Ze čtyř svobod vnitřního trhu EU existují výjimky, popř. vynětí ze zákazu omezování těchto svobod. Přestože tyto výjimky jsou taxativně vyjmenovány v zakládacích smlouvách EU, judikatura Soudního
dvora EU jejich seznam postupně rozšiřuje, aniž by bylo přesně jasné, zda jde o výjimky či vynětí a kde k tomuto rozšiřování taxativního seznamu vzal Soudní dvůr pravomoc.Navíc tak Soudní dvůr činí velmi nejednoznačně, používá nejednotnou terminologii (nejčastěji kategorické požadavky či legitimní zájem) a ukládá nejednotné podmínky aplikace nových výjimek. Soudní dvůr tak jednak rozostřuje hranici mezi výjimkami podle primárního práva a kategorickými požadavky, jednak vytváří konkurenční koncepty,
jejichž poměr ke kategorickým požadavkům je velmi nejasný. Tento článek předkládá argumenty, podle nichž je koncepční vyjasnění zkoumaných rozporů velmi potřebné. Empirismus je zajisté v určité míře přítomen v jakékoliv judikatuře, nicméně výše uvedená existenciální analýza kategorických požadavků vede spíše k závěru o určitém „impresionismu“ na straně Soudního dvora, dojmové kazuistice, která má málo společného s právní jistotou a terminologickou rigiditou. Uvedené doktrinální rozpory mají i své praktické důsledky: mají-li vnitrostátní soudy být i soudy unijního
práva a spolu se Soudním dvorem zajišťovat dodržování práva při výkladu a provádění zakládacích smluv, potřebují minimálně jasnou vizi toho, co je legální překážka a co ji ospravedlňuje.Vnitrostátní soudy totiž dlouhodobě kladou Soudnímu dvoru předběžné otázky spíše na proporcionalitu vnitrostátních překážek než na jejich právní základ. Je načase, aby se tyto soudy začaly ptát i na právní podstatu dovolávaných výjimek.Nápravu by bylo lze nejjednodušeji požadovat od samotného Soudního dvora, aby svojí judikaturou tyto problémy vyjasnil. Pokud jde o rozostřování hranice mezi výjimkami primárního práva a kategorickými požadavky, nic ovšem nebrání ani členským státům, aby zrušily taxativnost smluvních výjimek a vytvořily legální prostor pro soudní extenzi seznamu těchto výjimek; vložení slova „zejména“ do příslušných ustanovení Smlouvy o fungování je to nejmenší, co lze pro nápravu výše popsaného zmatku udělat and The four freedoms of the EU internal market are subject to exceptions, respectively to exemptions from the prohibition of restrictions on those freedoms. Although these exceptions are exhaustively enumerated in the EU founding treaties, case law of the EU Court of Justice gradually expanded their list, without being clear on whether it deals with exceptions or exemptions and on which powers it founds such an extention of the founding treaties.Moreover, the Court is very ambiguous and inconsistent as to the terminology used (usually categorical requirements or legitimate interest) and as to inconsistent conditions prescribed for application of new exceptions. The Court thus blurs the boundary between the Treaties-based exceptions and categorical requirements, and it creates competing concepts whose relationship to the categorical requirements is very unclear. This article presents arguments according to which a conceptual clarification of the examined contradictions is very necessary. Empiricism is certainly to some extent present in any case law, however, the above mentioned existential analysis leads to conclusions on a certain “impressionism” of the Cout of Justice’s case law that has little to do with legal certainty and terminologal rigidity. The analysed doctrinal differences also have practical implications: if national courts are the courts of EU law and, together with the Court are to ensure coherence in the interpretation and application of the founding treaties, they need at least a clear vision of what is a legal obstacle to the said four freedoms and how it can be justified. National courts have since long asked the Court of Justice for preliminary rulings on proportionality rather than on the legal basis of the national obstacles. It’s time that the national courts began asking questions related more to the legal nature of the
examined exceptions. Remedy to the problem would be most simply be that the Court itself brings clarification to its case. As for the blurring of boundaries between primary law exceptions and categorical requirements,
nothing precludes Member States to abolish the exhaustive character of exceptions list and thereby to create legal space for judicial extension of these lists by inserting the words like “in particular” in the relevant provisions of the Treaty on the Functioning of the EU.
Autor se v příspěvku zabývá institutem retroaktivity v souvislosti s problematikou zpětných účinků v právu.Vychází z teze, že soubor intertemporálních norem je souborem právních principů, které jsou specifické svým aproximativním charakterem.Proto nelze intertemporální normy interpretovat ani aplikovat jako jednoduché právo, ale s pomocí testu propocionality sui generis posuzovat cíl, který normotvůrce sledoval, prostředky, které k dosažení cíle zvolil a poměřovat jej se „zklamanou důvěrou občanů v právo“. Na základě analýzy relevantní judikatury Ústavního soudu autor dospívá k závěru, že tradiční rozlišování
retroaktivity na pravou a nepravou je překonané, neboť v konkrétních případech se rozdíl mezi „obecně nepřípustnou pravou retroaktivitou“ a „individuálně nepřípustnou nepravou retroaktivitou“ (tj. neproporcionálním
zásahem do zklamané důvěry v právo) stírá. Autor proto navrhuje rozlišovat pouze přípustné a nepřípustné působení práva. and The author deals with the principle of retrospectivity in connection with the retroactive effects of the law. The author assumes that the set of intertemporal provisions is a set of legal principles that are specific because of their approximate nature. For this reason it is possible neither to interpret
nor to apply intertemporal norms as a simple (basic) law, but with the sui generis test of proportionality to assess the legislative intent, the means chosen by the legislator and to compare both with “a disappointed trust in the rule of law”. Based on the analysis of the relevant case-law of the Czech
Constitutional Court, the author concludes that the traditional distinction between direct (echte Rückwirkung) and indirect retrospectivity (unechte Rückwirkung) is obsolete, since in specific cases the difference between “generally inadmissible direct retrospectivity” and “individually inadmissible
indirect retrospectivity” (i.e. disproportional breach of the trust in the rule of law) is blurred. The author therefore proposes to distinguish only the permissible and impermissible effects of the law.
Addressing collisions between environmental protection and competing economic and social interests often constitutes the very core of environmental cases. At the constitutional level, a balancing approach based on the doctrine of proportionality is frequently employed to resolve contradictions between conflicting values. In this article, I demonstrate how the proportionality doctrine in its traditional meaning can be applied to balancing interests in environmental cases. Then I bring to the forefront two innovative ways of engaging proportionality in the environmental protection; one employing proportionality as an interpretative instrument with the power to help determining the scope and content of the right to environment; and the other adjusting proportionality to the form of eco-proportionality, offering a restructured framework to rule the human-nature relationship., Hana Müllerová., and Obsahuje bibliografické odkazy
The third decade after the Velvet revolution in 1989, which restored political freedom and democracyin Czechoslovakia, has found its two successors – the Czech republic and Slovakia – in the midst of, whatsome authors describe as, a crisis of legitimacy of state institutions in Western countries. The perception oflegitimacy and the trust in institutions of criminal justice play pivotal role in securing and maintainingsocial consensus and harmonious development of societies. Economic and political turbulences during theera of transformation to the free market economies especially in the 1990s have contributed, in author’s view,to an unfortunate state of a very low trust of the Czech and Slovak citizenry in how their criminal justice institutionsexercise entrusted powers and perform their duties. A question thus emerges, what should be doneto sustain and foster legitimacy of criminal justice institutions in the context of contemporary developmentof these relatively young democracies? The article firstly turns to a discussion in the literature of English andAmerican provenience with the aim to analyse the meaning and importance of democratic legitimacy ofcriminal justice institutions. A special focus is dedicated to the notion of ‘procedural justice‘, i.e. perceivedfairness of how these institutions exercise their authority, and supposed limitations of this concept for achievinghigher perception of legitimacy and law-abidance among population. Further, some complementingaims, such as endeavours to reach ‘materially’ just outcomes, or focuses on professionalization and higherefficiency in exercising entrusted powers, are being discussed. The author finally submits that, in order to sustainand foster institutional legitimacy in evolving Czech and Slovak democracies, much more attention hasto be paid to ensure that criminal justice institutions, i.e. the police, the public prosecution, the judiciary andthe correctional service, exercise their duties in a procedurally just, fair and respectful manner, in consistencywith the principle of proportionality, and in an effective and proficient pursuit of security.
The article exposes the problems connected with defining and measuring the proportionality of election results. It presents current and predominant methods used to measure proportionality and points to some possible alternative approaches to understanding and measuring proportionality. Current discourse gives priority to measuring proportionality using one of two basic methods for determining the proportional division of seats: quotas and largest remainders. Proportionality measured using these formulae is based on the principle of summing up the absolute differences between the share of votes and the share of seats. These measurement methods are known for their ability to best assess election results attained with the aid of the Hare quota and the largest remainders method. The article therefore presents an alternative approach in the 'real quota theory', which provides the theoretical bases for constructing a new RR index and its derivatives the ARR and the SRR indices. This approach to measurement is tied to the principle of dividing seats using the highest averages method, that is, the d'Hondt divisor. These new indices are defined as alternatives to traditional indices of proportionality.
Článek podrobuje kritické analýze metodu přezkumu sociálních práv Ústavním soudem, který používá tzv. test racionality.Na základě rozboru judikatury Ústavního soudu o sociálních právech a příkladů přezkumu sociálních práv v zahraničí článek dospívá k závěru, že test racionality je vhodným testem pro judikování sociálních práv zakotvených v Listině základních práv a svobod, avšak za splnění určitých podmínek. Za prvé, že budeme řádně chápat, co se zkoumá v jednotlivých krocích testu, a jejich obsah přizpůsobíme tomu, že u sociálních práv jde zpravidla o judikování pozitivních závazků. Za druhé, že poslední krok testu racionality budeme chápat jako vyvažování protichůdných zájmů, byť deferenční. Za třetí, že budeme systematičtěji a konzistentně přistupovat k definování jádra sociálních práv, neboť jde o klíčový krok, a poté u jádra aplikovat horizontální test proporcionality. and The Article critically analyses the method of judicial review of social rights used by the Czech Constitutional Court, the so called “reasonability test”. Based on the analysis of the case-law of the Czech Constitutional Court and examples from other jurisdictions, the article concludes that the reasonability test is a suitable method for adjudicating social rights guaranteed by the Czech Charter of Fundamental Rights if certain conditions are fulfilled. First, we need to understand correctly what the content of each step of the reasonability test is, especially taking into account that adjudicating social rights involves mostly positive obligations. Second, the last step of the test includes weighing, even though deferential, of competing legitimate interests. Third, we need a more systematic and consistent approach to defining the core of social rights and then a horizontal proportionality test should be applied while adjudicating issues touching the core issues.