This paper argues that English quantifier phrases of the form ''every F'' admit of a literal referential interpretation, contrary to the standard semantic account of this expression, according to which it denotes a set and a second-order relation. Various arguments are offered in favor of the referential interpretation, and two likely objections to it are forestalled., Tento článek argumentuje, že anglické kvantifikační fráze formy ,,každý F'' přiznávají doslovný referenční výklad, na rozdíl od standardního sémantického účtu tohoto výrazu, podle kterého označuje množinu a vztah druhého řádu. Různé argumenty jsou nabídnuty ve prospěch referenčního výkladu, a dvě pravděpodobné námitky k tomu jsou zalesněny., and Pierre Baumann
The author defends a combination of Strawson’s account of definite descriptions as devices of singular reference par excellence with the Russellian truth-evaluation of utterances of sentences with descriptions. The complex Russellian proposition is, according to the author’s view, introduced by such utterances into communication as a by-product of the instrumental side of an attempt to make a singular statement. This, precisely like the instrumental aspects of similar attempts exploiting names or demonstratives has to be reflected by analysis but should not be confused with the communicative function of utterances. The success of all these attempts depends on the fulfilment of empirical conditions of various types, given by semantics of descriptions, names or demonstratives (unless the relevance of these conditions is neutralized by another identificatory factor dominating in given context). But their communicative function does not consist in claiming that these conditions are fulfilled.The author agrees with Strawson that the first two conjuncts of the complex Russellian proposition are introduced into communication as presuppositions: but argues in favour of defining presupposition (in pragmatic sense) in normative, rather the intentional terms., Autor obhajuje kombinaci Strawsonova popisu jednoznačných popisů jako prostředků singulární reference par excellence s Russellovským pravdivým hodnocením výroků vět s popisy. Komplexní Russellovo tvrzení je podle názoru autora zavedeno takovými projevy do komunikace jako vedlejší produkt instrumentální strany pokusu o vytvoření jednotného prohlášení. To, stejně jako instrumentální aspekty podobných pokusů využívajících jména nebo demonstrace, musí být zohledněno analýzou, ale nemělo by být zaměňováno s komunikativní funkcí promluv. Úspěch všech těchto pokusů závisí na naplnění empirických podmínek různých typů, daných sémantikou popisů, jména nebo demonstrace (pokud význam těchto podmínek není neutralizován jiným identifikačním faktorem, který v daném kontextu dominuje). Jejich komunikační funkce však nespočívá v tvrzení, že tyto podmínky jsou splněny.Autor souhlasí s Strawsonem, že první dvě konjunktury komplexního Russellovy tvrzení jsou zavedeny do komunikace jako předpokladů: ale argumentuje ve prospěch definování předpokladu (v pragmatickém smyslu) v normativních, spíše záměrných termínech., and Petr Koťátko
The terms denotation and reference are commonly used as synonyms. A more fine-grained analysis of natural language as offered by TIL shows that we can distinguish these terms in the case of empirical expressions. The latter are shown to denote non-trivial intensions while their reference (if any) is the value of these intensions in the actual world., Pojmy denotace a reference se běžně používají jako synonyma. Jemnější analýza přirozeného jazyka, kterou nabízí TIL, ukazuje, že tyto pojmy můžeme rozlišit v případě empirických výrazů. Ty jsou ukázány jako netriviální záměry, zatímco jejich reference (pokud existuje) je hodnotou těchto intenzí ve skutečném světě., and Pavel Materna
By addressing fictional names head on, we risk going back to familiar, ordinary names intuitions and missing what is specific about them. I propose a different strategy. My view is grounded on fictional name sentence utterances and on indexed tokens of such sentences, where an index contains the fictional narrator and the time and location of the token. Using the framework of pluri-propositionalism (Perry 2012), I argue that the semantic relation of reference – ''x'' refers to y - where ''x'' is a name, rather than the notion of an object, is central to the debate on fictional names. I also contend that fictional names do not enter into that relation. Tokens of fictional names are individuated with the fictional index of the sentence they originate from. This allows for dispensing with a referent. Indexed fictional name sentence tokens have semantically determined truth conditions, yet they are not truth assessed given facts. In this respect, they have cognitive significance only, and no official or referential content. Indexed fictional name token of sentences are accepted as true, but they are not true. and Tím, že se zaměříme na smyšlené názvy, riskujeme, že půjdeme zpět ke známým, obyčejným názvům intuice a postrádáme, co je o nich specifické. Navrhuji jinou strategii. Můj pohled je založen na fiktivních výrocích o věcech jména a na indexovaných tokenech takových vět, kde index obsahuje fiktivní vypravěče a čas a umístění tokenu. Použití rámce pluri-propositionalism (Perry 2012), já tvrdím, že sémantický vztah reference - ''x'' odkazuje na y - kde ''x'' je název, spíše než pojem objektu, je ústřední pro diskusi o fiktivní jména. Také se domnívám, že fiktivní jména nejsou v tomto vztahu. Tokeny fiktivních jmen jsou individualizovány fiktivním indexem věty, ze které pocházejí. To umožňuje vynechání referenta. Indexované tokeny fiktivních věty o jménech mají sémanticky určená pravdivostní podmínky, avšak vzhledem k faktům nejsou pravdivě hodnoceny. V tomto ohledu mají pouze kognitivní význam a žádný oficiální nebo referenční obsah. Indexované fiktivní jména věty jsou přijímány jako pravdivé, ale nejsou pravdivé.
The puzzle of material constitution can be expressed in at least two ways. First, how can the constituting object and the constituted object, which are materially and spatially coincident, be regarded as different objects? Second, how can the constituting object and the constituted object, which are qualitatively distinct, be regarded as identical objects? Monists argue that the constituting and constituted objects are identical since they are materially and spatially coincident and the property differences between then are simply differences in description, perspective or context. In contrast, pluralists argue that the constituting and constituted objects are not identical even if they are materially and spatially coincident since they are qualitatively distinct. This paper proposes a solution to the puzzle of material constitution called ‘Fregean Monism’ (FM), and shows that it can better account for the property differences between the constituting and constituted objects without the need to regard them as two distinct objects. On the FM view, the puzzle of material constitution is partly a semantic puzzle and partly a metaphysical puzzle, and shows how a solution to the semantic part of the puzzle, based on the Fregean distinction between sense and reference, can yield a satisfactory solution to the metaphysical part of the puzzle. The key idea is that while the reference of a term picks out both the referent object and referent properties, the sense of the term determine which referent properties are picked out.
This article deals with German constructions with es in the function of formal object, their structures and equivalents in Czech. It tries to relate German structures with formal object to their Czech equivalents by using the referential properties of the formal object occurring in the German structure. The research is based on parallel language data extracted from the Czech-German Corpora InterCorp and ČNPK. and Článek se zabývá německými konstrukcemi s es ve funkci formálního objektu, jejich strukturami a protějšky v češtině. Pokouší se najít vztahy mezi konkrétními strukturami s formálními objekty, mírou reference formálních objektů a výskytem českých protějšků es. Výzkum se opírá o autentická jazyková data vytěžená z česko-německých paralelních korpusů InterCorp a ČNPK.
A usual objection put forward against the causal theory of reference is that it cannot explain the reference changes that terms may undergo. The main aim of this paper is to examine the position on reference change of one of the classic supporters of the causal theory, Hilary Putnam. It is usually claimed that Putnam’s causal theory of reference of natural kind terms is closely related to Kripke’s theory and can be conceived as a development of the same. The motivation of this paper is to allege that there is at least one important difference between both theories, consisting of their explanation of reference changes or at least in the way in which those theories make reference changes possible. After dealing with the problem of reference change within the framework of Kripke’s theory and reconstructing Kripke’s proposal to account for it, we will allege that there are components of Putnam’s theory which make reference changes possible, although they are different from those present in Kripke’s theory., Obvyklá námitka vznesená proti kauzální teorii je, že nemůže vysvětlit změny, které mohou podmínky podléhat. Hlavním cílem této práce je prozkoumat postoj k referenční změně jednoho z klasických stoupenců kauzální teorie Hilary Putnam. To je obvykle prohlašoval, že Putnamova kauzální teorie odkazu přirozených laskavých termínů je blízko příbuzná Kripke teorii a moci být koncipován jako vývoj stejný. Motivací tohoto článku je tvrzení, že existuje alespoň jeden důležitý rozdíl mezi oběma teoriemi, spočívající v jejich vysvětlení referenčních změn nebo přinejmenším ve způsobu, jakým tyto teorie umožňují referenční změny. Poté, co se zabýval problémem změny referencí v rámci Kripkeho teorie a rekonstruoval Kripkeho návrh, aby se o něm zmínil., and Luis Fernández Moreno
My aim is to show that once we appreciate how Searle (1958) fills in the details of his account of proper names - which I will dub the presuppositional view - and how we might supplement it further, we are in for a twofold discovery. First, Searle’s account is crucially unlike the so-called cluster-of-descriptions view, which many philosophers take Searle to have held. Second, the presuppositional view he did hold is interesting, plausible, and worthy of serious reconsideration. The idea that Searle’s account is a largely Fregean interlude between the Fregean description theory of proper names and Kripke’s proposals presented in ''Naming and necessity'' is in major ways a myth, a mythical chapter in how the story of 20th-century philosophy of language is often told., Mým cílem je ukázat, že jakmile oceníme, jak Searle (1958) zaplňuje podrobnosti svého účtu o vlastních jménech - které budu zpochybňovat presuppoziční pohled - a jak bychom jej mohli dále doplňovat, jsme pro dvojí objev. Za prvé, Searleův účet je zásadně na rozdíl od tzv. Shluku popisů, který si mnoho filozofů vezme Searle. Zadruhé, předvídavý pohled, který zastával, je zajímavý, hodnověrný a hodný vážného přehodnocení. Myšlenka, že Searleův účet je z velké části svobodnou překážkou mezi teorií Fregeanova popisu vlastních jmen a Kripkeho návrhů prezentovaných v ,,Pojmenování a nezbytnosti'', je v zásadě mýtem, mýtickou kapitolou o tom, jak je příběh filosofie jazyka 20. století. často., and Zsófia Zvolenszky