My modest aim in this paper is to prove certain relations between some type of hyper-intensional operators, namely context shifting operators, and compositionality in natural languages. Various authors (e.g. von Fintel & Matthewson 2008; Stalnaker 2014) have argued that context-shifting operators are incompatible with compositionality. In fact, some of them understand Kaplan’s (1989) famous ban on context-shifting operators as a constraint on compositionality. Others, (e.g. Rabern 2013) take contextshifting operators to be compatible with compositionality but, unfortunately, do not provide a proof, or an argument in favor of their position. The aim of this paper is to do precisely that. Additionally, I provide a new proof that compositionality for propositional content (intension) is a proper generalization of compositionality for character (hyper-intensions). and Mým skromným cílem v tomto příspěvku je prokázat jisté vztahy mezi určitým typem hyperintenzivních operátorů, konkrétně operátory s kontextovým posunem, a kompozičností v přirozených jazycích. Různí autoři (např. Von Fintel & Matthewson 2008, Stalnaker 2014) argumentovali, že operátoři, kteří mění kontext, jsou neslučitelní s kompozicností. Ve skutečnosti, někteří z nich chápou Kaplanův (1989) slavný zákaz operátorů, kteří mění kontext, jako omezení kompozičního charakteru. Jiní (např. Rabern 2013) převezmou kontextující operátory kompatibilní s kompozicností, ale bohužel neposkytují důkaz nebo argument ve prospěch svého postavení. Cílem tohoto příspěvku je přesně to udělat. Dodatečně,
The paper argues in favour of the Searlean internalist way of construing the content of thoughts and communicative acts. As interpreted by the author, it reflects the participation of external factors in the determination of content (stressed by externalists like Burge, Putnam, Kripke and Davidson) but it does so in a way which enables to approach the thinking and communicating individual as a real subject of his acts. The crucial move is to incorporate the individual’s reliance on the relevant parameters of his physical or social environment into the construal of the content itself. Then the external factors can be treated as exploited by the individual himself in the articulation of his acts, rather than as intervening into the content through the gaps marked by indexicals, proper names, natural kind terms or concepts borrowed from the communal repertoire. In particular with respect to the last factor the author proposes a maxim of interpretation which he labels as The principle of maximization of subjectivity and regards as a pendant of the well-known Principle of charity., Příspěvek argumentuje ve prospěch Searleanova internacionalistického způsobu interpretace obsahu myšlenek a komunikačních aktů. Jak interpretuje autor, odráží účast externích faktorů na určování obsahu (zdůrazněno externisty jako Burge, Putnam, Kripke a Davidson), ale dělá to způsobem, který umožňuje přistupovat k myšlení a komunikovat jednotlivce jako skutečný jeho aktů. Rozhodujícím krokem je začlenit závislost jednotlivce na relevantních parametrech jeho fyzického nebo sociálního prostředí do konstrukčního obsahu samotného. Externí faktory pak mohou být považovány za vykořisťované jednotlivcem samotným v artikulaci jeho činů, spíše než jako zasahování do obsahu skrze mezery označené rejstříky, vlastními jmény, termíny přirozené povahy nebo koncepty vypůjčené ze společného repertoáru. Zejména s ohledem na poslední faktor autor navrhuje zásadu interpretace, kterou označuje jako zásadu maximalizace subjektivity a vnímá jako přívěsek známého principu lásky., and Petr Koťátko
Nunberg maintains that there are cases like ''I am traditionally entitled to a last meal'', as uttered by a condemned prisoner facing the firing squad, which suggest that an indexical like ‘I’ does double duty as a vehicle of singular and general reference. I argue against this claim. My position is that the sentence should be factored out into two: ''Traditionally, a condemned prisoner is entitled to a last meal'' and ''I am a condemned prisoner''. Nunberg’s sentence is generated by means of an illicit substitution of ‘I’ for ‘a condemned prisoner’ inside the scope of ''traditionally''. The morale is that sloppy or literally nonsensical speech like Nunberg’s sentence is not suitable as data for logical analysis of natural language. What is suitable data is the two-premise argument I put forward., Nunberg tvrdí, že existují případy, jako například ,,tradičně mám nárok na poslední jídlo'', jak vyslovil odsouzený vězeň, který čelí střelbě, což naznačuje, že indexové označení ,,I'' má dvojí povinnost jako prostředek jednotného a obecného odkazu. Proti tomuto tvrzení argumentuji. Můj postoj je takový, že věta by měla být zohledněna ve dvou: ,,Odsouzený vězeň má tradičně nárok na poslední jídlo'' a ,,Jsem odsouzený vězeň''. Nunbergův rozsudek je vytvářen nedovolenou náhradou slova ,,I'' za ,,odsouzeného vězně'' v rozsahu ,,tradičně''. Morálka je, že nedbalý nebo doslova nesmyslný projev jako Nunbergova věta není vhodný jako data pro logickou analýzu přirozeného jazyka. Vhodnými daty jsou argumenty, které jsem navrhl., and Bjørn Jespersen