Studie se věnuje jednomu z aspektů tvůrčí činnosti německého filosofa J. G. Hamanna, bezprostředního předchůdce hnutí Sturm und Drang a jednoho z prvních kritiků I. Kanta. Tímto aspektem je nesrozumitelnost jeho textů, která je ovšem v německém prostředí téměř příslovečná. Autor popisuje základní charakteristické rysy, jimiž se vyznačují Hamannovy texty, a hledá důvody, kvůli nimž Hamann zvolil právě formu literární reprezentace. Důležité je upozornění na skutečnost, že sám Hamann zanechal klíč k dešifrování vlastní nesrozumitelnosti: skrývá se pod metaforou archipelagu, souostroví složeného z množství malých ostrůvků rozumění, mezi nimiž se rozlévá moře. Chce-li kdo Hamannovi porozumět, musí se „naučit plavat“ – ovšem ve smyslu známého Sókratova výroku o Hérakleitovi a „délském potápěči“. Závěr studie představuje hypotézu, jejímž prostřednictvím chce autor otevřít diskusi jak o faktickém nerozumění Hamannovi, tak o jeho livonském pojetí osvícenství., The study addresses one aspect of the creative activity of the German philosopher J. G. Hamann, a direct predecessor of the Sturm und Drang movement and one of the first critics of Kant. This aspect is the incomprehensibility of his texts, a quality that, however, could almost be considered proverbial in the milieu of German philosophy. The author describes the basic characteristics that distinguish Hamann’s texts and seeks the reasons why Hamann might have chosen this form of literary representation. It is important to note that Hamann himself left a clue, hiding under the metaphor of the archipelago, for the deciphering of his own incomprehensibility: an archipelago composed of a number of diminutive islets of understanding, between which the sea flows. If somebody wants to understand Hamann, he must “learn how to swim”, but do so in the sense of Socrates’ famous statement about Heraclitus and the “Delian diver”. The conclusion of the study presents a hypothesis by which the author hopes to open a discussion both about the factual misunderstandings of Hamann’s work, as well as about his Livonian conception of the Enlightenment., and Die Studie ist einem Aspekt des Schaffens des deutschen Philosophen J. G. Hamann gewidmet, einem unmittelbaren Vorgänger des Sturm und Drang und einem der ersten Kritiker Immanuel Kants. Bei diesem Aspekt handelt es sich um die Unverständlichkeit seiner Texte, die insbesondere im deutschen Sprachraum nahezu sprichwörtlich ist. Der Autor beschreibt die Grundzüge von Hamanns Texten und sucht nach Gründen, warum Hamann gerade die Form der literarischen Darstellung wählte. Wichtig ist dabei die Tatsache, dass Hamann selbst einen Schlüssel zur Dechiffrierung der eigenen Unverständlichkeit hinterließ, der sich in der Metapher des Archipels verbirgt; damit ist eine Inselgruppe inmitten des Meeres gemeint, die sich aus einer Vielzahl von kleineren Inseln des Verstehens zusammensetzt. Für ein Verständnis Hamanns ist es notwendig, „schwimmen zu lernen“ – freilich im Sinne der bekannten Aussage Sokrates über Heraklit und den „delischen Taucher“. Zum Schluss der Studie wird eine Hypothese aufgestellt, mit der der Autor eine Diskussion über das tatsächliche Nichtverstehen Hamanns sowie über dessen livonische Auffassung von der Aufklärung eröffnen möchte.
Logical analysis of natural language (LANL) based on TIL defines meaning (Frege’s sense) in a procedural way, resulting in the following thesis: The meaning of an expression is independent of context. The meaning (in the case of non-indexical expressions concept) is thus an abstract procedure, which is explicated in TIL as (well-defined) construction. What does depend on context is the way in which the meaning has to be handled. From this viewpoint we can distinguish three kinds of context: (i) hyperintensional context; (ii) intensional context; (iii) extensional context., Logická analýza přirozeného jazyka (LANL) na základě TIL definuje význam (Fregeho smysl ) v procesním způsobem, což má za následek následující práce: Význam výrazu je nezávislá na kontextu . Význam (v případě konceptu neindexových výrazů ) je tedy abstraktním postupem, který je vysvětlen v TIL jako (dobře definovaná) konstrukce . To, co závisí na kontextu, je způsob, jakým je třeba tento význam řešit . Z tohoto pohledu můžeme rozlišit tři druhy kontextů: (i) hyperintenzionální kontext; ii) intenzivní souvislosti; iii) kontext prodloužení., and Pavel Materna
The paper deals with the word without and its role in those kinds of collocations in which it has a meaning-carrying function. It is assumed that the meaning of without in the kinds of collocations under scrutiny is context independent in that it can be explicated by a singles cheme: For every ξ,ξ ...ξ holds, that Π(ξ,ξ ...ξ) if not Θ(ξ , ξ ... ξ ), where Π, Θ are propositions or propositional functions (predicates) and ξ , ξ ... ξ are relevant variables, whose range is determined by that following after the word without. The scheme varies with the variable type to which without is applied purely as a certain kind of operator. The concatenations without + expression are, typically, equivalent to more prolix without-free collocations; thus, without is a suitable device for text compression., Příspěvek se zabývá slovem bez a jeho úlohou v těch druzích kolokací, ve kterých má významovou funkci. Předpokládá se, že význam bez v druzích zkoumaných kolokací je nezávislý na kontextu v tom, že může být vysvětlen chémií singlů: Pro každý ξ, ξ ... ξ platí, že Π (ξ, ξ ... ξ ) pokud ne Θ (ξ, ξ ... ξ), kde Π, Θ jsou propozice nebo propoziční funkce (predikáty) a ξ, ξ ... ξ jsou relevantní proměnné, jejichž rozsah je určen následujícím po slovu bez . Tento režim se mění s proměnnou typu, který , aniž by se aplikuje brát jako určitý druh subjektu. Zřetězení bez výrazu + jsou typicky ekvivalentní více prolixubez neomezených kolokací; tak, bez je vhodné zařízení pro kompresi textu., and František Gahér
My aim is to show that once we appreciate how Searle (1958) fills in the details of his account of proper names - which I will dub the presuppositional view - and how we might supplement it further, we are in for a twofold discovery. First, Searle’s account is crucially unlike the so-called cluster-of-descriptions view, which many philosophers take Searle to have held. Second, the presuppositional view he did hold is interesting, plausible, and worthy of serious reconsideration. The idea that Searle’s account is a largely Fregean interlude between the Fregean description theory of proper names and Kripke’s proposals presented in ''Naming and necessity'' is in major ways a myth, a mythical chapter in how the story of 20th-century philosophy of language is often told., Mým cílem je ukázat, že jakmile oceníme, jak Searle (1958) zaplňuje podrobnosti svého účtu o vlastních jménech - které budu zpochybňovat presuppoziční pohled - a jak bychom jej mohli dále doplňovat, jsme pro dvojí objev. Za prvé, Searleův účet je zásadně na rozdíl od tzv. Shluku popisů, který si mnoho filozofů vezme Searle. Zadruhé, předvídavý pohled, který zastával, je zajímavý, hodnověrný a hodný vážného přehodnocení. Myšlenka, že Searleův účet je z velké části svobodnou překážkou mezi teorií Fregeanova popisu vlastních jmen a Kripkeho návrhů prezentovaných v ,,Pojmenování a nezbytnosti'', je v zásadě mýtem, mýtickou kapitolou o tom, jak je příběh filosofie jazyka 20. století. často., and Zsófia Zvolenszky
This contribution, which in a brief, succint and almost aphoristic way, critically brings forward to the reader a number of problems of today’s corpus and computational linguistics as well as their unsatisfactory solutions, is trying, at the same time, to do away with a number of myths and simplified opinions in the field. and Příspěvek ve stručné a téměř aforizované podobě připomíná řadu kritizovaných problémů a jejich neuspokojivých řešení v dnešní korpusové a komputační lingvistice a snaží se tak odstranit řadu mýtů a zjednodušujících představ.