The aim of the paper is to provide an interpretation of Schopenhauer’s criticism of Kantian philosophy in its three pivotal areas: the notion of metaphysics, the basics of epistemology and ethical theory. The study shows the grounding of this criticism in the rehabilitation of the world in its immediate givenness. The next point of discussion is an analogy of Schopenhauer’s ethics in relation to Kant, its inner contradiction related to the concepts of compassion and resignation, as well as their inspiring character. and Stať interpretuje hlavní body Schopenhauerovy kritiky Kantovy filosofie: koncept metafyziky, východiska teorie poznání a rozvrh etiky. Jejich společným jmenovatelem je rehabilitace bezprostředně daného světa, „v němž žijeme a jsme“. Spolu s tím se ukazuje jednak analogie Schopenhauerova projektu metafyziky vůle ke Kantově metafyzice autonomie, za druhé jeho rozporuplnost, projevující se zejména v motivech soucitu a rezignace, a nakonec inspirativní význam těchto motivů.
The objective of the study is to present Kant’s conception of copyright and publishing law. The author proceeds from two of Kant’s lesser-known texts, the article “On the Injustice of Reprinting Books” (“Von der Unrechtmäßigkeit des Büchernachdrucks“, 1785) and the treatise On Turning Out Books (Über die Buchmacherei, 1798), which he analyzes and interprets in relation to § 31 of Metaphysics of Morals (Die Metaphysik der Sitten, 1797), where Kant lays out and tries to answer the question “What is a book?” in the context of the discussions and conflicts of the period. On this basis, the author comes to the conclusion that Kant derives his conception of copyright and publishing law from his conception of the nature and function of the book as a manuscript and a printed text. It is further argued that the texts of Kant being scrutinized here can be additionally used for both historical as well as philosophical and systematic research of the issues related, on the one hand, to copyright and publishing law and, on the other, to the problematic of textuality and mediality, which is currently being discussed in the fields of systematic philosophy and the history of philosophy, including professional Kantian research. and Cílem studie je představit Kantovo pojetí autorských a nakladatelských práv. Autor vychází ze dvou méně známých Kantových textů, článku „O neoprávněnosti padělání knih“ (1785) a spisu O výrobě knih (1798), které analyzuje a interpretuje ve vztahu k § 31 Metafyziky mravů (1797), kde Kant v návaznosti na dobové diskuse a spory klade a řeší otázku: „Co je kniha?“ Na tomto základě pak autor dospívá k závěru, že Kantovo pojetí autorských a nakladatelských práv je odvozeno z jeho pojetí podstaty a funkce knihy jakožto rukopisného a tištěného textu. Sledované Kantovy texty je dle autorova názoru možno dále využít jak k historickému, tak filosofickému a systematickému zkoumání otázek souvisejících na jedné straně s problematikou autorských a nakladatelských práv, na straně druhé s problematikou textuality a mediality, která je aktuálně diskutována na poli systematické filosofie i na poli dějin filosofie, včetně odborného kantovského bádání.
First part of the text presents a historical excursion searching for the genesis of Popper’s philosophical views in the interwar Vienna. It analyzes the actual writing process and circumstances that surrounded Popper’s work on Die beiden Grundprobleme der Erkenntnistheorie. The aim of this section is to evaluate Popper’s reception and intellectual self-development through the denial of logical positivism. The second “internalist” segment of this article further examines the Grundprobleme itself through the analysis of Popper’s specific interpretation of Kant’s transcendental idealism. We will confront Seubert’s claim that through Die beiden Grundprobleme der Erkenntnistheorie Popper definitely and knowingly accepts Kant’s stance. We show that even though Popper adopted Kant’s transcendental method of questioning, he had later criticized certain aspects of Kant’s transcendental method. As a result, Popper establishes the so called genetic apriorism, which dwells on his own version of the deductive psychology of knowledge. and První část textu představuje historickou exkurzi, která hledá vznik Popperových filozofických názorů v meziválečné Vídni. Analyzuje skutečný proces psaní a okolnosti, které obklopovaly Popperovu práci na Die beiden Grundprobleme der Erkenntnistheorie . Cílem této části je zhodnotit přijetí Poppera a intelektuální sebe-rozvoj prostřednictvím odmítnutí logického pozitivismu. Druhý "internistský" segment tohoto článku dále zkoumá problém Grundprobleme analýzou specifické interpretace Kendova transcendentálního idealismu. Budeme konfrontovat Seubertova tvrzení, že prostřednictvím Die beiden Grundprobleme der Erkenntnistheorie Popper rozhodně a vědomě přijímá Kantův postoj. Ukazujeme, že i když Popper přijal Kantovu transcendentální metodu dotazování, později kritizoval některé aspekty Kantovy transcendentální metody. V důsledku toho Popper zavádí takzvaný genetický apriorismus, který se zabývá jeho vlastní verzí deduktivní psychologie znalostí.
Stať se zaměřuje na výklad Popperovy rané teorie poznání v díle Die beiden Grundprobleme der Erkenntnistheorie. Soustředí se přitom především na jeho originální a překvapivě podrobné interpretace Kantova transcendentálního idealismu. Popper se nechává Kantem v mnohém inspirovat: využívá například jeho transcendentální způsob tázání a také myšlenku, že každé poznání skutečnosti spočívá v existenci zákonitostí. Zároveň Kanta na druhé straně kritizuje kvůli kruhovému zdůvodnění transcendentálního idealismu prostřednictvím transcendentální dedukce, jež navíc Poppera dovádí až ke kritice zaměňování epistemologických a psychologických aspektů poznání u Kanta. Popper totiž rozlišuje teorii poznání a psychologii poznání, přičemž neuznává formální apriorismus v epistemologickém smyslu, nýbrž pouze genetický apriorismus ve smyslu kognitivně psychologickém. Popperova interpretace Kanta nicméně není prosta určitých nedorozumění, především opomíjí rozdíl mezi „čistou přírodní vědou“ a „empirickou fyzikou“., The paper puts forth an interpretation of Popper’s early theory of knowledge that is found in the work Die beiden Grundprobleme der Erkenntnistheorie. It mainly, however, focuses on his original and surprisingly detailed interpretations of Kant’s transcendental idealism. Popper is inspired by Kant in many things: he, for example, makes use of Kant’s transcendental method of inquiry and also the discovery that all knowledge of reality lies in the existence of laws. At the same time, however, he criticizes Kant because of the circular reasoning of transcendental idealism by means of transcendental deduction, which additionally leads Popper to exchange the epistemological and psychological aspects of knowledge. Although Popper distinguishes between the theory of knowledge and the psychology of knowledge, he does not recognize formal apriorism in the epistemological sense but only genetic apriorism in the cognitive psychological sense. Popper’s interpretation of Kant is not however free from certain misunderstandings as it ignores the difference between “pure natural science” and “empirical physics.”., and Die vorliegende Abhandlung befasst sich mit der Interpretation von Poppers früher Erkenntnistheorie in dessen Werk Die beiden Grundprobleme der Erkenntnistheorie. Das Hauptaugenmerk liegt dabei auf der dort enthaltenen originalen und überraschend detaillierten Interpretation von Kants transzendentalem Idealismus. Popper lässt sich von Kant in vielerlei Hinsicht inspirieren: Er nutzt beispielsweise Kants transzendentale Fragestellung sowie die Entdeckung, dass jede Erkenntnis der Wirklichkeit in der Existenz einer Gesetzmäßigkeit besteht. Andererseits kritisiert Popper Kant aber auch wegen des Zirkelschlusses der Begründung des transzendentalen Idealismus durch transzendentale Deduktion, was Popper überdies bis hin zur Vertauschung der epistemologischen und der psychologischen Aspekte der Erkenntnis führt. Popper unterscheidet zwar Erkenntnistheorie und Psychologie der Erkenntnis, erkennt jedoch den formalen Apriorismus im epistemologischen Sinne nicht an, sondern lediglich den genetischen Apriorismus im kognitiv-psychologischen Sinne. Poppers Kant-Interpretation ist dabei nicht frei von gewissen Missverständnissen: Popper übersieht insbesondere den Unterschied zwischen „reiner Naturwissenschaft“ und „empirischer Physik“.
The aim of my paper is to show how to perceive the art and the influence of perception of it on human’s taste in so called standard aesthetics. I start with discussing levels of human’s perception. Then I turn to the question what is practise and theory contributing to the (aesthetic) taste. I distinguish between aesthetic pleasure and aesthetic experience. Next I argue that the (aestehtic) taste has subjective content. The taste is a complex or collection of aesthetic judgements (reasons)., Cílem mé práce je ukázat, jak vnímat umění a vliv jeho vnímání na lidskou chuť v tzv. Standardní estetice. Začnu diskutovat o úrovních vnímání člověka. Pak se obracím na otázku, co je praxe a teorie přispívající k (estetické) chuti. Rozlišuji estetické potěšení a estetický zážitek. Dále tvrdím, že (aestehtická) chuť má subjektivní obsah. Chuť je komplex nebo soubor estetických úsudků (důvodů)., and Jozef Žilinek
Karl Heinrich Heydenreich (1764–1801), a now almost forgotten German thinker of the late Enlightenment, attempted his own transcendental-philosophical definition of the aesthetic category of the sublime in the article “Grundriß einer neuen Untersuchung über die Empfindungen des Erhabenen” (1789), which preceded Kant's Critique of Judgment by a year. Thanks to this endeavor, he was often described in the history of aesthetics as being a Kantian in aesthetics before Kant, but his article has not to this point received a detailed analysis. The present study shows that, in particular, Kant's moral-philosophical concept of respect for moral law played a crucial role in Heydenreich's reflections on the sensation of the sublime as a product of pure reason. and Karl Heinrich Heydenreich (1764–1801), dnes téměř neznámý pozdně osvícenský německý myslitel, se v článku „Grundriß einer neuen Untersuchung über die Empfindungen des Erhabenen“ (1789), jenž o rok předcházel Kantově Kritice soudnosti, pokusil o vlastní transcendentálně-filosofickou definici estetické kategorie vznešena. Díky tomuto počinu byl sice v dějinách estetiky nejednou líčen jako kantián v estetice před Kantem, podrobné analýzy se však jeho článku dosud nedostalo. Předložená studie ukazuje, že zásadní roli v Heydenreichově úvaze o pocitu vznešena coby produktu čistého rozumu sehrál zejména Kantův morálně-filosofický koncept pocitu úcty k mravnímu zákonu.
The article is a historical-systematic study dedicated to Kant’s critical philosophy. It contains therefore both a historical and a systematic level: for every selected historical example, an example of Kant’s critical philosophy, it follows and investigates a selected systematic problem of the relationship between philosophy and rhetoric. The relationship between philosophy and rhetoric is therefore not examined here directly and immediately, but indirectly – through an examination and interpretation of selected works of Kant. In this context, the author refers to the results of international Kantian research, which has also recently focused more and more on an examination and interpretation of the relationship between Kant’s critical philosophy and rhetoric, and based on his own examination and interpretation of the corresponding texts and passages, comes to the conclusion that the relationship of Kant’s critical philosophy to rhetoric is more nuanced than is generally assumed. and Článek je historicko-systematickou studií věnovanou Kantově kritické filosofii. Má proto jak historickou, tak systematickou rovinu: na vybraném historickém příkladu, příkladu Kantovy kritické filosofie, sleduje a zkoumá zvolený systematický problém vztahu mezi filosofií a rétorikou. Vztah mezi filosofií a rétorikou zde proto není zkoumán přímo a bezprostředně, ale nepřímo – prostřednictvím zkoumání a interpretace vybraných Kantových spisů. Autor v této souvislosti navazuje na výsledky mezinárodního kantovského bádání, které se v poslední době stále více zaměřuje také na zkoumání a interpretaci vztahu Kantovy kritické filosofie k rétorice, a na základě vlastního zkoumání a interpretace odpovídajících textů a textových pasáží dospívá k závěru, že vztah Kantovy kritické filosofie k rétorice je nuancovanější, než se obvykle předpokládá.