Tato kniha se zaměřuje na tvorbu afroamerického spisovatele Ishmaela Reeda a sleduje, jak se napříč jeho padesátiletou románovou tvorbou proměňuje povaha satiry a způsob jejího uplatnění. Kniha tak činí skrz rozčlenění satiry přítomné v deseti autorových románech, a to ve srovnání s typologií satiry navrženou Leonardem Feinbergem. Po vymezení definice satiry, která je chápána jako kombinace humoru a útoku, se hlavní část knihy věnuje propojování demarkačních znaků satiry s konkrétními světy Reedových románů. Ty jsou vždy nejprve svázány s kontextem, v němž vznikaly, a poté jsou představeny a interpretovány satirické postupy, které jsou pro daný román charakteristické. Díky chronologickému přístupu tato část knihy ukazuje, že přestože je každý Reedův román originálním knižním počinem, v autorově uplatnění satiry lze najít jisté pravidelnosti a vývojové tendence. Zatímco v Reedově rané satiře převládá společenská kritika založená na nestandardní sexualitě, v jeho současnější satiře (čímž je označována autorova románová tvorba od roku 1993 dále) dominuje společenská kritika založená na argumentaci. Kniha dále propojuje tyto dva mody satiry se dvěma druhy amerického rasismu – s rasismem zjevným a skrytým. Přichází tak se zjištěním, že spolu s tím, jak se zjevný rasismus stal v americkém společenském diskurzu nepřípustným a byl nahrazen rasismem skrytým, aktualizoval Ishmael Reed svoji satiru, která je díky argumentaci efektivnějším modem společenské kritiky a lepším prostředkem pro zpochybňování současného modu rasismu. ,This book addresses a gap in Ishmael Reed scholarship by describing and contextualising his use of satire. It examines the satire present in ten novels published between 1967 and 2011 against Leonard Feinberg's taxonomy of satirical techniques to establish which satirical techniques are most frequently used and when. After discussing the definition of satire which the book uses, it proceeds to presenting the necessary context for understanding each of the novels and then uses it to frame examples of satire present in the novel. Using this chronological approach, the book manages to show that even though each of the novels is an original literary endeavor there are also larger patterns and developments at play. The book demonstrates that Reed’s satire has evolved from a stage which frequently criticises society through non-standard sexuality (as can be seen in his early novels) to a stage which frequently criticises through logical argumentation (as can be seen in novels published in 1990s and 2010s). In the final chapter, the book connects these two modes of satire to two types of American racism: overt (present in the public discourse until the Civil Rights Movement) and covert (present in the public discourse after the Civil Rights Movement). It concludes by illustrating that as overt racism became unacceptable in American public discourse, Ishmael Reed updated his satire so that it would be argument-driven and could remain an effective type of social critique even under the new circumstances.