Druhý svazek Studií a statí Jaroslava Stříteckého obsahuje celkem 40 textů. Zastoupeny jsou jak rozsáhlejší studie s poznámkovým aparátem, tak stati psané volněji. Mezi ně patří především autorovy předmluvy a doslovy k beletrii, časopisecké články i krátké glosy. Tematicky pokrývají všechny důležité vědní obory, do kterých Střítecký celý život přispívá: filozofii, historii, sociologii, muzikologii, estetiku i literární vědu. ,The second volume of Jaroslav Střítecký's Studies and Essays contains a total of 40 texts. Both extensive studies with note apparatus and loose texts are represented. These include, in particular, the author's foreword and afterword to belles-lettres, journal articles and short glosses. Thematically they cover all important disciplines in which Střítecký has contributed his whole life: philosophy, history, sociology, musicology, aesthetics and literary science.
Tato kniha se zaměřuje na tvorbu afroamerického spisovatele Ishmaela Reeda a sleduje, jak se napříč jeho padesátiletou románovou tvorbou proměňuje povaha satiry a způsob jejího uplatnění. Kniha tak činí skrz rozčlenění satiry přítomné v deseti autorových románech, a to ve srovnání s typologií satiry navrženou Leonardem Feinbergem. Po vymezení definice satiry, která je chápána jako kombinace humoru a útoku, se hlavní část knihy věnuje propojování demarkačních znaků satiry s konkrétními světy Reedových románů. Ty jsou vždy nejprve svázány s kontextem, v němž vznikaly, a poté jsou představeny a interpretovány satirické postupy, které jsou pro daný román charakteristické. Díky chronologickému přístupu tato část knihy ukazuje, že přestože je každý Reedův román originálním knižním počinem, v autorově uplatnění satiry lze najít jisté pravidelnosti a vývojové tendence. Zatímco v Reedově rané satiře převládá společenská kritika založená na nestandardní sexualitě, v jeho současnější satiře (čímž je označována autorova románová tvorba od roku 1993 dále) dominuje společenská kritika založená na argumentaci. Kniha dále propojuje tyto dva mody satiry se dvěma druhy amerického rasismu – s rasismem zjevným a skrytým. Přichází tak se zjištěním, že spolu s tím, jak se zjevný rasismus stal v americkém společenském diskurzu nepřípustným a byl nahrazen rasismem skrytým, aktualizoval Ishmael Reed svoji satiru, která je díky argumentaci efektivnějším modem společenské kritiky a lepším prostředkem pro zpochybňování současného modu rasismu. ,This book addresses a gap in Ishmael Reed scholarship by describing and contextualising his use of satire. It examines the satire present in ten novels published between 1967 and 2011 against Leonard Feinberg's taxonomy of satirical techniques to establish which satirical techniques are most frequently used and when. After discussing the definition of satire which the book uses, it proceeds to presenting the necessary context for understanding each of the novels and then uses it to frame examples of satire present in the novel. Using this chronological approach, the book manages to show that even though each of the novels is an original literary endeavor there are also larger patterns and developments at play. The book demonstrates that Reed’s satire has evolved from a stage which frequently criticises society through non-standard sexuality (as can be seen in his early novels) to a stage which frequently criticises through logical argumentation (as can be seen in novels published in 1990s and 2010s). In the final chapter, the book connects these two modes of satire to two types of American racism: overt (present in the public discourse until the Civil Rights Movement) and covert (present in the public discourse after the Civil Rights Movement). It concludes by illustrating that as overt racism became unacceptable in American public discourse, Ishmael Reed updated his satire so that it would be argument-driven and could remain an effective type of social critique even under the new circumstances.
Tremendismus je jedním z nejpozoruhodnějších literárních jevů ve španělské literatuře 20. století. Na literární scéně se objevil s nástupem představitelů nové Generace 36, jejichž tvorba poznamenala další vývoj španělské literatury. Přesto je však na tremendismus pohlíženo jako na fenomén marginálního významu. Od 90. let 20. stol. lze pozorovat jisté oživení zájmu o tento pozoruhodný literární fenomén, což primárně souviselo se zvýšeným zájmem o tvorbu hlavního představitele tremendismu Camila Josého Cely, zvláště po té, co mu v roce 1989 byla udělena Nobelova cena za literaturu. Ve stejnou dobu se začali prosazovat mladí autoři z Generace X, jejichž výpravná próza nese výrazné rysy tremendistické estetiky, a to do takové míry, že lze uvažovat o návratu tremendismu. Publikace je snahou o drobný příspěvek do zmíněné literární diskuze, jelikož si klade za cíl najít alespoň dílčí odpovědi na otázky zásadního významu, které se k dané problematice váží. ,Tremendism is one of the most peculiar phenomena that appeared on the Spanish cultural scene in the 20th century. Its origin at the beginning of the 1940' had been accompanied with several polemics that gradually faded out. Tremendism appeared with the new literary group, the so called Generation of 36, whose literary works influenced the later development of the Spanish narrative. A greater revival of interest in this issue took place only much later, especially in the 1990s, and that was in connection with the awarding of the Nobel Prize for Literature in 1989 to the leading representative of tremendism, the writer Camilo José Cela. In the same time new writers from the Generation X published their novels that feature all main characteristics of tremendism. This monograph is a contribution to the academic discussion in an effort to find at least some answers to the main questions concerning tremendism as a literary phenomenon.
Alena Fialová (ed.) ; redaktoři: Alena Fialová (próza), Petr Hruška (poezie), Lenka Jungmannová (drama)., Obsahuje bibliografie, bibliografické odkazy a rejstřík., and Anglické resumé