Monografie podle recenzenta přináší ucelený pohled na způsoby, byla tradice spjatá s osobností kazatele a církevního reformátora Jana Husa (1370-1415) a s následným husitským hnutím využívána v komunistickém Československu v letech 1948 až 1956, jimiž autor vymezuje období československého stalinismu. Své téma autor zasazuje do kontextu politiky dějin, která se v českých zemích intenzivně uplatňovala od 19. století. Od roku 1948, kdy se komunisté v Československu chopili moci, jim instrumentalizace husitské tradice sloužila k vlastní historické legitimizaci, když husity prezentovali jako předchůdce vítězného boje lidu za sociální spravedlnost a národní svobodu, úspěšně završeného teprve v únoru 1948. Recenzent soudí, že se v knize podařilo dobře ukázat, jak se husitský kult v padesátých letech naplňoval v oficiální ideologii, školní výuce, kulturní politice nebo filmové tvorbě, jaké byly nástroje jeho šíření a podoby jeho ritualizace., In the reviewer´s opinion, the monograph In the glare of the red chalice: The politics of history and the Hussite tradition in Czechoslovakia 1948-1956 provides a consistent insight into how the tradition associate with preacher and church reformist Jan Hus (1370-1415) and the subsequent Hussite movement was made use of in Czechoslovakia under the Communist rule between 1948 and 1956, i.e. during the period which the author defines as the era of Czechoslovak Stalinism. The author sets the topic in the context of the politics of history which had been intensively applied in the Czech Lands since the 19th century. Since seizing power in 1948, the Communists were using the instrumentalized Hussite tradition for their own historical legitimization, presenting the Hussites as predecessors of the victorious struggle for social justice and national freedom, which was successfully concluded only in February 1948. In the reviewer´s opinion, the book has succeeded in showing how the Hussite cult was reflected in the official ideology, school education, or cultural policy, the tools that were used to spread it, and the forms of its ritualization., [autor recenze] Pavel Helan., and Obsahuje bibliografii a bibliografické odkazy
Recenzentka přibližuje historický kontext vzniku obou publikací, jejich přednosti i slabiny. Má plné uznání pro zásadní přínos Conquestovy práce o masových represích ve druhé polovině třicátých let v Sovětském svazu (v původním znění: The great teror: a reassessment. London, Pimlico 1992) pro historiografii komunismu v šedesátých letech. Autor se jí zařadil mezi klasiky západní sovětologie, srovnání se studiemi věnovanými násilí ve stalinském režimu z komparativního sborníku Za obzor totalitarismu (v původním znění: Beyond totalitarism: Stalinism and Nazism compared. New York, Cambridge University Press 2009) však napovídá, že současné pohledy na danou problematiku jsou značně nuancovanější a oproštěnější od totalitárních schémat. S ohledem na současný československý kontext recenzentka upozorňuje na úskalí, že se zde v souvislosti s opožděným vydáváním děl, jako je Conquestův Velký teror, mohou reprodukovat hodnocení a diskuse, které jsou v západní vědě již dávno překonané., Considering their recent Czech translations, the reviewer first discusses the original historical context of the making of two publications, and considers their strengths and weaknesses – Michael Geyer and Sheila Fitzpatrick (eds), Beyond Totalitarianism Stalinism and Nazism Compared (Chicago: University of Chicago, 2008) and Robert Conquest, The Great Terror: A Reassessment (London: Pimlico, 1992). She fully acknowledges the fundamental contribution that Conquest’s work on mass repression in the Soviet Union in the second half of the 1930s made to the historiography of Communism in the 1960s, and that with this book Conquest came to be ranked amongst the classic Western Sovietologists. A comparison with the works on violence in the Stalinist régime compiled in the volume Beyond Totalitarianism: Stalinism and Nazism Compared, New York: Cambridge University Press, 2009, however, suggests that current views on the topic are considerably more nuanced and freer of totalitarian models than Conquest’s. With regard to the Czechoslovak context today, the reviewer points out the pitfalls that the belated publication of works like Conquest’s Great Terror can entail by offering assessments and discussions that have long been superseded in Western historiography., [autor recenze] Daniela Kolenovská., and Obsahuje bibliografii
a1_Předkládaný text pojednává o obrazu válek dvacátého století, zejména druhé světové války, v převážně americkém komiksu vznikajícím v posledních dvaceti letech. V první části se autor pokusil načrtnout, jakým způsobem je komiks jako svébytný žánr vnímán literárními vědci, případně využíván několika málo historiky. Na první pohled se může zdát, že tato specifická oblast literárně-vizuální tvorby je v teoretické reflexi zpracována relativně dobře, nicméně při pečlivější analýze se ukazuje, že opak je pravdou. V následující části autor stručně odkazuje na komiksové hrdiny, kteří se „zrodili“ během druhé světové války, ať už na stránkách časopisů ze čtyřicátých let minulého století (Captain America) nebo ve zpětné projekci (Magneto ze série X-Men). Hlavní oddíly statě nejprve přibližují komiksy, jejichž tvůrci se pokoušejí válečné konflikty uchopit více či méně „dokumentárním“ způsobem při zachycení dobových reálií. Vedle nich autor rozlišuje skupinu komiksů, která se nachází na pomezí mezi „realistickým“ a fantastickým pojetím. Nejobvyklejší a nejpočetnější jsou ovšem komiksové příběhy, v nichž celkový rámec a události (zejména) druhé světové války a boje proti nacistům slouží jen jako historické kulisy k projekci fantastických námětů; sem spadá například proslulý Hellboy nebo různé příběhy o útocích zombies či upírů v dané době. Do obou oblastí válečného komiksu zasahují svou tvorbou význační komiksoví umělci Garth Ennis a Mike Mignola., a2_V poslední části pak autor připomíná další média, zejména film a počítačové hry, v nichž jsou války pojímány podobně jako v komisech. Komiks podle autora rozhodně nevypovídá o válce jako takové, na druhou stranu však odhaluje jeden ze způsobů, jak jsou konflikty dvacátého století vnímány současnou společností., and Dalibor Vácha.
Skotský historik a český sociolog ve společné práci, která vyšla původně anglicky pod názvem Transitions Economies: Political Economy in Russia, Eastern Europe, and Central Asia (Hoboken (New Jersey), Wiley - Blackwell 2011), předložili obraz ekonomické transformace jako zásadní institucionální změny na širokém plátně celého postkomunistického bloku a na základě široce založeného zdrojového materiálu. Ve srovnávací analýze zahrnující země střední a východní Evropy i bývalého Sovětského svazu a sledující období od posledních let komunistického systému do finanční krize v roce 2008 nabízejí vysvětlení, jak a proč se jednotlivé postkomunistické země vyvíjely různým způsobem, kam se během tohoto vývoje dostaly a čím se dosažený stav liší od jejich předcházejícího stavu a také stavu ve vyspělých kapitalistických zemích. Jejich zásadním příspěvkem do diskuse na dané téma je navržená typologie modelů kapitalismu v postkomunistických zemích. Otazníky klade recenzentka nad výběrem zemí zahrnutých do analýzy, možnostmi jejich komparace z hlediska různých ekonomických ukazatelů a nad absencí rozboru stavu teoretické ekonomie ve studovaných zemích, který spoluutvářel možnosti a limity transformačních strategií., The two authors (a Scottish historian and Czech sociologist) of this publication, which was originally published in English as Transition Economies: Political Economy in Russia, Eastern Europe, and Central Asia, Wiley-Blackwell, 2011, present a picture of economic transformation as fundamental institutional change on the wide canvas of the whole post-Communist bloc, basing their research on a wide variety of sources. In this comparative analysis, covering the countries of central and eastern Europe and also the former Soviet Union in the period from the later years of the Communist system to the financial crisis of 2008, they offer explanations for how and why the individual post-Communist countries have developed in various ways, how far they have come in this development, and in what respects the state they have reached differs from their previous economic states and from the economies of the developed capitalist countries. The authors’ fundamental contribution to the discussion is a proposed typology of models of capitalism in the post-Communist countries. The reviewer raises questions about the selection of the countries included in the analyses, the possibilities of their comparison from the viewpoint of various economic indices, and the absence of an analysis of the state of economic theory in the countries under consideration here, which helped to create the possibilities of the transformation strategies and to set their limits., and [autor recenze] Antonie Doležalová.
Recenzentka shledává v obou publikacích kontrapozice, souvislosti a také inspiraci k zajímavým otázkám, jako je kontinuita a diskontinuita vědy v 19. a 20. století, reflexe proměny vědeckých paradigmat, strategie etablování nových vědeckých přístupů a úspěšné vědecké kariéry, postavení a emancipace ženy ve světě vědy. Přibližuje nedoceněnou osobnost filozofky Albíny Dratvové (1892–1969) a její vědecký deník a zamýšlí se nad osudem členů Pražského lingvistického kroužku a jejich předválečného vědeckého odkazu v poválečném Československu., In each of the two publications considered here the reviewer finds points in common as well as opposing views, and has been prompted to raise some interesting questions, for example, about the continuity and discontinuity of scholarship in the nineteenth and twentieth centuries, reflections on changes to academic paradigms, a strategy to establish new scholarly approaches and to achieve success in one’s academic career, and the status of women and women’s liberation in academia. The reviewer acquaints us with the underappreciated philosopher Albína Dratvová (1892–1969) and her academic diary, and considers the lives of members of the Prague Linguistic Circle and the legacy of their pre-war academic works in post-war Czechoslovakia., and [autor recenze] Doubravka Olšáková.
Autor pochází z rodiny bělehradských sefardských Židů, za války prošel italským internačním táborem, poté pracoval jako jugoslávský novinář. Na sklonku kariéry se vrátil ke svým etnickým kořenům a začal systematicky sbírat svědectví jugoslávských Židů o jejich životě, a zejména osudech za druhé světové války. Prezentovaná práce je poslední z pěti publikací, v nichž tyto výpovědi zpracoval. Zde zachycené vzpomínky mají podle recenzenta zásadní význam pro dokumentaci osudů židovské komunity na Balkáně za války, obsahují však i mnoho důležitých informací o mezietnických a mezikonfesních vazbách a o každodenním životě v této části Evropy v první polovině minulého století., The author of the work under review comes from a Belgrade family of Sephardic Jews. During the Second World War he was interned in Italian camps. After liberation, he worked as a Yugoslav journalist. Towards the end of his career he returned to his roots, and began systematically to collect Yugoslav Jews’ testimony about their lives, particularly during the Second World War. The book under review is the most recent of five publications in which he has compiled these testimonies. The recollections recorded here are, according to the reviewer, of fundamental importance for the documentation of the lives of members of the Jewish Communities in the Balkans during the Second World War, but they also contain much important information about interethnic and interconfessional links, as well as about everyday life in this part of Europe in the first half of the twentieth century., and [autor recenze] Jan Pelikán.
Autor reaguje na předešlou stať Víta Strobacha ''Dějiny obětí: K historiografii a politice identity českých židů'', která je pojata jako kritická polemika s nejnovějšími (nejen českými) diskusemi o dějinách Židů. Považuje za přínosné, že Strobach jde za pouhé obsahové shrnutí a že přitom nevede jasnou dělicí linku mezi historiografií a politikou, když historiky chápe nejen jako vědecké, ale zároveň jako společenské a politické aktéry. Výsledek této snahy však podle autora příliš nepřesvědčuje, protože Strobachovy kategorizace typu ''dějiny obětí'' nevzešly z důkladné analýzy pramenného materiálu, ale jsou spíše apriorním soudem, který ho vedl při výběru textů. V důsledku tohoto programově selektivního přístupu vzbuzuje Strobach zkreslený dojem o povaze celé diskuse, neboť v současné české historiografické produkci o minulosti Židů a holokaustu nehrají normativní koncepty ,,dějin obětí'' větší roli, stejně jako sotva platí tvrzení, že dějiny Židů jsou v ní často ztotožňovány s historií antisemitismu. Pokud jde o ''politiku identity'' českých Židů, je zavádějící tvrdit, že se v ní prosazují takto vyhraněné podoby jejich historické kolektivní paměti, aniž Strobach označí jejich konkrétní nositele. Navíc ani nedefinuje základní používané pojmy, které tak postrádají analytické ostří. Celkově se Strobach spokojuje s příliš jednoduchou a nikterak novou kritikou a nevyužívá příležitosti posunout diskusi konstruktivně kupředu., In this contribution, the author responds to Vít Strobach´s ''The history of the victim: Concerning the historiography and politics of identity of the Czech Jews'', which is conceived as a polemic with the altest discussing about the history of the Jews, and not only those written by Czechs. The author considers it useful that Strobach is concerned only to summarize the content of the discussions, without drawing a clear line between historiography and politics, because he understands historians not only as academic actors but also as social and political actors. But, according to the author of this article, the results of the effort are not particularly convincing: Strobach´s categorizations of the ''history of the victim'' type is not based on a thorough analysis of the sources, but are instead a judgement based on assumptions, which have guided him in his selection of texts. In consequence of this intentionally selective approach,. Strobach creates a distorted impression of the nature of the whole discussion, because in current Czech historiography about the Jews and the Holocaust normative concepts on the ''history of the victim'' does not play much of a role. Similarly, it can hardly be claimed that the history of the Jews is often said to be identical with the history of antisemitism. Concerning the ''identity politics'' of the Jews of the Bohemian Lands, it is misleading of Strobach to claim that a form of the historical collective memory clearly defined in this way is asserted in historiography, without naming who exactly is the bearer of this memory. Moreover, he fails to define his basic terms, which thus lack an analytical keenness. On the whole, Strobach is satisfied with a simplistic, unoriginal critique, and fails to use the opportunity to constructively move the discussion forward., Peter Halama ; Z němčiny přeložil Petr Dvořáček., and Obsahuje bibliografii a bibliografické odkazy