justified and sets the conditions for a defence of freedom of conscience in the public space.
Příspěvek vychází z autorova disertačního projektu, který mapuje myšlenkovou spřízněnost mezi Hansem Blumenbergem a jednotlivými filosofy tzv. Ritterovy školy, tedy Odo Marquardem, Hermannem Lübbem, Robertem Spaemannem a Martinem Krielem. Autor předkládá obecnou charakteristiku Ritterovy školy a "skeptické generace" (H. Schelsky), hledá argumenty, které by osvětlily, proč bývá zdůrazňována spřízněnost mezi Blumenbergem a "Ritterovci", a poukazuje na její filosofické konvergence v oblasti praktické filosofie. V analýze vychází z několika nesporných afinit mezi Marquardovým a Blumenbergovým myšlenkovým světem: z návaznosti na gehlenovské pojetí člověka jako deficitní (a kompenzující) bytosti, z oslavy polyteismu, ze společných obtíží s filosofií dějin, které je vedou ke kritice diskurzivní etiky (v duchu Nové levice). Předkládá a zdůvodňuje tezi, podle níž se zmínění Ritterovi žáci přiblížili k sobě navzájem – a současně i k Blumenbergovi – nejvíce poté, co byli nuceni reagovat nejen na studentské hnutí druhé poloviny 60. let, jež zpochybnilo demokratické struktury Spolkové republiky, ale i na neomarxismus, o nějž se studentské hnutí opíralo. Druhou část studie tvoří analýza liberálně konzervativní kritiky diskurzivní etiky, jejíž jádro představuje překvapivé Marquardovo čtení Descarta: Descartes dočasné a provizorní morálky je zde postaven proti Descartovi nepochybnému metodicky zajištěnému. and The paper is based on the author's dissertation project, which maps the intellectual proximity of Hans Blumenberg and philosophers of the Ritter School – Odo Marquard, Hermann Lübbe, Robert Spaemann and Martin Kriele. The author presents a general characterization of the Ritter School and the "sceptical generation" (H. Schelsky), seeks arguments to shed light on the reasons for the emphasis on the intellectual proximity of Blumenberg and the Ritter School, and highlights its philosophical convergences in practical philosophy. The analysis is based on several indisputable affinities between Marquard's and Blumenberg's intellectual world: their continuity with Gehlen's conception of man as a deficient (and compensating) being, their appreciation of polytheism, their common difficulties with philosophy of history, which lead to the critique of discursive ethics (in the spirit of the New Left). Further, the study presents and justifies the claim that Ritter's students became closer to each other as well as to Blumenberg mostly after they were forced to respond to the student movement of the late 1960s, which cast doubt on the democratic structures of West Germany as well as Neo-Marxism, which formed the foundation of the student movement. The second part of the study consists of an analysis of the liberal conservative critique of discursive ethics, the core of which is Marquard's unique interpretation of Descartes: the Descartes of temporary and tentative morality is confronted with the Descartes of indubitability and methodological security.
Záměrem tohoto článku je popsat a prozkoumat legendární sémantickou koncepci pravdy Alfreda Tarského spolu s námitkami proti ní vznesenými. První část tohoto článku je rozdělena do pěti oddílů: kritéria kladená na každou adekvátní teorii pravdy jsou probírána v prvním oddílu; druhý je věnován výkladu Tarského Konvence T; distinkce mezi objektovým jazykem a metajazykem spolu s Tarského postojem k hovorovým a formálním jazykům popisuje třetí oddíl; čtvrtý oddíl je věnován Tarského definici pravdy za pomoci pojmu "splňování"; poslední oddíl zhodnocuje Tarského řešení paradoxů. Ve druhé části tohoto článku jsou předloženy vybrané námitky proti Taraského koncepci s důrazem na jejich různorodost. and This paper aims to describe and examine Alfred Tarski's famous semantic conception of truth as well as some of the critiques presented against it. The first part of this paper is divided into five segments: criteria imposed upon every adequate definition of truth are discussed in the first segment; the second is dedicated to Tarski's Convention T; distinction between object language and metalanguage, as well as Tarski's attitude toward formalized and colloquial languages, is described in the third segment; fourth segment is devoted to Tarski's definition of truth using the notion of "satisfaction"; the last segment is the evaluation of Tarski's solution of paradoxes. In the second part of this paper the selected objections against Tarski's conception are presented with emphasis on their diversity.
Tématem článku je hledání teorie všeho. Klade si otázku role filozofie v tomto fyzikálním projektu, potažmo v přírodní vědě vůbec. Na konkrétních problémech se snaží ilustrovat vztah filozofie a fyziky a podpořit tezi o významu filozofie pro vědu. and The article focuses on the research of Theory of Everything. It treats the question of the role of philosophy in this physics project, by extension, in natural science at all. The relation between philosophy and physics is illustrated on some specific problems. The article also argues for the significance of philosophy to science.
V roce 2007 byla siru Terrymu Pratchettovi, proslulému autorovi fantastických románů, diagnostikovaná vzácná forma Alzheimerovy choroby. Terry Pratchett se rozhodl nečekat, až jej nemoc umoří se všemi neblahými průvodními jevy, a stal se jedním z nejvlivnějších proponentů eutanázie. V článku nabízím rekonstrukci Pratchettovy argumentace, kterou předložil roku 2010 v rámci přednáškového cyklu The Richard Dimbleby Lecture. Terry Pratchett se explicitně vyrovnává se třemi známými argumenty vůči asistované smrti – Care or Killing argumentem, argumentem z vynucené eutanázie a Božím argumentem. Po odmítnutí každého z nich dospívá k závěru, že neexistuje rozumný důvod, proč by nemohl zemřít za okolností, které si zvolí, a přisvojuje si na asistovanou smrt právo. Toto chápání smrti jako něčeho, na co má člověk právo, mě inspiruje ke dvěma úvahám: Za prvé, pokud uznáme právo na asistovanou smrt, proč neexistuje stejně rozsáhlá diskuze hájit práva sebevrahů? Terry Pratchett důsledně odmítá mluvit o sebevraždě, ovšem jeho východiska pro přijetí asistované smrti jsou aplikovatelná i na případ vlastní terminace bez lékařské pomoci z jiných než zdravotních důvodů. Za druhé, jak by měla vypadat právní úprava praxe asistované smrti a z jakých odborníků by měl být složený orgán, posuzující jednotlivé případy? Závěry Terryho Pratchetta implikují, že v takovém orgánu by bylo místo pro uplatnění morálních filosofů. and In 2007, the famous author of fantasy novels – sir Terry Pratchett – discovered that he suffers from the rare form of Alzheimer's disease. He decided not to wait to be taken away by his disease and he has become one of the most influential proponents of euthanasia. I will offer the reconstruction of Pratchett's argumentation, which he presented during his Richard Dimbleby Lecture in 2010. Terry Pratchett is explicitly dealing with three famous arguments against the assisted death – Care or Killing Argument, Forced Euthanasia Argument and God Argument. After the rejection of every one of them, he comes to the conclusion that there is no good reason, why he shouldn't die under his own terms, and he claims the right to do so. This conception of the assisted death as something legitimate inspires me to two questions: Firstly, if we recognize the right to assisted death, why are we unwilling to engage in the similar discussion about the rights of suicides? Terry Pratchett refuses to talk about the suicide, but his reasons for acceptation of the assisted death are valid for the acceptation of self-inflicted death without the medical urgency as well. Secondly, what form should assisted death take legally and of which experts should the authorized committee consist? Pratchett's conclusions imply that the philosophers should take the place in such process.