The article examines ideological and institutional role of the “greening” policy in the Soviet urban planning practice of 1920-1930s. Relying on the example of the socialist city of Uralmash in Yekaterinburg (Sverdlovsk) the author traces how the idea of the “green city” affected the development of the urban settlement in terms of its functional mechanism and symbolic transformation. By analyzing the logic of the Uralmash “green” policy and its main narratives he argues that successful improvement of the post-Soviet green zones depends not so much on the new urban city-planning initiatives as on the new symbols and meanings that could give a clear vision of these spaces in the current social and cultural context.
The study tries to explain the transformation of literary-historical approaches, which occurred in connection with the conclusions of the World War I and the formation of the Kingdom of Serbs, Croats and Slovenes (Yugoslavia). The basic paradigm of integration processes has been developed in the South Slavic nations since the turn of the 19th and 20th centuries, but the situation after 1918 has determined new forms of these efforts. In the context of political relations and the idea of a new state structure, however, the interpretative models of literary history have changed, in which three basic concepts can be discussed. In the first, pre-war phase, South Slavic literary history was perceived by Serbian historians as part of the corpus of Serbian literature (Stojan Novaković). The second possible approach is certain Serbo-Croatian dualism (Gerhard Gesemann, Dragutin Prohaska). The third methodology is the concept of Yugoslav literature, whose main representative was Pavel Popović. The analysis of his literary-historical works, especially the Outline of Serbian Literature (Pregled srpske književnosti), Yugoslav Literature (Jugoslovenska književnost), Yugoslav Literature as a Whole (Jugoslovenska književnost kao celina), and the View of Yugoslav Literature (Ogled o jugoslovenskoj književnosti), helps to follow the transformations of the reflections on the unified Yugoslav literature, its specifics in the interwar period and last but not least the circumstances that led to its failure. and Stať se snaží přiblížit proměny literárněhistorických přístupů, k nimž došlo v souvislosti se závěry první světové války a vznikem Království SHS (Jugoslávie). Základní paradigma integračních procesů se v prostředí jihoslovanských národů odvíjelo již od přelomu 19. a 20. století, situace po roce 1918 však těmto procesům určila nové podoby. V souvislosti s politickými poměry a ideou nového soustátí se však změnily i interpretační modely literárních dějin, v jejichž rámci lze hovořit o třech základních pojetích. V první, ještě předválečné fázi byly jihoslovanské literární dějiny chápány zejména srbskými historiky v rámci korpusu srbského písemnictví. (Stojan Novaković). Druhým možným přístupem je určitý srbsko-chorvatský dualismus (Gerhard Gesemann, Dragutin Prohaska). Třetí metodologií je koncept jugoslávské literatury, jehož emblematickým představitelem byl zejména Pavle Popović. Analýza jeho literárněhistorických prací, zejména pak Přehledu srbské literatury, Jugoslávské literatury, Jugoslávské literatury jako celku a Pohledu na jugoslávskou literaturu, umožňuje sledovat proměny úvah o jednotné jugoslávské literatuře, jejích specifikách v meziválečném období a v neposlední řadě i okolnostech, jež vedly k jejímu nezdaru.
Arthur C. Danto’s philosophical study of history is overshadowed by his more famous texts in the area of the philosophy of art. In the current discussion on the philosophy of history it follows then that the thematization of Danto’s conception of narrative and narrative sentences predominates. The author of this article instead focuses on the retrospective character of the uncovering of the meaning of historical events by Danto and argues that not the only the meaning of the given events is historically conditioned, as Danto claims, but also the narrative through which the significance is communicated. Although Danto does not address this problem, this study aims to show that this thesis is consistent with his philosophy. Narratives and historical texts in general are representations in Danto’s sense of the word, and all representations are, in their essence, also historical. This fact is clearly revealed in Danto’s texts about art, and it is on these that the author’s argument is based. and Filosofické zkoumání dějin se v díle Arthura C. Danta ocitá ve stínu jeho slavnějších textů řazených do oblasti filosofie umění. V současné diskusi o filosofii dějin pak převládá tematizování Dantova pojetí narativu a narativních vět. Autorka se namísto toho zaměřuje na retrospektivní charakter odhalování významu historických událostí prosazovaný Dantem a dovozuje, že historicky podmíněný není pouze význam daných událostí, jak tvrdí Danto, ale také samy narativy, jejichž prostřednictvím je význam sdělován. Přestože Danto tomuto problému nevěnuje pozornost, klade si tato studie za cíl ukázat, že je tato teze s Dantovou filosofií v souladu. Narativy a historické texty obecně jsou totiž reprezentacemi v Dantově smyslu slova, přičemž jsou veškeré reprezentace ze své podstaty zároveň také historické. Tato skutečnost se zřetelně odhaluje v Dantových textech o umění, o které se argumentace autorky opírá.
Článek zkoumá výchozí předpoklad narativní psychologie týkající se narativní strukturace lidské zkušenosti společně s předpokladem kognitivní lingvistiky a kognitivní psychologie, podle kterých je lidská zkušenost metaforicky strukturována. Východiskem tohoto zkoumání je jednak hermeneutický přístup Paula Ricoeura, který podřazuje metaforu a vyprávění pod společný pojem „sémantická inovace“, a jednak pojetí Jeroma Brunera, podle kterého by se psychologie měla zaměřit na „procesy utváření významu“. Z hlediska narativní psychologie je pojednáno o mimetickém vztahu mezi zkušenosti (životem) a vyprávěním. Oboustrannost narativní mimése je interpretována z hlediska Ricoeurova pojetí vyprávění. V návaznosti na Ricoeurovu teorii metafory je pojednáno o imaginativním aktu „vidění jako“. Je ukázáno, že z hlediska Ricoeurova pojetí je možné porozumět reflexivní povaze narativní imaginace.
Článek je pojmovou a teoretickou syntézou založenou na zkoumání metaforičnosti, narativity a dialogičnosti, které bylo autorem realizováno v průběhu posledních 15 let. V těchto výzkumech se postupně objevila potřeba jednotícího teoretického rámce, který byl nalezen v konceptu aktivní imaginace. Je pojednáno o klíčových konceptech navrženého konceptuálního systému, k němuž vedle aktivní imaginace patří také transcendentní funkce a sémantická inovace. S využitím těchto pojmů je navrženo několik dimenzí pomyslného prostoru, v němž lze uvažovat o rozmanitosti různých forem aktivní imaginace, jimiž jsou: 1) rovina ztvárnění, 2) orientace přesahu, 3) prostředkující relace, 4) režim věrohodnosti, 5) modus identifikace. V kontextu přijatých východisek a navržených dimenzí je vymezena řada pojmů označujících různé formy aktivní imaginace, jimiž jsou: 1) metafora a symbol, 2) vyprávění a mýtus, 3) dialog a dramatická hra, 4) žánr a styl. and Shapes and forms of active imagination: proposal of conceptual framework
The article deals with conceptual and theoretical synthesis based on research on metaphor, narrative, and dialogue realized by author in last 15 years. In these researches, a need for unifying theoretical framework appeared. This framework was found in concept of active imagination. The article deals with key concepts of proposed conceptual system which include active imagination, transcendent function and semantic innovation. There were proposed five dimensions of conceptual space, in which it is possible to consider about varieties of different forms of active imagination: 1) level of enactment, 2) orientation of transcendence, 3) mediating relation, 4) regime of veracity, 5) mode of identification. In the context of accepted assumptions and proposed dimensions, a set of concepts denoting various forms of active imagination is defined: 1) metaphor and symbol, 2) narrative and myth, 3) dialog and dramatic play, 4) genre and style.
The main views on the nature of narrative in Wittgenstein’s later philosophy are analyzed. It is shown how, realizing the research narrative, he paid attention to the linguistic means of expression of our thoughts, reference to the actual reality, the logical component of argumentation. It is shown that in order to place worldview ac-cents more clearly and strengthen the expressive effect of thought, Wittgenstein pragmatized the narrative, in particular, used metaphors, images of learning, took into account the historico-cultural context. It is important for him to show that the form of the narrative influences what meanings the interlocutor will comprehend. Through a system of micro- and macro-narratives, Wittgenstein intended to express his opinion as clearly as possible, although he made the reader an active participant in the narrative. The thinker did not deviate from the analytico-scientific standards of philosophizing, although he showed that the relevant analysis of the narrative is significantly complicated by the ambiguities of its interpretation, the uniqueness of human experience and the identity of each narrator’s value system. It is argued that a pragmatic approach to narrative analysis significantly expands the research methodology of the analytic thinker and, accordingly, makes it possible to deepen our understanding of reality and human existence, as well as more clearly define the specifics of their knowledge.
This article analyzes the historical narratives presented in the exhibitions at the Museum of Republika Srpska in Banja Luka. It also clarifies who promotes that particular representation of history and what factors influence the museums decisions. The article explores the museums development, its organization, financing, and self-presentation, and most importantly the narratives of its permanent and temporary exhibitions. During our analysis, we emphasize the way in which an ingroup is defined in opposition to outgroups, and especially the question of whether or not this act of defining is aimed towards a calming of inter-ethnic relations. The article shows that the Museum of Republika Srpska has a strongly Serbian nationalist tone since, as a key cultural institution of Republika Srpska, it has become an instrument of the centralized politics of memory within the Serbian entity in Bosnia and Herzegovina. and Článek analyzuje historické narativy prezentované v Muzeu Republiky srbské v Banje Luce a zároveň osvětluje, kdo prosazuje danou reprezentaci historie a které faktory mají vliv na muzejní produkci. Mapuje vývoj muzea, jeho správu, financování, sebeprezentaci a zejména narativy trvalých i krátkodobých expozic. Při jejich analýze je kladen důraz na způsob definování vlastní skupiny vůči těm ostatním, zvlášť na otázku, jestli je nastaveno směrem k smíření mezietnických vztahů. Ukazuje se, že v Muzeu RS je používán narativ s výrazně nacionalistickým akcentem, neboť je jako centrální kulturní instituce převážně srbské entity Bosny a Hercegoviny úzce provázáno s politickou scénou Republiky srbské a stává se nástrojem prosazované politiky paměti.
SLäNDa, the Swedish literature corpus of narrative and dialogue, is a corpus made up of eight Swedish literary novels from the late 19th and early 20th centuries, manually annotated mainly for different aspects of dialogue. The full annotation also contains other cited materials, like thoughts, signs and letters. The main motivation for including these categories as well, is to be able to identify the main narrative, which is all remaining unannotated text.
SLäNDa, the Swedish literature corpus of narrative and dialogue, is a corpus made up of eight Swedish literary novels from the 19th and early 20th centuries, manually annotated mainly for different aspects of dialogue. The full annotation also contains other cited materials, like thoughts, signs and letters. The main motivation for including these categories as well, is to be able to identify the main narrative, which is all remaining unannotated text.
SLäNDa version 2.0 extends version 1.0 mainly by adding more data, but also by additional quality control, and a slight modification of the annotation scheme. In addition, the data is organized into test sets with different types of speech marking: quotation marks, dashes, and no marking.
Te study focusses on generational transformations in the perception of military service in the period from 1968 through 2004, as an important social phenomenon. Major attention is paid to oral-historical interviews with four contemporaries, or more precisely to the ways of (re)constructing their narrative reflections associated with military service in particular historical decades beginning with the 1970s with the overlap to the new millennium (meaning from the beginning of “normalization” after 1968 to the abolishment of military service in 2004). Besides the importance
of military service, the text focusses on the identification of potential topics from military everyday life and culture of military service soldiers in the context of the conversion from the socialist army to the democratic one, and at the level of constructing the individual and the group identities.