I argue that indefinite descriptions are referring terms. This is not the ambiguity thesis: that sometimes they are referring terms and sometimes something else, such as quantifiers (as argued by Chastain and recently Devitt). No. On my view they are always referring terms; and never quantifiers. I defend this thesis by modifying the standard conception of what a referring term is: a modification that needs to be made anyway, irrespective of the treatment of indefinites. I derive this approach from my speech-act theoretic semantics (2004). The basic thought is that referring terms have as their meanings speech-acts of a certain kind called proto-referring acts. These are acts in which speakers advertise or present intentions to denote, where denotation is a word-world relation, and advertising an intention is acting as if one has intentions, where it is open whether one has them or not, or whether the referring term used denotes or not. I show how this works for proper names. The meaning of a proper name is the speech-act proto-referring act type defined by a certain referential tree. This gives us the basis for an account of proper name meaning irrespective of denotation: a uniform treatment of full and empty names. Applied to indefinites, we can capture cases where speakers perform proto-acts-in which they advertise an intention to denote something-where they intend to denote, but others where they do not, but they still perform the proto-act: advertising an intention to denote. Two cases are ''Fred saw a hippo'' and ''Jane did not see a hippo''. In both cases U performs the same proto-act, represent it as R(a hippo)pro, but possesses the advertised intention in the first case, but not in the second. In the first case, R(a hippo)pro gains referential content-its descriptive content is expanded to include seen by Fred, whereas in its second token use it has no content augmentation or sentential determination of reference. In the second case ''a hippo'' is an empty referring term, just as ''Pegasus'' is empty in ''Fred did not see Pegasus; he does not exist''. But in both sentences ‘a hippo’ functions in the same basic way: in both cases the basic proto-referring act R(a hippo)pro is performed. Using this approach, I show how definite descriptions can be construed as indefinites with added meaning., Tvrdím, že neurčité popisy se týkají termínů. To není nejednoznačná teze: že někdy se jedná o termíny a někdy něco jiného, jako jsou kvantifikátory (jak tvrdí Chastain a nedávno Devitt). Ne. Podle mého názoru vždy odkazují na pojmy; a nikdy kvantifikátory. Tuto diplomovou práci obhajuji úpravou standardního pojetí toho, co je odkazujícím termínem: modifikací, kterou je třeba stejně provést bez ohledu na zacházení s neurčitými. Tento přístup odvozuji z teoretické sémantiky (2004). Základní myšlenkou je, že odkazující termíny mají jako svůj význam řeč-akty určitého druhu zvané proto-odkazující akty. Jedná se o akty, ve kterých řečníci propagují nebo prezentují úmysly, které označují, kde denotace je vztah mezi slovem a světem, a reklama se chová tak, jako kdyby člověk měl úmysly, kde je otevřený, ať už má nebo nemá, nebo zda použitý termín označuje nebo ne. Ukazuji, jak to funguje pro vlastní jména. Význam vlastního jména je proto-akt aktů, který je definován určitým referenčním stromem. To nám dává základ pro popis vlastního jména bez ohledu na označení: jednotné zacházení s plnými a prázdnými jmény. Aplikujeme-li na neurčito, můžeme zachytit případy, kdy reproduktory vykonávají proto-akty - ve kterých propagují úmysl označovat něco - kde zamýšlejí označovat, ale jiné, kde ne, ale stále provádějí proto-akt: inzerují úmysl označit. Dva případy jsou ''Fred viděl hrocha'' a ''Jane neviděla hrocha''. V obou případech U vykonává stejný proto-akt, reprezentovat to jako R (hroch) pro, ale má inzerovaný záměr v prvním případě, ale ne ve druhém. V prvním případě R (hroch) pro získává referenční obsah - jeho popisný obsah je rozšířen tak, aby ho viděl Fred, zatímco v jeho druhém použití tokenů nemá žádné rozšiřování obsahu ani referenční určení reference. Ve druhém případě je ,,hroch'' prázdným odkazujícím termínem, stejně jako ,,Pegasus'' je prázdný v ,,Fredu neviděl Pegasus; neexistuje ''. Ale v obou větách ''hroch'' funguje stejným způsobem: v obou případech se provádí základní proto-odkazující akt R (hroch) pro. Pomocí tohoto přístupu ukazuji, jak lze definovat určité popisy jako neurčité s přidaným významem. vzhledem k tomu, že ve svém druhém použití tokenů nemá žádné rozšiřování obsahu ani referenční určení reference. Ve druhém případě je ,,hroch'' prázdným odkazujícím termínem, stejně jako ,,Pegasus'' je prázdný v ,,Fredu neviděl Pegasus; neexistuje ''. Ale v obou větách '''roch'' funguje stejným způsobem: v obou případech se provádí základní proto-odkazující akt R (hroch) pro. Pomocí tohoto přístupu ukazuji, jak lze definovat určité popisy jako neurčité s přidaným významem. vzhledem k tomu, že ve svém druhém použití tokenů nemá žádné rozšiřování obsahu ani referenční určení reference. Ve druhém případě je „hroch“ prázdným odkazujícím termínem, stejně jako ,,Pegasus'' je prázdný v ,,Fredu neviděl Pegasus; neexistuje ''. Ale v obou větách ''hroch'' funguje stejným způsobem: v obou případech se provádí základní proto-odkazující akt R (hroch) pro. Pomocí tohoto přístupu ukazuji, jak lze definovat určité popisy jako neurčité s přidaným významem., and Stephen Braker
The article deals with an applicability of John Searle’s theory of social ontology to linguistic category of proper names. We suggest that in the context of Searle’s theory we can consider proper names to be a kind of social institution. By several examples from anthropolinguistic research and from the field of theoretical onomastics we try to show that proper names meet conditions specified by John Searle, in particular that - through different communities all over the world - they are ''holders'' of various types of deontic power. At the end of our article we shortly weigh the possibility that proper names can be regard as status indicators (in terms of Searle’s theory) too., Článek pojednává o aplikovatelnosti teorie sociální ontologie Johna Searle na jazykovou kategorii vlastních jmen. Navrhujeme, že v kontextu Searlovy teorie můžeme považovat vlastní jména za druh sociální instituce. Několik příkladů z antropolingvistického výzkumu az oblasti teoretické onomastiky se snažíme ukázat, že vlastní jména splňují podmínky stanovené Johnem Searlem, zejména, že - prostřednictvím různých komunit po celém světě - jsou ,,držiteli''
různých typů deontické moci . V závěru našeho článku stručně zvažujeme možnost, že vlastní jména mohou být považována za stavové indikátory (z hlediska Searlovy teorie)., and Marek Nagy
L´article étudie les noms de magasins, de maisons de commerce ou de centres et de services commerciaux, tous recueillis dans des villes polonaises. Cést pourquoi on évoque ici la conception de la ville définie comme un texte de culture qui est en même temps interexte et qui permet diverses textualisations de noms propres. Les noms de magasins envisagés etc., introduits dans le texte qu´est la ville, rapprochent la vision du monde dont on parle dans ce texte. Ils montrent que l´espace onomastique dans les villes polonaises iste multilingue (en particulier angloamérican). Ils véhiculent aussi l´information sur le processus d´un échange symbolique, sur la naissance des mythologies contemporaines et sur la globalisation.
My aim is to show that once we appreciate how Searle (1958) fills in the details of his account of proper names - which I will dub the presuppositional view - and how we might supplement it further, we are in for a twofold discovery. First, Searle’s account is crucially unlike the so-called cluster-of-descriptions view, which many philosophers take Searle to have held. Second, the presuppositional view he did hold is interesting, plausible, and worthy of serious reconsideration. The idea that Searle’s account is a largely Fregean interlude between the Fregean description theory of proper names and Kripke’s proposals presented in ''Naming and necessity'' is in major ways a myth, a mythical chapter in how the story of 20th-century philosophy of language is often told., Mým cílem je ukázat, že jakmile oceníme, jak Searle (1958) zaplňuje podrobnosti svého účtu o vlastních jménech - které budu zpochybňovat presuppoziční pohled - a jak bychom jej mohli dále doplňovat, jsme pro dvojí objev. Za prvé, Searleův účet je zásadně na rozdíl od tzv. Shluku popisů, který si mnoho filozofů vezme Searle. Zadruhé, předvídavý pohled, který zastával, je zajímavý, hodnověrný a hodný vážného přehodnocení. Myšlenka, že Searleův účet je z velké části svobodnou překážkou mezi teorií Fregeanova popisu vlastních jmen a Kripkeho návrhů prezentovaných v ,,Pojmenování a nezbytnosti'', je v zásadě mýtem, mýtickou kapitolou o tom, jak je příběh filosofie jazyka 20. století. často., and Zsófia Zvolenszky
The paper argues in favour of the Searlean internalist way of construing the content of thoughts and communicative acts. As interpreted by the author, it reflects the participation of external factors in the determination of content (stressed by externalists like Burge, Putnam, Kripke and Davidson) but it does so in a way which enables to approach the thinking and communicating individual as a real subject of his acts. The crucial move is to incorporate the individual’s reliance on the relevant parameters of his physical or social environment into the construal of the content itself. Then the external factors can be treated as exploited by the individual himself in the articulation of his acts, rather than as intervening into the content through the gaps marked by indexicals, proper names, natural kind terms or concepts borrowed from the communal repertoire. In particular with respect to the last factor the author proposes a maxim of interpretation which he labels as The principle of maximization of subjectivity and regards as a pendant of the well-known Principle of charity., Příspěvek argumentuje ve prospěch Searleanova internacionalistického způsobu interpretace obsahu myšlenek a komunikačních aktů. Jak interpretuje autor, odráží účast externích faktorů na určování obsahu (zdůrazněno externisty jako Burge, Putnam, Kripke a Davidson), ale dělá to způsobem, který umožňuje přistupovat k myšlení a komunikovat jednotlivce jako skutečný jeho aktů. Rozhodujícím krokem je začlenit závislost jednotlivce na relevantních parametrech jeho fyzického nebo sociálního prostředí do konstrukčního obsahu samotného. Externí faktory pak mohou být považovány za vykořisťované jednotlivcem samotným v artikulaci jeho činů, spíše než jako zasahování do obsahu skrze mezery označené rejstříky, vlastními jmény, termíny přirozené povahy nebo koncepty vypůjčené ze společného repertoáru. Zejména s ohledem na poslední faktor autor navrhuje zásadu interpretace, kterou označuje jako zásadu maximalizace subjektivity a vnímá jako přívěsek známého principu lásky., and Petr Koťátko