Informovaný souhlas je fundamentální etická i právní doktrína, která má ochraňovat práva pacienta. Filosofové a právníci vytvořili množství odborné literatury, která se zabývá otázkou autonomie, sebe-určení v kontextu informovaného souhlasu. Primárním cílem tohoto článku je provést historickou analýzu, vycházející z empirických studií, přičemž předmětem zkoumání budou historické prameny popisující vztah mezi pacientem a lékaře. Při tomto historickém zkoumání je třeba mít stále na vědomí, že informovaný souhlas je hybridní koncept – skládá se totiž z prvku lékařovy povinnosti sdělovat informace pacientovi a z pacientovy vůle podstoupit léčbu. V tomto článku se pokusím analyzovat oba tyto koncepty. Historická analýza pak poodkrývá, že vztah lékaře a pacienta byl založen na „paternalistickém“ konceptu, doktoři chtěli činit dobro pro své pacienty, aniž by se jich ptali na názor a přenášeli na ně rozhodovací pravomoc. Historie medicínské etiky se odvíjela od Hippokratovské přísahy. V starověké i středověké medicíně není pacient přizván do procesu rozhodování o jeho léčbě. V moderní éře by tomu mělo být jinak. Má však jít o radikální změnu? V článku jsou zkoumany dvě odlišné interpretace vztahu lékaře a pacienta v historickém kontextu, teze obhajovaná Martinem Pernickem a druhá zastávaná psychiatrem Jay Katzem. Katz mluví o „tichém světu lékaře a pacienta“, který přetrvával minimálně do druhé poloviny 20. století. Pernick nesouhlasí. Podle ně koncepty pravdomluvnosti vůči pacientovi, s čímž souvisí i snaha dosáhnout souhlasu pacienta s navrženou léčbou, jsou přítomny již minimálně v 18. století. Článek srovnává obě teze a vyvozuje etické závěry. and Informed consent is the fundamental ethical and legal doctrine that protects the patient's rights. Philosophers and lawyers have created an enormous literature addressing the themes of personal autonomy, self-determination, and informed consent. Firstly, this article makes a historical research based on some empirical studies, searching for historical sources of doctor – patient relationship. Informed consent is a little bit hybrid concept which speaks both to physicians´ disclosure obligations and patients´ willingness to undergo a particular treatment. Both elements and their historical background shall be analysed in this article. The brief history of doctor-patient communication seems to be based on paternalistic approach. Throughout the ages physicians believed that they should make treatment decisions for their patients. This conviction inheres in the Hippocratic Oath. The patient is not mentioned as a person whose ability and judgment deserve consideration, at least in the antique and medieval ages. We can find slide different opinions on communication between doctor and patient in modern era. Two recently framed and competitive historical analyses illustrate the difficulty of amassing historical evidence about informed consent and its historical justifications. The two theses have been ably defended by historian Martin S. Pernick and psychiatrist Jay Katz. Katz speaks about “the silent world of doctor and patient”, which persists at least till the second half of 20th century. By contrast, Pernick concludes, after a thorough examination of a wide variety of nineteenth-century sources, that "truth-telling” and “consent-seeking” have long been part of an indigenous medical tradition, based on medical theories that taught that knowledge and autonomy had demonstrably beneficial effects on most patients' health.
V recenzi knihy „Medical law and ethics“ od Jonathana Herringa, jsem si vytkl za cíl seznámit čtenáře s otázkami zdravotnického práva a etiky, o nichž autor ve své práci pojednává. Pro odbornou i laickou veřejnost může být kniha cenným zdrojem poznání, neboť autor na jednom místě z různých úhlů pohledu rozebírá témata, která vyvolávají celou řadu právních a etických otázek (problematika euthanasie, výzkumu na člověku, klonování, sterilizace, apod.). V jedenácti kapitolách své recenze na tato témata poukazuji a přidávám k nim komentář svůj, jakož i dalších autorů a judikatury. and In a review of the book "Medical law and ethics" by Jonathan Herring, I made it my goal to familiarize the reader with the issues of medical law and ethics, which author discuss in his work. The book should be a valuable source of knowledge for both, experts and laymen, because the author dealt with many topics from different angles, that raise a number of legal and ethical issues (the issue of euthanasia, research on humans, cloning, sterilization, etc..). I focus on these topics in eleven chapters of my review and I also add my comment, as well as comments of other authors and case law.
The text summarizes the nature and sense of informed consent in connection with ethnographic field research and deals with the conditions under which the informed consent isused and given (signed by a respondent). Based on a survey among the members of the Czech Ethnologic Society, the author formulates theses summarizing the positive and negative experience with the use of informed consent within the ethnological research. She critically contemplates over the fact that researches use the resources from the past as a matter of course, notifying that some researchers are not aware of, when drafting the research and its procession, that the information they obtain can serve to somebody else, in another period and to explain other question that those followed by them.
Respect for patientʼs autonomy is a key requirement of every ethical and legal codes. But what does it mean, autonomy? What concept of autonomy shall we choose? In modern bioethics, two concepts of autonomy dominate. The first is the so-called default theory created by Tom Beauchamp and James Childress, the second is the so-called split-level autonomy theory, sometimes referred to as the theory of authenticity. The first concept is derived from the concept of negative autonomy, the second is the idea of a positive interpretation of this word. The proven thesis of this article is that respect for that patient default autonomy is a necessary but not sufficient condition for an ethical relationship between the doctor and the patient. Respect for patient authenticity on the other hand cannot be a necessary condition for this ethical relationship, but it should be the ideal that a physician should seek to achieve, the moral of aspiration. Choosing one of these two concepts of autonomy has also key impact on the theory of informed consent, which will be proved as well. and Respekt k autonomii pacienta je klíčovým požadavkem plynoucí ze současných etických i právních kodexů. Není však zcela jisté, jaký koncept autonomie má být zvolen. Z toho plyne řada nejasností i pro teorii informovaného souhlasu. V současné moderní bioetice dominují dvě koncepce autonomie. První je tzv. defaultní teorie vytvořená Beauchampem a Childressem, druhá je tzv. teorie stupňovité autonomie, někdy nazývaná jako teorie autenticity. První koncepce je odvozena od koncepce tzv. negativní autonomie, druhá naopak předpokládá pozitivní výklad tohoto slova. Prokazovaná teze tohoto článku je ta, že respekt k tzv. defaultní autonomii pacienta je nutnou, nikoliv však postačující podmínkou pro etický vztah lékaře a pacienta. Respekt k stupňovité autonomii pacienta naopak nemůže být nutnou podmínkou pro etický vztah lékaře a pacienta, nicméně je klíčem pro dosažení tzv. morálky aspirace, ideálu, který by se měl lékař snažit dosáhnout. Výběr konceptu autonomie má pak zásadní dopady i na teorii informovaného souhlasu.
Vaccination has been presented as a probable solution to the ongoing pandemic of covid-19 and as such has been applied in the domestic context, and at the moment as a voluntary vaccination. However, there are a number of legal issues and implications associated with vaccination, and the present article seeks to bring at least some of these into focus. Attention is given to the nature of vaccination as a public administration and health service measure, prioritisation in the selection of persons for vaccination, the phenomenon of refusal to vaccinate, the public administration's vaccination campaign, the issue of distinguishing between vaccinated and unvaccinated in the imposition of various restrictions (and the related issue of discrimination on this basis), the legal possibility of compulsory vaccination, the related issue of conscientious objection and, finally, liability for harm caused by covid-19 vaccination. However, given its scope, the text is certainly not in any sense comprehensive. and Očkování je označováno jako pravděpodobné řešení stále aktuální pandemie onemocnění covid-19 a jako takové je uplatňováno také v domácím kontextu, a to v současnosti jako očkování dobrovolné. S tímto očkováním však souvisí řada právních otázek a souvislostí, přičemž předložený článek usiluje o přiblížení alespoň některých z nich. Pozornost je věnována otázkám povahy očkování jako opatření veřejné správy a zdravotní služby, prioritizace při výběru osob k očkování, fenoménu odmítání očkování, očkovací kampaně veřejné správy, problematiky rozlišování mezi očkovanými a neočkovanými při ukládání různých omezení (a související otázce diskriminace na tomto základu), právní možnosti povinného očkování, navazující problematiky výhrady svědomí a konečně odpovědnosti za újmu způsobenou očkováním proti covidu-19. S ohledem na svou šíři však text jistě není jakkoli vyčerpávající.
This article is focused on the examination of the legal nature of the informed consent and its consequences. The first part of this article discusses whether informed consent is juridicial act and the conditions of the validity such as competence, information and voluntariness. A special attention is given to the analysis of the scope of the medical disclosure and to the legal consequences of the failure to warn. Further this article analyses the scope of the civil liability in the cases of the improper medical disclosure. and Tento článek se zabývá právní povahou informovaného souhlasu a následky neúplného poučení z hlediska civilního práva. První část článku se věnuje problematice právního jednání a jeho náležitostí a zasazuje je do problematiky informovaného souhlasu s poskytováním zdravotních služeb. Následně se článek zabývá problematikou vad právního jednání a jejich důsledků pro jeho platnost a vznik povinnosti k náhradě újmy. Existence povinnosti k náhradě újmy je pak podrobně analyzována s ohledem na odlišnost situací, kdy informovaný souhlas nebyl vůbec udělen nebo byl udělen po vadně provedeném poučení. Cílem tohoto článku je poskytnout ucelenější teoretickou analýzu povahy informovaného souhlasu a jeho zakotvení v systematice civilního práva.
Článek se snaží analyzovat problematické apekty moderního vztahu lékaře a pacienta. Autor konstatuje, že hippokratovský přístup k pacientovi byl v průběhu času modifikován a v současné době hledáme nové vymezení podstaných náležitostí tohoto vztahu. Zakladní otázkou je blaho nebo svoboda pacienta - Salus nebo voluntas aegroti? Čeští lékaři v řadě případů ještě potlačují vystrkující růžky autonomie pacienta a spíše se snaží dbát o jeho blaho (zdraví) než mu umožnit svobodné rozhodnutí, jak naložit se svým zdravím.
Autor se snaží dovodit, že základním právním instrumentem k prosazení zájmů pacienta je institut tzv. poučení a souhlasu s poskytovanou zdravotní službou. Ačkoliv v současné době hovoříme o informovaném souhlasu jako o právním instrumentu, povinnost informovat pacienta o relevantních aspektech poskytované zdravotní služby je založena na filozoficko – etických základech a do právní roviny se promítá pouze zprostředkovaně. I přes zakotvení instituu informovaného souhlasu do právního řádu autor dochází k tomu, že tento instrument je nabouráván celou řadou skutečností a že tvrzení o svobodném rozhodnutí pacienta je pouhý mýtus.
V článku jsou pak analyzovány faktory, které svobodu rozhodování pacienta výrazně modifikují a v zásadě směřují k jejímu potlačení a nové formě paternalismu, tzv. neopaternalismu.
Autor je pak přesvědčen, že v některých situacích je pak tzv. pozitivní neopaternalismus akceptovatelný a dokonce vede k větší důvěře ve vztahu mezi pacientem a lékařem, a tedy i k celkovému zlepšení vztahu mezi pacientem a lékařem. and The article attempts to analyze problematic aspects of a modern relationship between a physician and a patient. The author claims that the Hippocratic approach to a patient has been modified in the course of time and currently we are in search of a new definition of essential particulars of this relationship. A basic issue is the patient’s welfare, or freedom – Salus, or voluntas aegroti? In many cases Czech physicians still tend to suppress growing tendency of the patient’s autonomy and rather take care of his welfare (health) than allow him to make a free choice on how to dispose of his health.
The author is trying to infer that the basic legal instrument for asserting the patient’s interests is the institute of the so called “advice and consent to the administered medical treatment. Although currently we talk about the informed consent as about a legal instrument, the obligation to inform a patient about relevant aspects of the provided medical service is based upon philosophical and ethical grounds and it is reflected in the legal level only indirectly. Despite the fact that the institute of informed consent has its basis in the legal order, the author arrives at a conclusion that this instrument is being impaired by the whole range of facts and that an allegation about free decision of a patient is only a myth.
The article then analyzes the factors, which significantly modify the patient’s freedom to make decisions and in principle have a tendency to its suppression and a new form of paternalism, the so-called neo-paternalism.
The author is then convinced that in certain situations the so called positive neo-paternalism is acceptable and it even leads to bigger trust in the relationship between a patient and physician and therefore it contributes to the overall improvement of the relationship between a patient and physician.