Myšlenkové experimenty jsou populárním argumentačním nástrojem ve vědě i fi losofi i. Jejich kritika ze strany naturalistických a experimentálních fi losofů vedla k vytvoření defl ačních a minimalistických koncepcí, které oslabují epistemickou sílu myšlenkových experimentů a smiřují je s empirismem. Cílem článku je ukázat, že tyto pokusy nepřekonávají hlavní problémy, se kterými se myšlenkové experimenty ve fi losofi i střetávají. Omezená lidská racionalita a představivost znemožňují experimentátorům řešit nereálné scénáře spolehlivým způsobem. Myšlenkové experimenty se ve fi losofi i používají jinak než ve vědě, protože ty pravé jsou obvykle neuskutečnitelné a uzavřené vůči možnosti empirické falsifi kace. Navíc jsou založeny na vadných analogiích a neoprávněně přenášejí důkazní břemeno. Persvazivní úspěšnost myšlenkových experimentů je velmi nízká, a proto nedokáží přispět k řešení fi losofi ckých problémů. Závěrem článku je, že nejběžnější druhy myšlenkových experimentů by měly být odstraněny ze souboru fi losofi ckých metod. and Th ought experiments are popular tools of argumentation in science and philosophy. Th e criticism of these experiments from naturalized and experimental philosophers has led to the formation of defl ationary and minimalist approaches that weaken the epistemic power of thought experiments and reconcile them with empiricism. Th is paper aims to demonstrate that these attempts do not overcome the main problems encountered by thought experiments in philosophy. Th e limits of human rationality and imagination prevent experimenters from solving unrealistic scenarios in a reliable way. Th ought experiments in philosophy are diff erent from science because the real ones usually cannot be implemented and are not open to the possibility of empirical falsifi cation. Moreover, they are based on defective analogies and they shift the burden of proof unfairly. Th e persuasive success of thought experiments is very low; therefore, they cannot contribute to the solution of philosophical problems. Th e paper concludes that the most common types of thought experiments should be removed from the set of philosophical methods.
Pierre-Daniel Huet, významný učenec, který se zabýval filosofií, teologií, historií i literaturou, zemřel právě před 300 lety. Své současníky Huet nejvíce zaujal ostrou kritikou kartezianismu. Ze stanoviska empirismu a skepticismu odmítl pozici arogance rozumu v epistemologii a důvěryhodnost racionálních důkazů Boha v teologii. Největší vliv na vývoj novověké filosofie měl však jeho skepticismus, ve kterém Huet rozvíjel myšlenky antických skeptiků především s důrazem na nemohoucnost lidské mysli dospět k pravdivému či jistému poznání. V článku rozvíjím analýzu Huetova skepticismu v širším kontextu znovuoživení antické skeptické tradice v západní Evropě v 16. a 17. století a propaguji relativně novou interpretaci formování novověké filosofie, v níž hraje tato tradice klíčovou roli., Pierre-Daniel Huet (Huetius, 1630–1721), a scholar of immense erudition, died 300 years ago. Huet wrote many works on philosophy, theology, history and literature. At his time Huet was best known for his fierce criticism of Cartesianism. From an empiricist and sceptical standpoints, he attacked the position of the arrogance of reason in epistemology and the credibility of rational proofs of God in theology. But it was Huet’s scepticism, developing the arguments of the ancient sceptics and insisting on the principal weakness of human mind to achieve true and certain knowledge, that had the biggest impact on the development of early-modern philosophy. I analyze Huet’s scepticism in the context of the revival of the ancient sceptical tradition in Western Europe in the 16th and 17th centuries and promote a relatively new interpretation of the formation of early-modern philosophy, in which scepticism is supposed to play a constitutive role., and Pierre-Daniel Huet (Huetius, 1630–1721), éminent savant, théologien, historien, littéraire, mort il y a 300 ans. Huet passionna ses contemporains par sa critique lancinante du cartésianisme. Il refusa, en s’appuyant sur l’empirisme et le scepticisme, l’arrogance de la raison dans l’épistémologie ainsi qu’il refusa dans la théologie la confiance dans les preuves rationnelles de Dieu. Huet influença significativement l’essor de la philosophie moderne par son scepticisme en développant les pensées des vieux sceptiques tout en accentuant l’impuissance de l’esprit humain d’arriver à la connaissance vraie ou certaine. Je développe dans mon article l’analyse du scepticisme par Huet dans le contexte plus large de la renaissance de l’antique tradition sceptique vivante en Europe occidentale aux XVIIe et XVIIIe siècles tout en diffusant une interprétation relativement neuve de la formation de la philosophie moderne dans laquelle cette tradition joue le rôle clé.
Studie je vnitřně soudržnou interpretací Rortyho pojetí poznání, jak je lze rekonstruovat na základě knihy Filosofie a zrcadlo přírody. Ačkoli Rorty kritizuje v podstatě všechny teorie poznání, lze ukázat, že sám pracuje s jistou pozitivní představou nejen o tom, v čem poznání nespočívá, nýbrž také o tom, oč v něm pozitivně jde. Studie popisuje podstatné ohledy Rortyho pojetí poznání (poznání jako praxe zdůvodňování, poznání jako popis, poznání jako upravování teorie, poznání jako zvládání) a předvádí Rortyho kritiku epistemologie s pozitivní oporou v konceptu sebeurčení. Závěr studie tematizuje otázku, jakým způsobem Rorty může zdůvodnit odmítnutí epistemologie a přijetí hermeneutického hlediska., This study is a systematic interpretation of Rorty’s conception of knowledge as it can be reconstructed on the basis of the book Philosophy and the Mirror of Nature. Although Rorty is sweeping in his criticism of theories of knowledge, it can still be shown that he himself works with a certain positive conception not only of what knowledge does not consist in, but also of what it positively concerns. The study describes the basic points of Rorty’s conception of knowledge (knowledge as the practice of justification, knowledge as description, knowledge as the modification of theory, knowledge as coping), and it presents Rorty’s critique of epistemology in favour of the concept of self-determination. The conclusion of the study looks at the question of how Rorty is able to justify the rejection of epistemology and the acceptance of a hermeneutical viewpoint., and Martin Ritter.