Článek se snaží analyzovat problematické apekty moderního vztahu lékaře a pacienta. Autor konstatuje, že hippokratovský přístup k pacientovi byl v průběhu času modifikován a v současné době hledáme nové vymezení podstaných náležitostí tohoto vztahu. Zakladní otázkou je blaho nebo svoboda pacienta - Salus nebo voluntas aegroti? Čeští lékaři v řadě případů ještě potlačují vystrkující růžky autonomie pacienta a spíše se snaží dbát o jeho blaho (zdraví) než mu umožnit svobodné rozhodnutí, jak naložit se svým zdravím.
Autor se snaží dovodit, že základním právním instrumentem k prosazení zájmů pacienta je institut tzv. poučení a souhlasu s poskytovanou zdravotní službou. Ačkoliv v současné době hovoříme o informovaném souhlasu jako o právním instrumentu, povinnost informovat pacienta o relevantních aspektech poskytované zdravotní služby je založena na filozoficko – etických základech a do právní roviny se promítá pouze zprostředkovaně. I přes zakotvení instituu informovaného souhlasu do právního řádu autor dochází k tomu, že tento instrument je nabouráván celou řadou skutečností a že tvrzení o svobodném rozhodnutí pacienta je pouhý mýtus.
V článku jsou pak analyzovány faktory, které svobodu rozhodování pacienta výrazně modifikují a v zásadě směřují k jejímu potlačení a nové formě paternalismu, tzv. neopaternalismu.
Autor je pak přesvědčen, že v některých situacích je pak tzv. pozitivní neopaternalismus akceptovatelný a dokonce vede k větší důvěře ve vztahu mezi pacientem a lékařem, a tedy i k celkovému zlepšení vztahu mezi pacientem a lékařem. and The article attempts to analyze problematic aspects of a modern relationship between a physician and a patient. The author claims that the Hippocratic approach to a patient has been modified in the course of time and currently we are in search of a new definition of essential particulars of this relationship. A basic issue is the patient’s welfare, or freedom – Salus, or voluntas aegroti? In many cases Czech physicians still tend to suppress growing tendency of the patient’s autonomy and rather take care of his welfare (health) than allow him to make a free choice on how to dispose of his health.
The author is trying to infer that the basic legal instrument for asserting the patient’s interests is the institute of the so called “advice and consent to the administered medical treatment. Although currently we talk about the informed consent as about a legal instrument, the obligation to inform a patient about relevant aspects of the provided medical service is based upon philosophical and ethical grounds and it is reflected in the legal level only indirectly. Despite the fact that the institute of informed consent has its basis in the legal order, the author arrives at a conclusion that this instrument is being impaired by the whole range of facts and that an allegation about free decision of a patient is only a myth.
The article then analyzes the factors, which significantly modify the patient’s freedom to make decisions and in principle have a tendency to its suppression and a new form of paternalism, the so-called neo-paternalism.
The author is then convinced that in certain situations the so called positive neo-paternalism is acceptable and it even leads to bigger trust in the relationship between a patient and physician and therefore it contributes to the overall improvement of the relationship between a patient and physician.