The author defends a combination of Strawson’s account of definite descriptions as devices of singular reference par excellence with the Russellian truth-evaluation of utterances of sentences with descriptions. The complex Russellian proposition is, according to the author’s view, introduced by such utterances into communication as a by-product of the instrumental side of an attempt to make a singular statement. This, precisely like the instrumental aspects of similar attempts exploiting names or demonstratives has to be reflected by analysis but should not be confused with the communicative function of utterances. The success of all these attempts depends on the fulfilment of empirical conditions of various types, given by semantics of descriptions, names or demonstratives (unless the relevance of these conditions is neutralized by another identificatory factor dominating in given context). But their communicative function does not consist in claiming that these conditions are fulfilled.The author agrees with Strawson that the first two conjuncts of the complex Russellian proposition are introduced into communication as presuppositions: but argues in favour of defining presupposition (in pragmatic sense) in normative, rather the intentional terms., Autor obhajuje kombinaci Strawsonova popisu jednoznačných popisů jako prostředků singulární reference par excellence s Russellovským pravdivým hodnocením výroků vět s popisy. Komplexní Russellovo tvrzení je podle názoru autora zavedeno takovými projevy do komunikace jako vedlejší produkt instrumentální strany pokusu o vytvoření jednotného prohlášení. To, stejně jako instrumentální aspekty podobných pokusů využívajících jména nebo demonstrace, musí být zohledněno analýzou, ale nemělo by být zaměňováno s komunikativní funkcí promluv. Úspěch všech těchto pokusů závisí na naplnění empirických podmínek různých typů, daných sémantikou popisů, jména nebo demonstrace (pokud význam těchto podmínek není neutralizován jiným identifikačním faktorem, který v daném kontextu dominuje). Jejich komunikační funkce však nespočívá v tvrzení, že tyto podmínky jsou splněny.Autor souhlasí s Strawsonem, že první dvě konjunktury komplexního Russellovy tvrzení jsou zavedeny do komunikace jako předpokladů: ale argumentuje ve prospěch definování předpokladu (v pragmatickém smyslu) v normativních, spíše záměrných termínech., and Petr Koťátko
The paper is based on a strict distinction between the notion of a person referred to by a fictional name, as uttered within a text of narrative fiction, and the notion of a fictional character. The literary functions of such a text require the reader to interpret the occurences of a fictional name as records of utterances of that name by the narrator, referring to that individual which has been assigned that name at the beginning of the chain to which these utterances belong. This, according to the author’s view, provides proper basis also for interpretation of various kinds of extratextual use of fictional names. A literary character is, on the contrary, an element of a construction of a literary work and is identified by a set of requirements (e.g. of the kind mentioned above) imposed by the text’s literary functions on the reader. The author attempts to justify the assumption that the referential function of fictional names so understood is to be interpreted as directed to the actual world (rather than to an artificial world created by the writer), to specify the (rather limited) role reserved for pretense within this approach, to explain the implications of this account of fictional characters for the dispute between realists and anti-realists in this field etc, Článek je založen na striktním rozlišení mezi pojmem osoby, na kterou se odkazuje fiktivní jméno, jak je uvedeno v textu narativní fikce, a pojmem fiktivní povahy. Literární funkce takového textu vyžadují, aby čtenář interpretoval výskyty fiktivního jména jako záznamy o projevech tohoto jména vypravěčem, odkazující na toho jednotlivce, kterému bylo toto jméno přiděleno na začátku řetězce, ke kterému tato slova patří . To podle názoru autora poskytuje náležitý základ i pro interpretaci různých druhů extratextuálního použití fiktivních jmen. Literární charakter je naopak prvek konstrukce literárního díla a je identifikován souborem požadavků (např. Výše zmíněného druhu), které kladou literární funkce textu na čtenáře., and Petr Koťátko
The article focuses on the nature of the worlds of narrative fiction, ways of their representation, the status and identity conditions of fictional entities and correlatively on the role of singular terms in literary texts. According to the author, the basic question providing a proper framework for addressing such topics is: what does the reader have to do (to presuppose, to accept, to imagine) in order to allow the text of narrative fiction to fulfil its literary functions? The alternative is to start with the ''text itself'', i.e. sentences with their linguistic meanings (in abstraction from their literary functions), and ask what kind of material does the text provide to the interpreter, what does it enable him/her to identify and determine and what does it leave principially unidentifiable and underdetermined. According to the author, such an approach blocks the access (or makes impossible the return) to the text’s literary functions. The author defends certain specification of the interpretative attitude required by the literary functions of a text of narrative fiction from its reader. Among other things, he attempts to demonstrate its general applicability by analyzing a highly non-standard type of narration (labelled ''radical'')., Příspěvek se zaměřuje na podstatu světů narativní fikce, způsoby jejich reprezentace, stavové a identifikační podmínky fiktivních entit a korelační roli v roli singulárních pojmů v literárních textech. Podle autora je základní otázkou, která poskytuje vhodný rámec pro řešení těchto témat: co musí čtenář udělat (předpokládat, přijmout, představit si), aby text narativní fikce splnil své literární funkce? Alternativou je začít s ,,samotným textem'', tj. Větami s jejich jazykovými významy (v abstrakci z jejich literárních funkcí), a zeptat se, jaký materiál poskytuje text tlumočníkovi, co mu umožňuje identifikovat a určovat a co ponechává zásadně neidentifikovatelné a nedefinované. Podle autora takový přístup blokuje přístup (nebo znemožňuje návrat) k literárním funkcím textu. Autor obhajuje určitou specifikaci interpretačního postoje vyžadovaného literárními funkcemi textu narativní fikce z jeho čtenáře. Mimo jiné se pokouší prokázat svou obecnou použitelnost analýzou vysoce nestandardního typu vyprávění (označeného jako ,,radikál'')., and Petr Koťátko
The paper focuses on fictional discourse, discourse about fiction and dynamic relations between them: the immediate impulse came from the recent analysis of parafictional statements proposed by François Recanati. A confrontation of basic theoretical assumptions (section I, II) will be followed by an alternative analysis: unlike Recanati’s version, it will not assume a switch to the mode of pretence as an ineliminable part of parafictional statements (III, IV). The aim will not be to replace one analysis by its rival but to show that the same sentence can be used not only to perform various functions, but also to perform the same (here: parafictional) function in various ways – and generally to demonstrate the variety of language games going on in this sphere (V). Special attention will be paid to their specific dynamics, including the fluctuation between the “serious” and fictional modes of speech (VI). and Hlavním tématem článku je povaha fikčního diskursu, diskursu o fikci a dynamické vztahy mezi nimi; bezprostřední výzvou, na niž text reaguje, je ale Recanatiho analýza parafikčních výpovědí (tvrzení typu „Ve Flaubertově románu je Ema mladá, senzitivní a poněkud lehkovážná žena“). Po vymezení hlavních rozdílů a shod v našem chápání role fikčních jmen v narativní fikci, vztahu mezi jejich referenty (předpokládanými v modu jako by) a fikčními postavami, úlohy předstírání atd. (kap. I, II) navrhnu ke zvážení alternativní analýzu: od Recanatiho verze se bude lišit tím, že nepředpokládá přechod do modu předstírání („pretence“, „make-believe“) jako neeliminovatelnou součást parafikčních tvrzení (kap. III, IV). Nepůjde přitom o to postavit proti sobě dvě konkurenční analýzy, ale ukázat, že tatáž věta může nejen plnit různé funkce, ale i plnit tutéž (např. parafikční) funkci různými způsoby – a obecně demonstrovat rozmanitost jazykových her probíhajících v této sféře (kap. V). Zaměříme se i na jejich specifickou dynamiku; zejména na případy, kdy vývoj komunikace převádí parafikční výpovědi (vykonávané v modu „seriózních“ tvrzení) se zpětnou platností do modu fikce, v zájmu zachování kontinuity konverzace nebo jejího obnovení na nové bázi (kap. VI). Poslouží nám jako příklady dynamických přechodů mezi fikčním a ne- -fikčním režimem řeči a jako doklad faktu, že status našich výpovědí může být nejen potvrzen („ratifikován“), ale i revidován v průběhu komunikace. Závěrečná série komentovaných příkladů (kap. VII) se zaměří na případy (intertextově založené parafikční výpovědi), v nichž se výkony, které od mluvčího vyžaduje parafikční tvrzení v Recanatiho a autorově pojetí, radikálně liší svou náročností.
The first part of the paper examines the historico-philosophical roots and re-evaluations of the traditional link between the notion of individual substance and the subject-position in the structure of judgement, focusing on Aristotle, Kant and Hegel. The second part is devoted to Peter Strawson’s revival of the Aristotelian account and his attempt to derive a (hierarchically ordered) system of logico-grammatical asymmetries between the subject- and predicate-terms from the basic categorial opposition between particulars and general concepts. While Aristotle typically combines the categorial account of the subject-predicate distinction with the aboutness principle, Strawson emphasizes that both criteria can give incompatible results and opts for the former as philosophically more fundamental. In polemics with Strawson, the author defends the aboutness criterion (the ''legein ti kata tinos'' principle) and attempts to show that it meets the basic requirements which philosophy of language and mind should impose on the analysis of the subjectpredicate distinction. and Petr Koťátko
The paper reacts on Pavel Cmorej’s analysis of sentences of the form (ιx)Φ(x) is C, focusing on the case where ''C'' stands for ''impossible''. The author agrees with Cmorej’s conclusion that in such a context the modal term applies on the meaning of the description, classifying it as unable to provide a procedure which would lead to identifying an individual (as a unique bearer of the property (λx)Φ(x) in some world and time). He questions Cmorej’s example of impossibility based on contradiction from the sphere of literary fiction, examines various ways in which the constitution of a literary character may impose (or seem to impose) incompatible demands on the reader, requiring her to ''think impossible'', and suggests a way of avoiding some confusions widespread in this field. and Petr Koťátko
Alice Jedličková (ed.) ; translation Melvyn Clarke, Martina Kurtyová ... [et al.]., Obsahuje seznam citovaných děl, and Obsahuje český text, částečně přeloženo
Russell’s theory of descriptions has famously shown how a traditional epistemological position, consequently developed, imposes specific requirements on the logical analysis. Its result is, according to some Russellians, applicable not only to logical but also to communicative functions of sentences with definite descriptions as their components. This holds only under an apropriate explanation of the role played by Russellian propositions in communication. According to the author, they are introduced into communication as by-products of (successful or unsuccessful) acts of making singular statements and reflect the instrumental side of these
acts. This “multipropositional” approach opens the possibility of combining the Russellian truth-evaluation of utterances of sentences including descriptions with the Strawsonian analysis of the communicative function of these utterances, based on the notion of presuposition.