I consider and reject a specific criticism advanced by Korsgaard against virtue ethics and epistemology when these are conceived with the help of what she calls the image of the “Good Dog.” I consider what virtue ethics and epistemology would look like if the Good Dog picture of virtues were largely correct. I argue that attention to the features that make Korsgaard undermine the usefulness of virtues when conceived along the lines of the Good Dog picture reveals the opposite of what she claims. On the Good Dog picture, virtue ethics and epistemology are seen as more promising approaches to rationality than Korsgaard’s own advocacy of reflection.
Studie věnuje pozornost problematice demokratizace vědy, v jejímž rámci zaujímá klíčové postavení otázka, v jaké míře a zda vůbec má mít široká veřejnost možnost zasahovat do vědní a výzkumné politiky a participovat na rozhodování v odborných záležitostech. První část studie je věnována představení dvou radikálně odlišných a vzájemně protichůdných pohledů na tuto problematiku, které byly rozpracovány v rámci poválečné filosofi e vědy v dílech Michaela Polanyiho a Paula Feyerabenda a v různých podobách spolu soupeří dodnes. Tyto dva pohledy, jež nás staví před volbu mezi odborností na úkor demokracie (Polanyi) a demokracií na úkor odbornosti (Feyerabend), jsou následně podrobeny kritickému zhodnocení a v opozici k nim je představen alternativní pohled rozvíjený v rámci vědních studií Harrym Collinsem a Robertem Evansem, jenž překračuje nutnost této volby a na základě sociologických výzkumů fenoménu odbornosti nabízí způsob, jak lze odbornost a demokratické hodnoty sloučit dohromady., The study approaches the issue of democratization of science, the central question of which is to what extent, if at all, should the public be allowed to intervene in science and research policy and to participate in technical decision-making. The first part of the study is devoted to a presentation of two radically different and contradictory views on this issue, which were developed in the post-war philosophy of science in the works of Michael Polanyi and Paul Feyerabend respectively and which compete in various forms until today. These two views, which confront us with a choice between expertise at the expense of democracy (Polanyi) and democracy at the expense of expertise (Feyerabend), are then subjected to critical evaluation and in opposition to them an alternative view, developed within science studies by Harry Collins and Robert Evans, which transcends the necessity of this choice and, drawing on the sociological research of expertise, offers a way to merge together both expertise and democratic values, is presented., and Libor Benda.
Cílem výzkumu bylo zmapovat implicitní teorie tvořivosti matematiků a psychologů. Výzkumu se zúčastnilo 93 studentů psychologie a 80 studentů aplikované matematiky a informatiky Univerzity Palackého v Olomouci, kteří měli za úkol popsat typické mentální aktivity a projevy chování vysoce kreativních matematiků a psychologů. Na základě jejich odpovědí byl vytvořen seznam charakteristických rysů těchto odborníků. Ukázalo se, že implicitní teorie tvořivých matematiků zahrnují dobrou úroveň logického a analytického myšlení, vysokou přirozenou inteligenci, přesnost, pružnost, roztržitost a specifický vztah ke světu, jehož součástí je odtrženost od reality, uzavřenost, slabší komunikační dovednosti a pocit nadřazenosti vůči nematematikům. Hlavními složkami implicitní teorie tvořivého psychologa jsou pozitivní vztah k lidem, zejména ke klientům, schopnost vytvářet nové terapeutické postupy, publikovat a provádět výzkumy. K dalším typickým rysům patří otevřenost novým zkušenostem, vytrvalost, nekonformnost, flexibilita a široký rozhled, a to nejen v oblasti psychologie, ale také ve sféře kultury a umění. Mentální procesy a projevy chování, připisované tvořivým specialistům, zřejmě úzce souvisejí s jejich vědním oborem. and The study was aimed to chart the implicit theories of creativity of mathematicians and psychologists. The research sample consisted of 93 psychology students and 80 applied mathematics and informatics students at Palacký University in Olomouc who were asked to describe typical mental activities and behaviors of highly creative mathematicians and psychologists. From the contents of their replies, a list of these experts’ characteristic features was created. It was found out that the implicit theories of creative mathematicians included a good level of logical and analytical thinking, high natural intelligence, exactness, flexibility, absentmindedness, and specific relation to the world to which belonged insulation from reality, closeness, poor communication skills, and sense of superiority toward non-mathematicians. The major components of the creative psychologist’s implicit theory are positive relationships to people, especially clients, the ability to produce new therapeutic procedures, to publish, and to carry out research. Other typical features are openness to new experience, persistence, nonconformity, flexibility, and broad horizons not only in the field of psychology but also in the area of culture and arts. Mental processes and behaviors ascribed to creative specialists appear to be closely related to the respective domain of science.
Původní koncept epistémické závislosti podněcoval u ne-expertů nekritickou podřízenost expertním názorům. Ve světle nedávného vývoje ve zkoumání vědy se však skutečná situace epistémické závislosti jeví tak, že zahrnuje nezbytnou a všudypřítomnou potřebu pro laické hodnocení vědeckých expertů. Jelikož expertní vědění znamená omezení poznávacího přístupu k některým epistémickým doménám, laická hodnocení expertního vědění jsou racionální a informovaná pouze tehdy, když se kritéria užívaná ne-experty při posuzování expertů liší od kritérií užívaných experty pro jejich tvrzení. Rozlišení mezi "substanciálním věděním“ a "kontextuálním věděním“ umožňuje laikům poznávat spolu s experty bez toho, že by museli vědět přesně totéž, co oni. Taková meta-expertní hodnocení nejsou specifická pro veřejnou sféru mimo vědu ani nejsou na vědu vnitřně omezená, ale vyskytují se v široké míře kontextů ve vědě a kolem ní. Tento článek legitimizuje koncept kontextuálního vědění jeho vztažením k relevantní literatuře a objasňuje tuto myšlenku pomocí identifikace některých prvků takového vědění., The original concept of epistemic dependence suggests uncritical deference to expert opinions for non-experts. In the light of recent work in science studies, however, the actual situation of epistemic dependence is seen to involve the necessary and ubiquitous need for lay evaluations of scientific experts. As expert knowledge means restricted cognitive access to some epistemic domain, lay evaluations of expert knowledge are rational and informed only when the criteria used by non-experts when judging experts are
different from the criteria used by experts when making their claims. The distinction between “substantial knowledge” and “contextual knowledge” allows for the laypeople to know with experts without having to know precisely what experts know. Such meta-expert evaluations are not specific to the public sphere outside science, nor are they limited internally to science, but they are present in a wide range of contexts in and around science. The paper legitimizes the concept of contextual knowledge by relating it to the relevant literature, and expounds the idea by identifying some elements of such a knowledge., and Gábor Kutrovátz.
A number of art historians have noted how in around 1800 the social function of the visual arts in the Czech Lands fundamentally changed and a new ideal of bourgeois vizuality emerged. At the same time, visual culture in the Age of Enlightenment came to be seen as a ‘movement of knowledge’ through different cultural spheres. Reacting to the discussion of Daniela Tinková’s view of the Enlightenment as a process of spreading and democratizing knowledge and extending information networks, the present text develops these ideas and considers other ways in which art in the Czech Lands during the Enlightenment could be conceptualized. We point out that new centres of culture and broad-based social penetration brought not only changes in the way information on the visual arts was disseminated, but a new situation in which the exchange of knowledge across a variety of social and educational fields was no longer restricted to the hitherto clearly defined professions that had established the prevailing terminology and methodology in their own domains. For example, professional artists might now explore all sorts of fields of knowledge, while traditional humanistic art-theoretical discourse began to attract not only dilettante ‘amateurs’ but also a new class of professional art experts and critics with no formal artistic training. and The study of art thus became an independent branch of knowledge, a component of education, a source of cultural and historical memory, and a badge of patriotism and personal identity. A similar shift can be observed in modes of visual perception, which in the Enlightenment were moulded by an endeavour to extend the traditional range of art consumers and recipients by means of aesthetically oriented education and training. There was also a clear attempt to fulfil the ideal of public art based on modern criteria of ‘taste’, aimed at eliminating persisting social barriers and the cultural monopoly of established aristocratic elites and creating a template for a bourgeois visual culture (sensibility, reappraisal of hierarchy of genres, instruction in drawing, growth of graphic art, etc.). This movement of knowledge also made it far easier for recipients to find their bearings in the art market (exhibitions, reviews, advertisements) by providing them with criteria for judging the quality of artworks and, more generally, promoting the visuality of the dawning industrial age (public access to art collections, industrial exhibitions, the first museums, etc.), and hence to a hitherto unseen extent opening up the world of visual art to the wider public.