Studie se věnuje jednomu z aspektů tvůrčí činnosti německého filosofa J. G. Hamanna, bezprostředního předchůdce hnutí Sturm und Drang a jednoho z prvních kritiků I. Kanta. Tímto aspektem je nesrozumitelnost jeho textů, která je ovšem v německém prostředí téměř příslovečná. Autor popisuje základní charakteristické rysy, jimiž se vyznačují Hamannovy texty, a hledá důvody, kvůli nimž Hamann zvolil právě formu literární reprezentace. Důležité je upozornění na skutečnost, že sám Hamann zanechal klíč k dešifrování vlastní nesrozumitelnosti: skrývá se pod metaforou archipelagu, souostroví složeného z množství malých ostrůvků rozumění, mezi nimiž se rozlévá moře. Chce-li kdo Hamannovi porozumět, musí se „naučit plavat“ – ovšem ve smyslu známého Sókratova výroku o Hérakleitovi a „délském potápěči“. Závěr studie představuje hypotézu, jejímž prostřednictvím chce autor otevřít diskusi jak o faktickém nerozumění Hamannovi, tak o jeho livonském pojetí osvícenství., The study addresses one aspect of the creative activity of the German philosopher J. G. Hamann, a direct predecessor of the Sturm und Drang movement and one of the first critics of Kant. This aspect is the incomprehensibility of his texts, a quality that, however, could almost be considered proverbial in the milieu of German philosophy. The author describes the basic characteristics that distinguish Hamann’s texts and seeks the reasons why Hamann might have chosen this form of literary representation. It is important to note that Hamann himself left a clue, hiding under the metaphor of the archipelago, for the deciphering of his own incomprehensibility: an archipelago composed of a number of diminutive islets of understanding, between which the sea flows. If somebody wants to understand Hamann, he must “learn how to swim”, but do so in the sense of Socrates’ famous statement about Heraclitus and the “Delian diver”. The conclusion of the study presents a hypothesis by which the author hopes to open a discussion both about the factual misunderstandings of Hamann’s work, as well as about his Livonian conception of the Enlightenment., and Die Studie ist einem Aspekt des Schaffens des deutschen Philosophen J. G. Hamann gewidmet, einem unmittelbaren Vorgänger des Sturm und Drang und einem der ersten Kritiker Immanuel Kants. Bei diesem Aspekt handelt es sich um die Unverständlichkeit seiner Texte, die insbesondere im deutschen Sprachraum nahezu sprichwörtlich ist. Der Autor beschreibt die Grundzüge von Hamanns Texten und sucht nach Gründen, warum Hamann gerade die Form der literarischen Darstellung wählte. Wichtig ist dabei die Tatsache, dass Hamann selbst einen Schlüssel zur Dechiffrierung der eigenen Unverständlichkeit hinterließ, der sich in der Metapher des Archipels verbirgt; damit ist eine Inselgruppe inmitten des Meeres gemeint, die sich aus einer Vielzahl von kleineren Inseln des Verstehens zusammensetzt. Für ein Verständnis Hamanns ist es notwendig, „schwimmen zu lernen“ – freilich im Sinne der bekannten Aussage Sokrates über Heraklit und den „delischen Taucher“. Zum Schluss der Studie wird eine Hypothese aufgestellt, mit der der Autor eine Diskussion über das tatsächliche Nichtverstehen Hamanns sowie über dessen livonische Auffassung von der Aufklärung eröffnen möchte.
Článek zkoumá výchozí předpoklad narativní psychologie týkající se narativní strukturace lidské zkušenosti společně s předpokladem kognitivní lingvistiky a kognitivní psychologie, podle kterých je lidská zkušenost metaforicky strukturována. Východiskem tohoto zkoumání je jednak hermeneutický přístup Paula Ricoeura, který podřazuje metaforu a vyprávění pod společný pojem „sémantická inovace“, a jednak pojetí Jeroma Brunera, podle kterého by se psychologie měla zaměřit na „procesy utváření významu“. Z hlediska narativní psychologie je pojednáno o mimetickém vztahu mezi zkušenosti (životem) a vyprávěním. Oboustrannost narativní mimése je interpretována z hlediska Ricoeurova pojetí vyprávění. V návaznosti na Ricoeurovu teorii metafory je pojednáno o imaginativním aktu „vidění jako“. Je ukázáno, že z hlediska Ricoeurova pojetí je možné porozumět reflexivní povaze narativní imaginace.
Článek je pojmovou a teoretickou syntézou založenou na zkoumání metaforičnosti, narativity a dialogičnosti, které bylo autorem realizováno v průběhu posledních 15 let. V těchto výzkumech se postupně objevila potřeba jednotícího teoretického rámce, který byl nalezen v konceptu aktivní imaginace. Je pojednáno o klíčových konceptech navrženého konceptuálního systému, k němuž vedle aktivní imaginace patří také transcendentní funkce a sémantická inovace. S využitím těchto pojmů je navrženo několik dimenzí pomyslného prostoru, v němž lze uvažovat o rozmanitosti různých forem aktivní imaginace, jimiž jsou: 1) rovina ztvárnění, 2) orientace přesahu, 3) prostředkující relace, 4) režim věrohodnosti, 5) modus identifikace. V kontextu přijatých východisek a navržených dimenzí je vymezena řada pojmů označujících různé formy aktivní imaginace, jimiž jsou: 1) metafora a symbol, 2) vyprávění a mýtus, 3) dialog a dramatická hra, 4) žánr a styl. and Shapes and forms of active imagination: proposal of conceptual framework
The article deals with conceptual and theoretical synthesis based on research on metaphor, narrative, and dialogue realized by author in last 15 years. In these researches, a need for unifying theoretical framework appeared. This framework was found in concept of active imagination. The article deals with key concepts of proposed conceptual system which include active imagination, transcendent function and semantic innovation. There were proposed five dimensions of conceptual space, in which it is possible to consider about varieties of different forms of active imagination: 1) level of enactment, 2) orientation of transcendence, 3) mediating relation, 4) regime of veracity, 5) mode of identification. In the context of accepted assumptions and proposed dimensions, a set of concepts denoting various forms of active imagination is defined: 1) metaphor and symbol, 2) narrative and myth, 3) dialog and dramatic play, 4) genre and style.
The main aim of this paper is to survey and evaluate Searle’s account of metaphor (1979) in the light of Davidson’s arguments against the idea of metaphorical meaning, which appeared at roughly the same time. Since this paper is intended for a festschrift celebrating Searle’s respectable anniversary, I will mostly refrain from critical remarks and rather focus on the positive aspects of his account. I am going to show that Searle’s theory of metaphor is for the most part immune to Davidson’s arguments., Hlavním cílem této práce je zhodnotit a zhodnotit Searleův popis metafory (1979) ve světle Davidsonových argumentů proti myšlence metaforického významu, který se objevil zhruba ve stejnou dobu. Vzhledem k tomu, že tento dokument je určen pro slavnostní oslavu Searleho úctyhodného výročí, upustím od kritických poznámek a zaměřím se spíše na pozitivní aspekty jeho účtu. Ukážu, že Searleova teorie metafory je z velké části imunní vůči Davidsonovým argumentům., and Jakub Mácha